Skupina borovic, měkká tužka 8B
A tak nastává dilema: které používat? Je to klasická paranoia konzumenta dnešní doby, zahlceného nadbytečnou volbou: jako dítě jsem měl prostě nějakou tužku a neptal jsem se, jestli je měkká nebo tvrdá, značková nebo neznačková, vhodná či méně vhodná - stačilo mně, co jsem měl. Dnes však, tváří v tvář kompletním sortimentům několika výrobců zvučných jmen, mám pocit, že ať už vyberu cokoliv, vždycky to bude volba špatná (protože asi ne ta úplně nejlepší).
Jednu dobu jsem toto tužkové dilema řešil podobně, jak řeším konzumentskou paranoiu obecně: vícméně nahodilým, umělým rozhodnutím jsem začal používat pouze tužky 2B značky Faber Castell a žádné jiné jsem si nepořizoval, hlavně proto, abych náhodou nezjistil, že jsem celou dobu používal nevhodný typ. (Stejně to ostatně dělám s oblečením a jiným spotřebním zbožím: vyberu si jednu věc, která moje potřeby nějak splní, a pochyby po nákupu si už nepřipouštím.)
Berlínský dóm, tužka 2B
Jenže pak se mně dostala do rukou tvrdá tužka H a já jsem zjistil, že dělá krásně tenké čáry a nemusí se skoro vůbec ostřit. Ovoce ze stromu poznání bylo nakousnuto a idyle bylo odzvoněno - z ráje nevědomosti jsem byl vyhnán do lopotného světa konzumentů, kde nezbylo než skupovat a zkoušet různé tvrdosti i značky a srovnávat je mezi sebou (občas mám pocit, že někteří touto metodou řeší volbu partnera). Kapsa mých kapsáčů, kde dosud vegetovaly jen dvě tužky 2B (dlouhá a "špaček"), začala při běhu na vlak (jsem nedochvilný) chřestit pluralitou. Podle chuti a nálady jsem začal používat všechny stupně tvrdosti.
Kaštan v hradišťských kasárnách, tvrdá tužka H
A právě tím se po zcela nezajímavém a sebestředném úvodu dostávám ke svému dnešnímu postřehu: všiml jsem si totiž, že když člověk pracuje s větším množstvím různých tužek, jsou období, kdy je miluju všechny jako děti, které jsou každé jiné, ale všechny hodné lásky, a pak naopak období, kdy mně není žádná dost dobrá - měkká špiní, "neumí" pevnou čáru a člověk aby ostřil po každém druhém tahu, zatímco tvrdá je bledá a ryje, a HB (prostřední) je to všecko dohromady, a k tomu NAPROSTO bezcharakterní!
Jeden stav skutečnosti, ale dva stavy duše - a stavy radikálně odlišné. Stejně se to má s jídlem, s oblečením, s lidmi, s prací, s místy, prostě se vším. Jsou lidé, kteří snědí všechno, s každým se dohodnou, práce se neštítí, počasí je neodradí, všude se jim líbí. A pak jsou ti druzí, kterým je pořád buď horko nebo zima, pořád se jim děje nějaká nespravedlnost, všichni kolem jsou burani a prkýnko na hajzlu studí. Ale nejen že jsou lidé takoví i takoví - i já jsem, jednou takový a pak zas takový. Ale raději bych chtěl být jen takový, který se s každým dohodne, žádná práce mu nesmrdí a prkýnko ho příjemně chladí.
Ale jak na to? Jistě ne výměnou tužek, protože jak jsem už podotkl - jeden stav skutečnosti připouští dva různé stavy duše. Ve stavu tužek, tedy skutečnosti, problém asi nebude. Problém bude asi v té duši. Co je to, co duši smiřuje se všemi tužkami? Správně hádáte, milé děvčata, je to ta Láska z titulku, vzpomeňte si na ni, až zas budete držet v H&M čtyři různé halenky, vzpomeňte si na Lásku a třeba pak vyjdete z H&M bez nové halenky, zato však s uvědoměním, že ta stará není vůbec tak stará ani tak nemožná. Na kraj světa by šli všichni kvůli Lásce prý, a ejhle, ono stačí přilnout k vyrudlému starému tričku, propálenému od cigaret, se sepraným obrázkem lebky na hrudi.
Dobré a výstižné. S těma tužkama jsem to tak taky měl, zprvu jsem to kreslil vajglem, se kterým jsem dva roky ve škole čmáral po lavici a nyní tu mám tužek tucet a často si říkám, která bude lepší. Ona i ta jedna tužka by postačila, ale postupným vývojem kresby chce člověk víc a víc toho vyzkoušet než doposud. Teď otázka, jestli to je nutností :). Už se těším na slova mých milovaných učitelů: "Nečmárej po tý lavici!".
