neděle 27. března 2011

Tichá pošta a tichá domácnost

Když jsem se rozhodl přemalovat pastelem digitální skicu smaragdové Moravy, neměl jsem žádný zvláštní plán změnit barevnou harmonii, nad kterou jsem se v předchozím příspěvku se sobě vlastní komickou hlubokomyslností zamýšlel. Výsledný pastel se ale původní skicce barevně podobá jen málo.


Zde je seznam mých výmluv:

1. Žádné fyzické médium se v sytosti barev nemůže ani přiblížit digitálnímu obrazu na monitoru (který tvoří obraz tím, že sám světlo vyzařuje, nejen odráží jako fyzické pigmenty). S pigmenty je v malířství věčná potíž: mnoho jich bylo objeveno relativně nedávno, a i některé existující se nepoužívají, protože jsou buď drahé, toxické, nebo světloplaché. Málo se například ví, že za barevnost obrazů impresionistů nemohly jen nové umělecké postupy, ale taky v té době nově dostupné pigmenty.
2. K mé sadě pastelů se chovám jako špatný učitel k normální třídě - mám pár favoritů, většinu toleruju a pár jich nesnáším. Některé vyděděnce jsem si sice časem zamiloval (například odstíny fialové), ale zelenomodré pastely zůstávají v nemilosti - působí na mě agresivně a chemicky.
3. Postupný, iterativní proces, který se u dopracovanějších kousků snažím uplatňovat, neodstraňuje jen chyby, ale má přirozený sklon vylívat s vaničkou i dítě a potrácet i cenné aspekty první skici. Proto impresionisté propagovali malování před námětem (i když ono to nebylo kolikrát až tak jednoduché). V případě tohoto obrázku jsem předem provedl tři barevné studie - jednu digitální, dvě pastelem (nemluvě o několika kresebných, věnovaných jablůňce v popředí). První studii jsem s demonstrativně nasupeným výrazem provedl za silné účasti mých neoblíbenců, jen abych sám sobě uraženě dokázal: " já jsem ti to říkal od začátku, že to nebude fungovat". Ve druhé jsem se už řídil citem pro celek víc než ohledem na fakt, a tuto jsem použil i jako podklad pro finální provedení.

Tendence omezovat se na barevné favority je u malířů dobře známá, a obecně se doporučuje lámat tento zvyk tím, že si člověk systematicky ordinuje studie, ve kterých se vše točí kolem vyděděnců. Je to jako konfrontace mezi lidmi: napětí, které se uhýbáním skrytě střádá, se schválně vystupňuje, aby explodovalo a umožnilo buď očistné smíření založené na lepším vzájemném pochopení, nebo naopak úplný zmar. Podle mé zkušenosti ale k takovému zmaru dochází jen málokdy za předpokladu, že obě strany přispějí aspoň špetkou dobré vůle.

Ale k tomu jsem se dosud neodhodlal a mé vztahy se smaragdovými pastely zůstávají na úrovni napjatého příměří. Tichou poštou k tiché domácnosti!

středa 23. března 2011

Vychází Crysis 2

Včera vyšla Crysis 2, hra, na které jsem pracoval v Cryteku Frankfurt. Zde je videorecenze serveru IGN, který hře dává 9 bodů z 10 a nazývá ji konzolovou hrou s dosud nejlepším vzhledem. Očekávaný prodej hry se pohybuje mezi čtyřmi a osmi milióny jednotek.

Ve vývojovém týmu hry, která stojí od 45 do 300 Eur (podle edice a platformy) pracovalo zhruba 150-250 lidí. Tým animátorů, ke kterému jsem patřil na pozici senior/principal, měl osm až deset členů. Já osobně jsem pracoval téměř výhradně na pohybech lidí.

Po závěrečném crunchtimu teď ve Frankfurtu nastala doba dlouhých dovolených!

čtvrtek 17. března 2011

Skromné přání

Na pouť ke sv. Antonínku se dříve chodily modlit taky ženy, které se nemohly provdat. Prosily prý takto:

Ej, můj svatý Antonínku,
daj ně muža v tú hodinku.
Nech by pil, aj ně bil,
enem kdyby byl.

pátek 11. března 2011

Svět smaragdovými brýlemi

Když jsem minulý týden za slunečních předjarních dní brousil okolo Moravy mezi Nedakonicemi a Ostrohem, udělal jsem si nedaleko nedakonického přívozu na svoji bakelitovou hračku Nintendo DS tuhle skicku:


K podobným poznámkám mě často vybídne neurčitý, slovem nepopsatelný pocit ze scenérie přede mnou, který se pak snažím neuctivě rozpitvat a najít to podstatné, ten šém, který Golema pocitu, nebo chcete-li nálady, vyvolává k životu. V případě této skici mě přinutil slézt z kola neočekávaný šedo-modro-zelený odstín v zrcadlení na hladině řeky - ve své naivitě bych ho tam nečekal, protože les zatím zelený není, a tráva na hrázi ještě taky nevypadá právě šťavnatě, a už vůbec ne namodrale. Až doma (venku se totiž bakelitový displej hrozně leskne) jsem pak zjistil, že tento výchozí, tlumeně smaragdový tón se nenápadně, podvědomě vpil do barevnosti celého obrázku.

