Při pohledu na mrchožravého čápa marabu se člověku nejdřív vybaví westernové klišé undertakera neboli pohřebního zřízence, který si při každé přestřelce z bezpečné vzdálenosti mne ruce a spokojeně počítá mrtvoly - zákazníky svého zařízení.
Plíživě přikrčená silueta, vychytralá, zlá očka a úsměv, který dokáže být jen samolibým úsměškem, jsou konvenční karikaturní návěští lidského typu, který žije z cizího neštěstí. Ale jak už to u takových karikaturních konvencí bývá, skuteční lidé, kteří by jim měli odpovídat, často vypadají jinak. Nedávno jsem například četl v Respektu o tom, jak dobré živobytí má jistý věhlasný pražský advokát z oškubávání drobných dlužníků, nemluvě o obhajování různých veličin českého podsvětí. Tento dobrý muž přitom svou hlavu mezi ramena jako marabu rozhodně nevtahuje; naopak se rád vypíná a nešetří silnými slovy.
Nebo třeba obchod s hazardem, který v brázdě za sebou zanechává zničené lidské životy jako kombajn rozdrcené rejsky, v našem krásném moravském městečku malovaném utěšeně vzkvétá a jeho majitelé právem patří díky chvályhodné, rozsáhlé podpoře dobročinnosti a kulturních aktivit i sportu k váženým občanům naší komunity.
(Možná jste si někdy všimli, že Buddha v tradičním zobrazení má vždy obrovské uši - je to prý proto, aby lépe slyšel nářek trpících. Marabu má naproti tomu uši miniaturní - pořád ještě dost velké na to, aby slyšel, kdyby chtěl, ale zároveň dost malé na to, aby pohodlně přeslechl.)
Když se ovšem na kresbu dobře podíváme, všimneme si, že marabu má na hrudi - vpravdě přímo na srdci - podivný útvar, připomínající nádor. I jeho dny jsou tedy sečteny a i jeho vlastní mršina se dříve nebo později stane spokojeným zákazníkem sobě podobných podnikatelů.

Kreslil jsem tužkou 2B na formát A5, podle vycpaniny ve frankfurtském Senckenberg Naturmuseum.