sobota 22. ledna 2011

"Cítím, že se vám nelíbím" - pohádky Lenky Brodecké

Lenka Brodecká, moje dávná a dobrá kamarádka, napsala a vydala krásnou knížku pro děti s názvem Pišťucha má problémy. Je to sbírka povídek o zvířátkách se srandovními jmény (například vychuchol), které ve svých světech prožívají různé lidské situace a dilemata, mnohdy ne až tak srandovní. Napsal jsem, že knížka je pro děti, ale to není celá pravda: Lenka, podobně jako třeba Pixar a Svěrákovi ví, že děti jsou bystré a šišlat na ně není třeba. Proto její bajky zabaví nejen rodiče, ale i dospělé dočista bezdětné.

S Lenčiným laskavým svolením bych se s vámi chtěl podělit o jednu povídku z knížky, která na mě osobně hluboce zapůsobila. Přečtěte si ji beze spěchu a v klidu, nebo ještě lépe, přečtěte ji dětem, jestli máte nějaké po ruce. Pak vypněte počítač a dlouze se zadívejte z okna. Jestli si na slepého hádka a vápencové milence vzpomenete ještě na druhý den, můžete zabrousit na Lenčiny stránky, kde je text celé knihy (bez ilustrací) ke stažení, nebo ještě lépe, můžete knihu koupit.

Nuže, začtěme se:


Macarát si počká

Dnes vypadá macarát jeskynní úplně jinak než dřív. Dřív to byla normální zelená ještěrka s hnědými tečkami, která se vyhřívala na skalách Dinárského krasu v chorvatské zemi. Očima jako korálky koulela po okolí a zvídavě si prohlížela úchvatné scenérie. Tato zvídavost se jí však nakonec stala osudnou, jak vzápětí, milé děti, uvidíte.

Jednoho dne se macarát zúčastnil se skupinou jiných zvídavých zvířat exkurze do krasové jeskyně. Výpravu vedl známý speleolog netopýr velký. Když skupina vešla do podzemní chodby a zvířata ovanul jeskynní chlad, měl macarát pocit, že něco tak příjemného přece důvěrně zná – snad někdy z dávných dob, nebo co. A když výprava vstoupila do nádherného dómu, bohatě zdobeného krápníky roztodivných tvarů, napadlo macaráta, že toto místo hledal, že sem vlastně patří.

Netopýr vykládal o jeskyni zajímavé věci, ukazoval zvířatům, že toto je krasové jezírko a toto je sifon, že tyto krápníky, co visí ze stropu, jak můžete vidět nad vámi, se nazývají sta-lak-ti-ty, zatímco naopak tyto krápníky, co rostou ze země, jsou stalag-mi-ty, že ano. Krápníky pomalu rostou, rozpínají se a prodlužují, všelijak se krabatí a – jak se odborně říká – kynou. Stalaktit roste shora dolů, zatímco stalagmit zdola nahoru. A když se někdy stane, že rostou naproti sobě, jednoho dne prostě vprostřed srostou, že. Vznikne tím takzvaný sta-lag-nát, tedy unikátní krápník, který spojuje dno jeskyně se stropem. Názorně předvedeme, kupříkladu zde, vpravo prosím, vidíte úchvatný stalaktit s krajkovou sukénkou, který užuž dosahuje k tomuto stalagmitu, podobajícímu se patrovému dortu. Vidíte sami, že zbývá jenom kousíček, pouhý milimetr, aby se tito dva vápencoví milenci spojili věčným polibkem.

Zvířata oněměla úžasem. Takovou krásu ještě nespatřila.
„Nemůžeme chvíli počkat, až to sroste, abychom viděli ten stalatento?“ zeptala se cikáda.
„Ohoho,“ zasmál se netopýr, „to bychom se načekali! Krápníky rostou velmi pomalu, než z těchto dvou vznikne stalagnát, bude to ještě dlouho trvat.“
Zvířata zklamaně zamručela, jen macarát řekl: „Běžte napřed, já tu počkám…
Nene, mně nevadí, že je tu tma a chladno. Čekání mi prostě nevadí.“