Jelikož umění a jeho experimenty považuju za "laboratoř života", došel jsem ke zkusmému návrhu následující zobecňující teorie: v tom, co vidíme, hledáme to, co se nám líbí a co nás přitahuje. Když to najdeme, naše přání zabarví celé naše vnímání, jako se (spíš tušený než skutečný) smaragd z vody vpil do všeho okolo. Na straně jedné by se pak dalo říct, že nevidím věci "takové, jaké jsou", ale na straně druhé je toto vpíjení zdrojem souladu celku. To prosím není žádná mlžná teosofie - mám experimentálně ověřeno, že když se snažím kopírovat barvy přesně tak jak jsou přede mnou, je výsledek neladný, působí jako kolážovitý slepenec a neevokuje představu jednoho světa (viz starší úvaha o harmonii). Až když jsem si tímto typem selhání mnohokrát prošel, začal jsem si všímat na pracech skutečných umělců, že jednotné barevné ladění téměř vždy používají, i když ho často dokáží dovedně skrýt. Ještě později jsem četl o nejrůznějších teoretických i technických tricích, jako je tzv. mapování gamutu nebo omezené paletě, které dojmu "jednoty v mnohosti" (Platónova definice harmonie) přirozeně napomáhají.

Obecný úzus má za to, že člověk, který vidí svět "růžovými brýlemi" je naivka nebo dokonce hlupák. Otázka je, jestli je problém v těch brýlích, nebo spíš v té růžové. Ptám se sám sebe, jestli ambice vidět svět "bez brýlí", "takový, jaký je", není totéž, co chtít vidět svět jako nepochopitelnou a neuchopitelnou stoku nespočetných, irelevantních faktů, kterému může dodat smysl teprve hodnotící hledisko člověka - to jest, právě brýle. Druhou možností je připustit si, že všichni nějaké brýle na nose mít musíme, a místo toho, abychom se je snažili odložit, se je snažit spíše najít, pochopit, a správně použít k vidění.

Zpět od filozofie k umění: Monet a Pissarro stejně jako jiní malíři prý malovali vedle sebe tytéž náměty, jejichž barevnosti však vycházely konzistentně jiné. V dnešní vědecké době, která věří v to, že mozek je jen složitý počítač se sklonem k nepřesnostem, se to vykládá tím, že mezi viděním různých lidí jsou vrozené rozdíly: jeden prý vidí víc fialové, druhý zas modré. To může být i pravda, ale já věřím, že tak velcí umělci si nasazovali své brýle vědomě a nechávali se jimi vést. Zvlášť při pohledu na některé Monetovy obrazy na mě doráží tušení, že jeho velikost byla právě v tom, že dokázal subjektivní barevnost sugerovat jako něco zdánlivě objektivního, jinými slovy: dokázal být osobní a zároveň sdělný.

Vyslovil-li jsem se pro "brýle", musím zároveň říct, že nasazovat si je předčasně je podle mě chyba. Stojím-li jako kreslíř před námětem, nebo jako člověk před novou situací, bylo by chybou aplikovat naučené postupy, vzorce, předsudky a finty na něco, co dosud nechápu - protože pak, se špatnými brýlemi, to nepochopím už zaručeně a nikdy. Potíž je ale v tom, že stát bezradně nad onou stokou irelevantních faktů a hledat vhodné brýle, případně čekat, až si vhodné brýle najdou mě, je velmi rozčilující a duševně vyčerpávající.

Všichni slýcháme fráze o "nezaujatém vidění" a "nestrannosti", příp. "objektivitě" na straně jedné, a o nutnosti "vyhranit se", mít názor" atd. na straně druhé. Myslím, že tyto floskule drtí pravdu o procesu tvůrčího rozhodování tím, že z věci, která má dvě nepostradatelné části, vybírají a absolutizují jen jednu. Tuším, že existuje fáze nezaujatého vnímání, sběru faktů, dojmů, naslouchání atd., která musí být následována fází rozhodnutí, výběru, hodnocení. Jedna bez druhé nemají smysl ani neplní účel, ale přepínat mezi oběma je našinci želbohu těžké a otravné.

