pondělí 15. listopadu 2010

Satirická zoologie: kasuár přilbový

Satirická zoologie je sesterská pavěda poetické botaniky. Jedovatá slina té první vhodně vyvažuje sklon k blátivě blábolivému, břídivě bezbřehému pseudolyrismu té druhé.

Satirická zoologie se provozuje tak, že zajdete do muzea vycpanin, nakreslíte si tam do malého skicáku portrét živočicha, který vás zaujme, a pak k tomu na základě nepodložených paralel připíšete svévolný, nactiutrhačný pamflet, kterým někoho urazíte.

Začněme kasuárem přilbovým:


Kasuár je druh pštrosa, ale v jeho výrazu je něco, co připomíná přerostlou, přezdobenou slepici. Celá řada různých nepraktických krášlicích prvků, jako je absurdní přilba, kožnatý lalok pod krkem, a barevné rohovinové šupiny na něm, rámuje prázdný, přitrouble vyjukaný pohled.

Tato kombinace křiklavého zdobiva a odéru tuposti připomíná davy fiflen, které táhnou v pátek večer Frankfurtem i Hradištěm za zábavou, a snad i dobrodružstvím (které je v jejich případě definováno výlučně tokem se vším, co k toku patří).

(Všem milým, inteligentním čtenářkám, které se právě urazily, spěšně navrhnu: místo slova "fiflena" si ihned dosaďte "hejsek" a vyjde to nastejno, nebo dokonce se pravdě ještě přiblížíte, protože kasuár na obrázku je koneckonců samec.)

Nejsem ale z těch, kdo tvrdí, že krásní lidé jsou hlupáci. Domnívám se, že tato pozice je klasický případ kyselých hroznů. Statisticky vzato není mezi vrozenou krásou a rozumem žádná souvztažnost, a krasavec či krasavice můžou být stejně hloupí nebo chytří jako kdokoliv jiný. Abychom řádně pochopili fenomén kasuára, musíme zavést distinkci mezi člověkem, který krásný je, a tím, kdo se krášlí. To první nestojí čas, který může krásný člověk i navzdory své kráse dále věnovat smysluplnému životu, zatímco to druhé - krášlení - čas pohlcuje. Čas strávený krášlením sebe sama je politováníhodným způsobem ztracený, protože jde o činnost triviální a zároveň sebestřednou, která má na lidskou mysl účinky sedativní až atrofické. Proto od lidí, kteří tráví péčí o vzhled veškerý volný čas, žádné myšlenkové vzlety zpravidla čekat nemůžeme.

(V teorii bych byl ochoten připustit, že i péče o vlastní zevnějšek se u výjimečných lidí může proměnit v umění - oduševnělý úkon, zahrnující sebereflexi, plodné pochyby a striktní disciplínu, ale v praxi se mně tito lidé jaksi vyhýbají.)

Kasuár-pták je tedy vlastně možná chytrý, protože on se se svou absurdní přilbou volky nevolky rodí. Je možné, že volné chvíle v pampě tráví melancholickými meditacemi o absurditě své přilby - takovými, z jakých se k stáru tříbí životní moudrost. Lidští kasuárové si své přilby ovšem pracně nasazují, čímž se nejen příliš neokrášlí, ale navíc zhloupnou.

Příště: marabu.

úterý 9. listopadu 2010

Poetická botanika: javor babyka

Nuže přátelé, zde je další díl nepoučeného, avšak láskyplného blábolení o vegetaci!

Jednou brzy zjara, když jsem začal opět trávit nemírné množství času běháním po Frankfurtu za účelem lovu skic a pocitů, jsem si udělal do malého skicáku v Ostparku tuto rychlou poznámku:



Ke konci léta jsem se cestou do práce usadil na stejném místě a vyvedl stejný pohled pastelem:



Stromy které tu rámují výhled jsou babyky. Narážím na ně ve Frankfurtu často a vytvořil jsem si k nim osobní vztah (jinak řečeno, zamiloval jsem si je).

Vyhlásím svou tezi bez důkazů a drze: babyka je junácký strom. Nenechme se mýlit tím, že v jeho jméně na první poslech slyšíme ozvěnu "babičky". Babyka nemá v sobě ženskosti ani staroby. Uvážíme-li jeho jméno důkladněji, zdá se spřízněné spíše se jmény bohatýrů, například Horyny a Dubiny.

Ovšem na druhou stranu, když srovnáme babyku s ostatními druhy javorů, ihned si všimneme, že mu schází jejich mužná mohutnost. Zejména patrné je to na listech: zatímco javorový list je rozložitý a moudře členitý, lístek babyky působí jako jeho zmenšená, mladistvě zjednodušená napodobenina. Taky kmen bývá štíhlý a pružný, a koruna menší a lehká. Javor je jak nepohodou zatvrzelý chlap, kdežto babyka je teprve junák - už v plné síle, ale ještě před prvním zklamáním (sebou samým - tedy tím nejhorším a nejpoučnějším zároveň).

Poslední portrét babyky je z parku Rebstockbad na opačné straně města. Byl zářijový podvečer, ještě teplý, ale konec dne i roku byl už cítit ve vzduchu. Bohatýr Babyka přesto zářil smělým mládím. Bez důkazů a drze vyhlásím: babyka je strom, který umírá mladý.

pátek 5. listopadu 2010

Psalo prase paní psaní (lidová báseň)

Psalo prase paní psaní
prase chřadne, ztrácí spaní
odpovězte, milá paní,
praseti na jeho psaní!

Chrochtá prase, chválí chlív:
"Nikde, paní, není líp!
Nabízím vám, milá paní,
svinský život do skonání!"

Bude-li jím pohrdnuto,
prase temně pohrozí:
"Porazím se, vyvrhnu se,
samo sebe urožním!

Na lístku na rozloučenou
naposledy zakvičím:

Sbohem.




Zaduste se vepřovým."