Výprava odešla a macarát osaměl. Žil sám v jeskyni, hlídal krápníky a čekal na stalagnát. Protože v podzemí nesvítí slunce, ztrácel postupně barvu, a protože ve tmě není třeba vidět, ztrácel i zrak. Blízko vápencových milenců našel ponornou říčku, kde pak trávil většinu času. Brzy zjistil, že v jejích studených vodách žijí drobní ráčci, a naučil se je jíst. Ve spánku se mu zdávaly samé krápníkové sny: Pane Stalaktite, táži se vás, berete si zde přítomnou slečnu Stalagmitovou? Ano. A vy, slečno Stalagmitová, berete si zde přítomného pana Stalaktita? Ano. Tímto vás tedy prohlašuji za Stalagnát! Nebo se mu zdálo, že se jako za starých časů prochází lesem. V tomto snovém lese však místo stromů rostly samé dolní krápníky. Najednou se spustil prudký déšť, ale nepadala voda: z nebe crčely horní krápníky. Spojovaly se s těmi krápníkovými stromy, takže macarát zakrátko bloudil lesem nádherných stalagnátů, spojujících zemi s nebeskou klenbou. Byl šťastný jako nikdy předtím.

Uplynul rok a milého macaráta vytrhla z jeho snů další zvídavá exkurze vedená netopýrem. Zvířata udiveně naslouchala odbornému výkladu. Když se netopýr dostal až k vápencovým milencům, strnul.

„Není možná, macaráte, jsi to ty?!“ vykřikl, neboť zpozoroval divného tvora.
„Ano, jsem macarát, zabydlel jsem se tu.“
Zděšená zvířata si jej prohlížela. Viděla bílého neduživého hádka na tenkých nožičkách, na krku rybí žábry, oči zarostlé kůží průsvitnou jako nehet.
„Cítím, že se vám nelíbím,“ řekl macarát. „Ale to nevadí. Tady je to jedno.“
„Kamaráde,“ mluvil netopýr, „snad tu pořád nečekáš, až srostou krápníky?
Vždyť to bude trvat tisíce let! Až se to stane, budeš dávno mrtvý!“
„Já to vím,“ odpověděl macarát, „ale to nevadí. Mně čekání nevadí.“

To je celé, milé děti. Macarát se ani nevrátil s ostatními, ani nezískal zpět barvu či zrak. Zůstal v jeskyni, ve tmě a chladu. Všem, kdo ho náhodou zahlédnou, připadá slizký a odporný. Ale věřte mi, to mi věřte, je to ten nejšťastnější tvor v celém Dinárském krasu.


pátek 14. ledna 2011

Heidelberg, jak sviňa vrátka

Heidelberg je krásné univerzitní město s jednou z nejpozoruhodnějších evropských zřícenin:


Zámek, který byl kdysi domovem Fridricha V., kurfiřta falckého, českého "zimního krále", nechátral jen tak, zubem času: v průběhu třicetileté války a po ní ho decimovali hlavně Francouzi. Poslední ránu mu zasadili ne při obléhání, nýbrž po dobytí, kdy se rozhodli zámek na strmém svahu jednou provždy srovnat se zemí, aby ho zas za pár let nemuseli znova obléhat. Z východní věže se po tomto neúspěšném pokusu o demolici odlomil obrovský plát zdiva (jako z čokoládového Mikuláše), který se sesul a opřel o obnažené vnitřnosti věže. Následkem toho, že Francouzi Heidelberg porychtovali, jak se u nás říká, jak sviňa vrátka (nebo alternativně: prase bránku), je jakýsi průřez věží, který připomíná domečky pro panenky anebo naučné diagramy z mé oblíbené dětské knihy Už vím proč (i když proč bohužel ještě pořád nevím).

Heidelberg byl malebnou ruinou tedy už na začátku 19. století, kdy se k němu sjížděli romantičtí malíři, tedy opravuji, malíři německého romantismu, a malovali jej ve zjitřených kompozicích, podobně jako Češi Kost a Křivoklát. Carl Blechen, malíř velmi pozoruhodný, zmíněnou věž na svém velikém plátně zpodobnil takto:


Vypravili jsme se tam i my, s Timurem a s akvarely. Sedli jsme si pod věž, takhle vlevo dole, k těm stromům, a dvě a půl hodiny soustředěně malovali. Timurův obrázek bohužel nemám k dispozici, a tak se musíte spokojit s tím, co jsem tam v potu tváře vybojoval já. Na rozdíl od Blechena jsem architekturu nijak nestylizoval, protože jsem měl pocit, že zachytit ji aspoň přibližně takovou, jaká je, bude i v pouhé sépii až až. Obrázek nanicovatý, avšak věci zajímavé!

sobota 8. ledna 2011

ScareKat™ je tu!