OdpovědětVymazatMě je tak blbě, že nemám ani tužku.
OdpovědětVymazatKytaristi by mohli vykladat (a jejich hracky se vetsinou do kapsacu nevlezou). Stejne tak nasledne srovnani k obleceni, vztahum nebo treba nabidce jogurtu v hypermarketu.
Zcela prozaicke a jednoduche reseni ale existuje - znat svuj cil. Vytazeno z moneyžerských příruček, nicmene occamovsky pravdive. Kdo vi čeho chce dosáhnout, tak mu odpada vetsina balastnich rozhodnuti.... nevim jak tužky, ale treba death metal se urcite da zahrat i na Fender Twin, jenomze to asi nebude to prave orechove, atd atd atd
Kdo se chce jenom bavit, nebo hleda inspiraci at taha tuzky poslepu a necha se prekvapit kam ho tvrdost zavede :)
Poeticky je to vyztizeny problem drtive vetsiny ceske hudebni sceny, ktera nevi nejenom KAM, ale dokonce ani PROČ. A podle toho ty mazanice taky vypadaji...
PS: I kdyz uz se zacina blyskat na lepsi casy a treba opravdu prijdou :)
Jojo, popravdě řečeno jsem při psaní myslel na nekonečné muzikantské diskuze o tom, který zesilovač je to pravé ořechové, ale to je téma na celou sérii příspěvků. ;) Já osobně jsem to u kytar řešil stejně jako u oblečení - jeden zesilovač, jedna dvě kytary, efekty skoro žádné, leda tak kvákadlo. Vždycky jsem trpěl romantickou představou, že hudba se dělá především srdcem, ušima a rukama, a většinu svého úsilí jsem se snažil investovat právě sem. Nicméně si uvědomuju, že jsou jiní, kteří to dělají právě naopak, a taky to funguje. Dean DeLeo ze Stone Temple Pilots si bere na nahrávání jedné desky desítky zesilovačů, zatímco Brian May z Queen vystačil na celou kariéru s jedním Voxem a s jednou kytarou. Autor příspěvku výše patří jednoznačně k těm hromadivým povahám, za což bych se mu mohl z piedestalu askety smát, kdyby mě svými expertními radami neupozorňoval na věci, které mně extrémně pomohly a o kterých bych jinak nevěděl.
OdpovědětVymazatJeště k tomu cíli: to je podle mě problematické zjednodušení. Pokud člověk dělá něco podle daného mustru (poslední deska Slipknot apod.), je tím daný cíl, ale při opravdu tvůrčí práci se ten cíl často teprv hledá nebo ujasňuje a zdravá míra tápání je podle mě normální a nutnou součástí procesu. Nebo enom já su blbý? ;-)
P.S.: Brzo se uzdrav, kamaráde! 8-)
...cil neni vubec problematicke zjednoduseni, je prece plno zpusobu jak ho dosahnout, o tom je to tvurci hledani. Ja chci rict napr. "obloha" ... jestli bude blankytne modra nebo ocelove seda, porad je to obloha, na jednu se vic hodi tuzka c.2, anebo ze bych chtel radsi cervanky protoze tim c.5 mi to tak paradne jde...
OdpovědětVymazatPro me je smerodatne mit vytyceny smer sdeleni, bez neho je to ekvilent dadaistickeho tahani nahodnych slov z klobouku (i to chvili nekdo povazoval za umeni). Je to pekny namet na obsirnou diskuzi, ale delas si to sam svymi "tuzkovymi" tematy (vzdycky si na to ted vzpomenu kdyz si "vybiram" jogurty v hypermarketu ;)
A já si, pánové, říkala, co blázníte s takovým arzenálem? :D
OdpovědětVymazatMně stačí obyčejná tužka 1, skicák, spící dítě, nebe nad hlavou a stín nedalekého lesa.
A v H&M si klidně koupím i dvě trika;)
K.tužka1
My jsme totiž hračičkové a bereme se hrozně vážně. ;-)
OdpovědětVymazat:)) No, jak je libo. Beru si to k srdci a nebudu si z vás utahovat. I když to až vědecké zaujetí pro věc se mi líbí.