Z tohoto důvodu mě velmi popouzí obecná představa "génia" či "talentu", protože okrádá skutečné umělce o zásluhu za to, že tento boj v potu tváře opakovaně podstupovali. Monet či van Gogh jsou v dnešním povědomí "génii", a přitom se zapomíná na spousty studií jediného námětu, ve kterých tito domnělí "géniové" pracně hledali (a dlouho nenacházeli) klíč k harmonickému podání svého úkolu. Jejich velikost pro mě spočívá spíš v tom, že se neobelhávali a dokázali si přiznat, že to ještě pořád není ono, což je v příkrém rozporu s obecnou představou génia jako popleteného citlivky, který zavře oči, mázne, a je to tam.

(Abych předešel nedorozumění, podotknu ještě, že toto únavné hledání klíče naprosto není totéž co "perfekcionismus" - ten se snaží potřebu "klíče" či "brýlí" zcela popřít. "Perfekcionista" není hledačem brýlí, ale popíračem jejich potřeby, čímž se stává fanouškem irelevantní stoky.)

Ale to už se zase opakuju. Myslím, že bych mohl tento blog přejmenovat na zkratkyneexistuji.blogspot.com, ale je otázka, kdo o takové zprávy dnes stojí!

pátek 4. března 2011

Temná noc duše aneb znárodnění jednoho soukromého vtipu

Svou poslední řádnou kompozici, kterou jsem složil a nahrál v Německu, jsem vyvěsil na server Bandzone pod názvem "Temná noc duše (pocta letcům a horníkům)". Dovětek o letcích a hornících byl dokonale v duchu záliby v soukromých vtipech, kterou jsme s Kostrama vášnivě pěstovali, a tím všem lidem dobré vůle zabraňovali, aby porozuměli tomu, co jim vlastně chceme sdělit. Tedy:

Co je temná noc duše a jak souvisí s letci a horníky, neřkuli pěsničkou?

"Temná noc duše" je terminus technicus křesťanského mysticismu, vyložený prvně ve stejnojmenném díle španělského barokního básníka a mystika, známého jako sv. Jan od Kříže. Jelikož cítím váš údiv, měl bych na tomto místě prvně vysvětlit, jak se člověk z ulice dostane k zájmu o křesťanský mysticismus.

Poprvé jsem o věc zakopl jen letmo při studiích filozofie, kdy mě zaujaly tajuplné, paradoxní výroky především Mistra Eckharta (1260-1327), spojující božství s nicotou do té míry, že se musel opakovaně obhajovat před kádrováky své doby proti nařčením z bezbožnosti a bludu. Jelikož miluju paradoxy (neplést s nesmysly) a lidi, kteří je říkají, zařadil jsem si Mistra Eckharta do seznamu zajímavých postav k pozdějšímu prozkoumání.

Ovšem přiznám, že předtím, a do jisté míry i poté, byla moje představa o křesťanském mystikovi utvářena především dobrodružným filmem Jméno růže, na základě kterého jsem si takového mystika představoval zhruba jako mnicha s šíleným výrazem, který toho kromě rulíku a muchomůrek moc nejí a s pěnou u úst vyje nesouvislé fantasmagorie o apokalypse. Hráči RPG zas znají mystika jako svého druhu Dana Landu, to jest chlápka v kapuci, který sice raději kouzlí, ale dokáže se i pořádně servat, když na to přijde.

Pěnu u úst vyvraťme rázně: Eckhart ani sv. Jan od Kříže nebyli žádní cíťové, senzibilové ani vědmy. Byli to muži, kteří ovládali svůj rozum výtečně, pravděpodobně mnohem líp než vy i já. Pokud psali věci, které se dnes jeví obtížně srozumitelnými, bylo to spíš proto, že častečně usilovali o vyjádření myšlenek, které se ze zásady vzpírají omezením pojmového myšlení - což ovšem rozhodně neznamená, že by logické, pojmové myšlení odmítali nebo dokonce nezvládali. K filozofii a víře přistupovali s osobním zaujetím, které tehdejším starostům připadalo nevypočitatelné a nebezpečné.
Sv. Jan od Kříže prožil díky konfliktům s církevní autoritou život jak z verneovky: jako charismatický kazatel, který vyzýval své spolubratry z řádu karmelitánů k radikální chudobě (od jeho dob si jedna z větví řádu říká "bosí karmelitáni"), se rozhodně nemohl zalíbit tučným kardinálům a jejich vydržovaným kurtizánám. Byl polapen a několik měsíců vězněn v malinké kobce, kde mohl sotva roztáhnout ruce. Právě v tomto vězení prý sepsal Temnou noc duše, a to na papírky, které mu dovnitř propašoval sympatizující strážce. Nakonec se mu podařil dobrodružný útěk, a ačkoliv ve své práci neustal, tučným kardinálům se přece raději vyhýbal.