Americký farmaceutický behemot Pfizer uvedl včera o půlnoci po extenzivním testování na trh nový medikament s podivným názvem ScareKat, který podle různých předpovědí svým společenským dopadem předčí i "modrou pilulku", Viagru. Davy mužů nejrůznějšího věku, stavu a postavení se celou noc tlačily před lékárnami na promrzlém Manhattanu, a podle očitých svědků došlo na pěsti, a dokonce i na pláč.

ScareKat má takovou publicitu, že zřejmě není třeba ho nikomu představovat, přesto pro pořádek stručně shrnu: jde o kompozitní medikament, který komplexním působením jak na hormony testosteronové rodiny, tak izolací benzenových a lipidových jader jistých typů endorfinů způsobuje, že muž přestává na určitou dobu subjektivně pociťovat naléhání libida. ScareKat je dostupný bez předpisu, cena za balení 8 tabletek je 12 USD.

Mick Jagger, hlavní tvář světové kampaně Pfizeru, v emotivním videu na YouTube pateticky prohlašuje: "Díky ScareKatu budu moci umřít klidný." V následné prezentaci, plné korporátně vyhlížejících grafů a podložené katastrofickou hudbou, sugestivně vyčísluje konkrétní dopady neovladatelného pohlavního pudu na svou finanční bilanci. Procesí rozvedených manželek a luxusních milenek dokázalo ukrojit pořádný kus i z majetku bohatého lakomce, jako je Jagger.

Ne každý je ovšem ochoten odhalovat své soukromí (či co z něj ještě zbylo) jako Sir Mick. "Známý hollywoodský milovník, který si nepřál být jmenován", řekl:

"Můj život byl k zblití. Mé přirození bylo jako samoobslužný automat, navíc přitahující zpravidla ty nejagresivnější individua opačného pohlaví. Od doby, co beru ScareKat se znova cítím jako svobodný člověk, a dokonce jsem byl schopen vysadit kokain bez nejmenšího krocana. Sedávám u řeky za domem, sleduju celé hodiny rákosí, jak se klátí ve větru a cítím se šťastný."

Pfizer ovšem nemarketuje ScareKat pouze jako pilulku pro celebrity. Užitečnost "sebeovládání v prášku" dokazuje i na osudech tisíců "obyčejných" lidí: otců rodin, kteří si odpustili ničivé záskoky se sekretářkami a recepčními, byznysmenů, kteří se nenakazili na exotických "služebních cestách", paniců, kteři neoplodnili své neplnoleté spolužačky, politiků, kteří neopustili své stárnoucí manželky, učitelů, kteří odolali pokušení spát se svými studentkami, i kněží, kteří si odpustili "intimní přátelství" se svými ministranty. Psychologové předepisují ScareKat i v problematických vztazích, aby umožnili vidět mužům jejich patnerky takové, jaké skutečně jsou, a zvážit setrvání ve vztahu pouze na základě míry čistě lidského porozumění.

Proslýchá se, že hlavními reklamními tvářemi české kampaně ScareKatu budou známí a respektovaní umělci, především sbormistr Kulínský a sochař Opočenský.

Ne všichni ovšem vítají ScareKat s jásotem. Odpor proti nové pilulce dočasně spojil i dva tradiční rivaly: liberální feministky a katolickou církev. Kardinál Pock Trey vyhlásil záhadně:

"Bůh stvořil člověka k tomu, aby skrze kříž hříchu nacházel pokoru."

Známá feministická autorka Vivian Ami-Gluc se vyjádřila obšírněji:

"Jedná se o další opresivní úder patriarchální society proti genderové rovnováze, který povede k postupné marginalizaci ženského orgasmu, jakož i feministického diskursu v umění i na akademické půdě. Tento vynález na zcestí přivedené šovinistické vědy je výrazem neurotické fobie ze silných žen, primitivních maskulinních projekcí z dětství a infantilních chlapeckých fantazií o ráji reprezentovaném světem bez vagin."

Dlužno ovšem podotknout, že tato bojovnice za práva žen vydala své prohlášení ještě před zveřejněním oznámení Pfizeru, že podobná pilulka pro ženy je už ve vývoji.

Pfizer důrazně nedoporučuje kombinovat ScareKat s Viagrou.

Tvoření anagramů online