OdpovědětVymazatTakže pouze vážně k nebeskému anonymovi:
Redukovat dadaismus na náhodné tahání slov z klobouku mi přijde dost zjednodušující. Když už, tak bych se ptala PROČ? Myslím, že dada mělo v kontextu své doby celkem jasný cíl. A také z něj vyšlo dost poměrně zajímavých umělců, kteří se jistě netrápili tím, jak tvrdou tužku použít k nakreslení červánků.;-)
K.tužka1
Přihodím jen komentář pro účely diskuze a zamyšlení, doufám, že se to nikoho nedotkne: Při vší úctě k manažerským příručkám, rozdíl mezi uměním a firemním řízením je právě ten, že to druhé cíl má (zisk), kdežto to první si ho určuje do značné míry samo. Nicméně manažer i umělec musí umět naslouchat (pokud vůbec za něco stojí). Sebejistý blb možná dělá dojem na jistý typ lidí, ale pro seriozní výkon nemá předpoklady. Manažer musí naslouchat lidem, kteří pro něho dělají, a datům, které získává, a způsoby, jak dosáhnout svého cíle, by měl korigovat podle těchto dat.
OdpovědětVymazatUmělec musí taky naslouchat. David Lynch řekl, že malba je dialog - na začátku je úvodní tah, a pak už je jen série reakcí na to, co vzniká pod rukama. Mít nějaký záměr na začátku je bezpochyby zpravidla (!) dobré, ale v umění neexistuje pravidlo, které by se nedalo účinně popřít.
Dadaistická metoda je pouze absolutizací něčeho, co se bez velkého humbuku používalo dávno před příchodem moderny - snahou osvěžit konvencí zatíženou imaginaci tím, že si na začátku rozdám karty jinak, náhodně. Už v 18. století se abstraktní skvrny běžně používaly jako základ kompozice obrazu: jenže na rozdíl od moderny nezůstalo jen u nich.
Dadaismus jako takový nevydržel dlouho ze stejného důvodu, z jakého rychle zanikly všechny ostatní -ismy modernismu - myšlenka je to dobrá, ale o sobě není nosná. Tak jako člověk nemůže jíst jenom rohlíky nebo jenom zeleninu a zůstat zdravý, ani dada nebo třeba expresionismus nejsou víc než omezená metoda, která může pomoct v určité situaci, ale jako výlučný tvůrčí program jsou neudržitelné, protože neumožňují rovnováhu.
Ostatně Hynku: právě současná hudební scéna podle mého dadaismus potřebuje jak prase drbání. Všichni od sebe opisují všechno, všechno je tisíckrát slyšené a provařené, revivalová kopírka jako Amy Winehouse se považuje za umělkyni. Myslím, že dnes je dobrá doba tahat noty z klobouku, ne proto, aby se nahrály tak, jak jsi je z toho klobouku vytáhl, ale proto, aby člověk na začátku tvůrčího procesu vyšel z něčeho jiného, než je třetí odvar typu AW.
je pekne jak to kazdy vidi po svem ;)
OdpovědětVymazatjinak dadaismus bych slovy klasika prirovnal jenom k tomu uvodnimu zboreni alias pochcani, ktere ale samo nic neresi ....jak uvadite, ze se vyuzije pouze jako prvotni impuls, s tim nemam nejmensi problem. Ale impuls je "jenom" impuls, ne umeni. Zajiste existuji majstři, kteri jsou schopni bezcilne improvizovat (nevim jak to lepe nazvat) a tvorit hodnoty (ktere jsou tak jako tak subjektivni, coz uz sme dopodrobna probrali v jine diskuzi a vysledku se nedobrali :) Ano uznam tuto prirodni anomalii, ale davam ji stejne zastoupeni jako jinym anomaliim. Z hudby totiz znam improvizaci jako cinost bavici samotne aktery nesrovnatelne vic nez publikum, ktere tyto nahrazky plati :) Ale co, kazdy je nakonec sveho stesti strujce a kdyz mi na jedne strane umelci vysvetluji ze "je to jinak" a na druhe strane mi svatebni midi umňelec nadava do nul.... kazdy hraje za sebe, a ono se to nakonec nejak vystribri. Porad si totiz naivne mylsim, ze funguje princip - kazdemu podle jeho prace :)
anonymni hyena
Jo, srovnání dada a improvizace v hudbě je trefné. Obojí jsou dobré pomůcky či koření, ale špatné ideologie.
OdpovědětVymazatK té subjektivitě se ještě vrátím v důkladně strukturovaném postu, a to ne proto, abych tě přesvědčil o tom, že to tak není, ale abych tě přesvědčil o tom, že ty sám tomu nevěříš a neřídíš se tím. ;-)