středa 26. října 2011

Vlára aneb dvojité zrcadlení


Vlára, pastel na papíře, 16x23 cm

Smysl malování tkví v "převyprávění" námětu, to jest něčeho, co je, v jazyce umělce. Tento jazyk tvoří jednak možnosti a omezení média, jednak jeho osobní preference, dané hodnotami, zkušenostmi, umem, názory a citem. Jde svým způsobem o zrcadlení: námět-skutečnost se jakoby odráží v zrcadle tvůrce, které ovšem není pasivní jako skutečné zrcadlo, nýbrž námět aktivně třídí, ohýbá, vykládá, upravuje, deformuje, ale i opatřuje přidaným smyslem. 

Když jsem maloval hladinu podzimní Vláry, přemýšlel jsem nad touto metaforou a nad tím, že v případě tohoto obrázku jde o zrcadlení dvojité, neboť už sám námět tu nebyl něco skutečného, nýbrž zrcadlový odraz skutečnosti, vytříděné, ohýbané, zdeformované, ale i okrášlené zrcadlem prvním, zrcadlem klidné vodní hladiny. Myslel jsem na to, že umělec by měl být jako hladina říčky: neukazovat sebe sama, nýbrž jen oduševnělým zrcadlením rozezpívat krásu světa kolem něj. 

Od Vláry je třeba se učit. 


neděle 2. října 2011

Cyril a Metoděj - posuďte sami

Výročí svatých Cyrila a Metoděje jsem propásl, ale pak jsem se na wikipedii dočetl, že datum 5. července bylo stejně stanoveno náhodně a bez historické souvislosti, takže snad nikoho neurazí, že svou poznámku píšu až teď.

Zkraje spěchám podotknout, že nechystám žádné státotvorné planořečnění na téma "odkazu slovanských apoštolů" v duchu kombinace zastydlého moravského národovectví a tradičního "austrokatolicismu" (Halíkův výraz). Takové výklady jsou podle mého stejně relevantní, jako jsou pravdivé sochy svatého Cyrila v podobě důstojného metuzaléma s biskupskou berlí, který se v ničem nepodobá skutečnému Cyrilovi, řadovému mnichovi, který zemřel v pouhých 42 letech.

Přes svůj odstup od pouťového velkomoraváctví řadím oba řecké bratry do svého hvězdného týmu hrdinů, od kterých je třeba se učit. Koho by zajímalo proč, nechť čte dál.

Shrňme nejdříve všeobecně známá fakta: Bratři nepřinesli na Moravu křesťanství (jak se často mylně tvrdí), nýbrž vzdělanost - slovanské písmo a slovanskou liturgii. Křesťanství - patrně hlavně jako nástroj indoktrinace a politického podmanění - už tu bylo, ale v podobě latinské liturgie, šířené německými kněžími. Velkolepým výkonem bratrů bylo především to, že nelitovali žádné námahy (přeložili celou Bibli) a žádného utrpení (které v případě Metodějova několikaletého věznění v otevřené jámě patrně nebylo malé), aby mohli předat svou víru Slovanům srozumitelně a plně, to jest v jejich vlastním jazyce, a ne jen jako gandalfovsko-magickou formuli latinsko-německých kněží.

Spor o jazyk liturgie, který Cyril s Metodějem bojovali celý svůj život, není žádnou zbytečnou teologickou jemnůstkou. Naopak, šlo v něm o podstatu věci samotné. Latinští kněží používali náboženství k udržení nevědomosti (přísně vzato, nevědomosti především od náboženství samotného - mám podezření, že smyslem latinské liturgie byla především zlomyslná snaha zatajit lidu co nejlépe, co ten Ježíš vlastně doopravdy učil), zatímco naši bratři předstoupili před Slovany s úctou, jako před sobě rovné, nic ze své víry neměnili ani nezatajovali, nýbrž vyložili všechny karty na stůl (především tedy Bibli) a řekli - posuďte sami.

Právě ono "posuďte sami" je pro mě osobně tím nejdůležitějším poučením a příkladem z jejich životů. "Posuďte sami" totiž může s lehkým srdcem říci jenom člověk, který skutečně věří tomu, co říká, a proto to s důvěrou a cele může předložit k posouzení druhému. Když říkám "věří", nemyslím tím slepotu, fanatismus, zaryté přesvědčování sebe sama či sebeklam; naopak tím myslím stav, ke kterému člověk dojde poctivým zvažováním faktů, pochybností, otázek a protinázorů. Cyril i Metoděj tímto vším jako vzdělaní, tolerantní lidé bezpochyby prošli.

"Posuďte sami" tedy může říci jenom člověk, který je upřímně přesvědčen, že říká pravdu.  Ale věc není tak jednoduchá, je tam totiž ještě jeden háček, a to (zde přichází můj obvyklý protimluv) háček vpravdě velkolepý! Ten háček spočívá v tom, že člověk, kterému je čestně umožněno, aby "posoudil sám", může tak skutečně učinit a nakonec to, co mu sdělujete, odmítnout. "Posuďte sami" je tedy zaklínadlo svobody myšlení a úcty k této svobodě u druhých. 

Křesťané všech denominací bývají při snahách o šíření své víry často - a často oprávněně - obviňováni, že používají různé manipulativní metody, od šíření strachu z pekelného ohně až k inscenování křečovité radosti ve "společenství věřících". Myslím, že v pozadí takových praktik je vždy nevíra - hluboko zasunutá, potlačená nevíra v to, čemu si věřící namlouvají, že věří, ale čemu ve skutečnosti nevěří - a proto mají strach nechat druhé, aby "posoudili sami". Je to strach z odhalení podvodu.

Ale nerad bych se dopustil dnes tak obvyklé demagogie a vyčítal církvi jako čistě její nějaký nešvar, kterým trpí celá společnost. "Posuďte sami" se dnes neodváží říkat prakticky nikdo. Žijeme v době, kdy 99,9 % informací, které se na nás valí ze všech stran, jsou bezcenné, protože jimi vždy někdo něco prosazuje, zpravidla své výrobky anebo přímo sebe, a přitom překrucuje a zatajuje vše, co by mohlo mluvit v jeho neprospěch. Věc ta se dokonce studuje na vysokých školách a říká se jí marketing a public relations. V jádru jde o přístup protichůdný k postoji našich bratrů: vždy jde o to, postavit věc tak, aby se zdála "jasná", aby nebylo co posuzovat, a už vůbec ne sám! Jde o snahu v praxi zrušit to, co Cyril s Metodějem považovali za největší dar Boha, kterého přišli zvěstovat Slovanům: svobodu myšlení, svobodu volby.

Pokud jde o mě, vzor bratrů mě zavazuje k tomu, abych svobodně myslel, a svobodně myslet nechal. Snažím se o to i v tomto blogu.

Ostatně - posuďte sami.