Já osobně považuju za mimořádně podivuhodnou okolnost, že v knize samotné není o věznění či jeho tehdejším sporu s nadřízenými ani zmínka. Každý jiný by na Janově místě psal pamflety, reflexe, obhajoby a obžaloby, prostě by byl v myšlenkách cele zaměstnán přítomnou nouzí, zaujat nespravedlností i nebezpečím své situace. Ne tak Jan. Považme, jak nesmírná musela být duchovní síla člověka, který dokázal neveselé okolnosti svého všedního života tak dokonale ignorovat, aby se mohl zcela pohroužit do práce, na níž mu skutečně záleželo! Tak mimořádnou schopnost opanovat své myšlenky považuju za nejen obdivuhodnou, ale především velmi praktickou (protože kdo to dokáže, ten se už v životě nemusí ničeho bát). Lidé jako Jan dokázali poznávat a ovládat svůj vnitřní život se stejnou bravurou, s jakou parkourový běžec Široko přeskakuje stínadelské střechy. Který hoch alespoň jednou nezatoužil být jako on?

O čem tedy pojednává Temná noc duše, když ne o autorově boji s mocí? O boji snad pojednává, ale jde o boj se sebou samým, který Jan považoval zjevně za mnohem důležitější než jakékoliv ústrky surovců (i to je velmi inspirativní!). Jan mluví v náboženských pojmech o obecném jevu, který zná každý, kdo se v životě o něco vážně pokusil: o nesmírně rozlehlé, zdánlivě nekonečné poušti času, která se rozprostírá od chvíle, kdy počáteční nadšení z ušlechtilého rozhodnutí nutně vyvane, do chvíle, kdy toto rozhodnutí nese plody (pokud tato chvíle vůbec nastane). V této poušti neboli "temné noci" je třeba úmorné práce, bez pochval a výsledků, kdy je člověk (právem) sužován pochybami o smyslu své činnosti, a víra v budoucí plody se nemá o co opřít. V této noci, říká Jan, se pod zdánlivě nehybnou hladinou duše tajemným způsobem cvičí a posiluje ve "skrytých ctnostech", ze kterých autor opakovaně zdůrazňuje především pokoru. Povšimněme si zejména Janovy nekompromisní upřímnosti k sobě samému i svým čtenářům - tam, kde mnozí jiní náboženští autoři slibují různé nadpřirozené útěchy, Jan pouze varuje: čeká vás temná noc.

Z tohoto důvodu není těžké pochopit, proč ani v dnešní době západní renesance zájmu o různé spirituality knihy jako je tato zůstávají stranou. Jan totiž neslibuje nic než příslovečnou krev, pot a slzy a přitom varuje - dělejte to, pro co jste se rozhodli, protože věříte, že je to dobré, ne pro odměnu.

Temná noc duše není lehké čtení, ale je svým vlastním způsobem fascinující, a na rozdíl od mnohých jiných je to rozhodně kniha, která ve mně zanechala hluboký a trvalý dojem. Po jejím přečtení jsem mnoho věcí uviděl v jiném světle a bylo zase o čem přemýšlet.

Nebyla to ovšem bezprostředně četba knihy, co mě pobídlo ke složení inspirované skladby. Na začátku bylo pár nezadaných motivů, ve kterých jsem cítil jistou energii, a až poté, co se mně myšlenky na Temnou noc duše při práci na hudbě neustále vnucovaly, jsem se rozhodl, že skladbu vědomě vymodeluju podle mého dojmu z knihy.

Na základě tohoto rozhodnutí jsem se rozhodl pro tříčlennou sendvičovou strukturu, kdy první a třetí část jsou prakticky identické, zatímco prostřední je v podstatě nezávislá minikompozice, navíc v jiné tónině. V takto vzniklé obložené bagetě pak začátek a konec odpovídají pečivu, a majonéza mezi nimi vlastní temné noci duše (majonéza=temná noc zažívacího traktu). Záměrem bylo ukázat spřízněnost mezi prvotním nadšením a jeho závěrečným ospravedlněním. Průběh práce na skladbě pak s podivuhodnou zlomyslností osudu celkem přesně kopíroval funkce jednotlivých částí - celý začátek jsem měl hotový za jeden večer, zatímco s majonézovou vložkou jsem se mořil několik měsíců. Závěr jsem pak ještě vylepšil krátkou codou, ve které se rozklady akordu D-dur (nejradostnějšího ze všech, podle mého názoru) rozprskávají nad krajinou prošlé pouště jako ohňostroje nad Špilberkem při tom otravném brněnském festivalu pyromanů.

A jak je to tedy s těmi letci a horníky? Inu tak, že ti i ti mají uprostřed svého pracovního dne (nebo noci?) potíže s pevnou zemí - jedněm schází pod nohama, druzí jí zas mají až příliš nad hlavou.
Tímto tedy považuji jeden soukromý vtip za znárodněný. Létejme vysoko, kutejme hluboko, zábava to kolikrát není, ale někde se to skládá.