Projekt Alej aneb idiotské koktání

Pravidelnější návštěvníci mého webového zápisníčku si jistě všimli, že jsem sem delší dobu nic nepsal. Není to ovšem kvůli podzimním rýmám ani depresím, nýbrž kvůli nedostatku času. Ke svým obvyklým pracovním povinnostem jsem totiž přidal "Projekt Alej", soukromý závazek namalovat co nejvíce skic z aleje na břehu Moravy, která má být za pár měsícu (či spíše týdnů) vykácena.

Zde jsou telegrafická fakta: Povodí Moravy (PM) se podařilo 13 let po povodních v roce 1997 konečně vypracovat projekt ochrany města před další velkou vodou. Projekt je to velkorysý a velkolepý, a to natolik, že bez masivní dotace z EU (celá sranda má stát okolo 200 milionů) by vůbec nebyl. S budováním suchých poldrů podél toku řeky ani čištěním koryta se nepočítá (to dělají jen zaostalé země, například Německo), zato se však budou zvyšovat hráze, v některých místech i betonovými zdmi. Velká voda se tak neoslabená předá městům níže po proudu, kde ať se spánembohem klidně rozlije. Kdyby měli zdi, nemuseli by se bát.

Stromy na hrázích by těžko přežívaly přisypání zeminy u kmene, a proto se budou selektivně kácet. Aleje na obou březích řeky, jeden z nejvýraznějších krajinných prvků ve městě a zásadní opora místního genia loci, budou na různých místech do různé míry zdecimovány. Nejvíce postižena bude alej mezi Rybárnami a slepým ramenem Kobylica, kde se bude kácet celá jedna strana, a tudíž z aleje se stane jen řada stromů. Kácet se má začít v lednu 2012.

Tolik fakta, přejděmež nyní k "věcem srdce". Když jsem se o kácení doslechl (docela náhodou), hrklo ve mně. To přece, to přece nemůžou udělat!, říkal jsem si. Copak se tam nebyli podívat? Copak neví, že ta alej je magické místo? Kolik takových alejí znáte, kde se vine vyšlapaná pěšinka (ne silnice, ne cyklostezka, nýbrž opravdová pěší pěšinka) alejí vzrostlých lip, a ještě k tomu u vody? Já jenom jednu, a to jsem prosím vášnivý chodec a lovec zákoutí.

Rozeslal jsem tedy několik e-mailů na příslušná místa, navštívil jsem dokonce i Povodí Moravy, a z tónu i obsahu odpovědí jsem celkem přesně vyrozuměl, jakou šanci má mravenec jako já zastavit rozjetý parní válec evropské dotace, kterou je třeba "proinvestovat".

Co dělat? 

Malovat. Má-li to místo zmizet, ať nezmizí beze stopy. Kdyby ve městě žil Monet, Levitan nebo Overbeck, a jati starostí o osud malebného místa by chodili tito titáni do aleje malovat nádherné náladové krajiny, nemaloval bych, stačilo by mi dívat se. Ale vzhledem k tomu, že ve městě Levitana ani Overbecka nemáme (i když máme uměleckou komunitu  kolem UMPRUMky ale ta, z celkem pochopitelných důvodů, nemá asi o náladovou krajinomalbu ani záchranu skutečné krajiny prvořadý zájem), tedy vzhledem k tomu, že u nás žádný Levitan bohužel nebydlí, začal jsem malovat já.

 

První  skica vznikla v jeden srpnový podvečer a poučila mě, že i když si práci zjednoduším použitím svého "digitálního skicáku", malé herní konzole Nintendo DS, nebude to jednoduché. Námět v sobě zahrnuje shluk netriviálních problémů: perspektiva, kresba, barevnost, anatomie stromů, textury povrchů. Přesto jsem se nevzdal. Věřím totiž, že pokud idiot vyzná pravou lásku i tím nejsměšnějším koktáním, je to Bohu libé (lidem ovšem zpravidla ne).

Můj skicák.

A tak tedy chodím od srpna do aleje idiotsky koktat. Přeskočme dopředu k zatím poslednímu číslu, 26 - slunečno na konci listopadu. 

Můj přístup k malování je velmi prostoduchý - maluju víceméně co vidím; a v tom, co vidím, si vybírám to, co se mi líbí. Přesto jsem v průběhu celé série dosud nepocítil ani zpovzdálí, že by se námět začínal vyčerpávat. Alej mě s vynalézavostí, nápadně podobné vynalézavosti milující ženy, zahrnovala stále novými podněty. Tady je několikrát za sebou "totéž" - slunečné odpoledne zkraje podzimu.

 

 

Pak se zatáhlo a přišel vítr, který serval všechno listí během dvou dní.

Nicméně i v listopadu se občas ukázalo slunce:

Několikrát jsem sešel z hráze a maloval alej i zvenčí.

Jako zmínění mistři Levitan a Overbeck jsem se za prvního nočního mrazíku pokusil i o idiotsky koktavé zachycení měsíčné noci. 

Občas jsem skicoval jen tužkou. 

Všechny tyto i většinu ostatních dosavadních obrázků najdete tady.

Projekt dosud není u smutného konce. Dokud stromy stojí, budu do aleje dál chodit a láskyplně koktat. 

P.S.: Ještě jedna důležitá věc: pokud ani vám osud této aleje (a další zeleně v Hradišti) není zcela lhostejný, podepište petici za její záchranu. Dáte tím najevo, že krajina v okolí města není jen překážka v cestě investicím, ale taky hodnota, o jejíž zachování je třeba v rámci možností usilovat. Petice je tady.