Dva pastely z plenéru

Abych nebyl tím, čemu Timur se silným ruským přízvukem a ještě silnějším opovržením říká "fucking digital artist", nabalil jsem si včera svačinu do chlebníku, o pastelech nemluvě, a vydal se na výlet do kopců, podívat se zas jednou na vlastní oči, jak ten boží svět vlastně vypadá.

Pastel je médium poměrně těžké. Když k němu přibalím do chlebníku ještě svačinu, celkem se pronese. Na rozdíl od spousty jiných krajinářu s sebou sice netahám stojan, ale zase nejezdím autem, nýbrž chodím pěšky a nejsem tak odkázán jen na výhledy ze silnice, které podle mého názoru do značné míry charakterizují současnou americkou krajinomalbu ("Divočina u dálničních odpočívadel: to nejlepší z americké krajiny 2012"). Tato okolnost - tedy mé rozhodnutí chodit pěšky - má na výsledky po všech stránkách značný dopad. Určuje i mou volbu formátu (A4, což je na měkký pastel titěrně malý formát) a námětů, nemluvě o tom, že dlouhé hodiny chůze v krajině a okounění mě zpravidla správně naladí.

Teď si tedy odbudu svůj obvyklý protimluv, kterými mé příspěvky vždy překypují: první skicu jsem namaloval od silnice. Výhled tam byl sice širý (normálně mě takové moc nelákají), ale byla tam taky lavička a stín a na obloze byly pěkné mraky, které vrhaly na krajinu klouzavé stíny. Chtěl jsem si jen na vlastní ruce vyzkoušet, jak se k sobě mají barvy pastvin a lesů ve slunku a ve stínu. Zjistil jsem, že kromě rozdílu valéru (česky: světlosti) jsou ve stínu chladnější a šedší. Lavička tu byla proto, že na tomto místě zemřel v dopravní nehodě před necelým rokem čtyřiadvacetiletý hoch jménem Tomin Surý. Ve větvích stromu byly zvonečky ve tvaru ptáků, které jemně cinkaly - zřejmě projev přežívající předkřesťanské víry, že ptáčci na hrobě obveselují duši zemřelého. Ostatně za tak klidné sprnové neděle by nebylo těžké uvěřit, že zemřelí jsou veselejší než ptáčci i my živí dohromady.

        Ano, ten kopec vlevo je Javořina, která se v okruhu padesáti kilometrů dere do každého záběru.

Další skica je ovšem už z lesa liduprázdného a místa osamělého. Není na ní "nic". Hodně slýchám o tom, jak si ostatní výtvarníci vybírají náměty: zvažují kompozici, tonální plány, prostorové plány a spoustu dalších věcí, které mně připadají složité, spekulativně nejisté a nezábavné. Já si své náměty vybírám metodou mnohem jednodušší - jdu krajinou (případně městem), a co mě zaujme, to kreslím. Jako ve všem, i tady jde o to, aby byl člověk k sobě upřímný. Spousta lidí má dojem, že je "zaujaly" věci, které se konvenčně považují za zajímavé: širé scénické pohledy, honosné staré budovy, majáky (pokud jste v Americe) atd. atd. Neříkám, že tyto věci nemůžou zaujmout, ale když člověk odhrne nános konvence (což je věc vždy doporučeníhodná, a ne vždy lehká) a naslouchá jemnému chvění vlastní nahé duše, zjišťuje, že krásu nachází i tam, kde ji konvenční moudrost nehledá.

Například lesní interiéry. V dějinách krajinomalby se malovaly jen zřídka (zpravidla akademici 2. pol. 19. stol., např. náš Julius Mařák* nebo Ivan Šiškin). Myslím, že vím proč: lesní interiér postrádá kompoziční akcent a rozmanitost, navíc je kresebně nesmyslně složitý, a proto vyžaduje buď nekonečné studium, nebo naopak brutální zkratku. Prostě lesní interiéry nestojí za ty potíže.

Ale já se o ně pravidelně snažím. Možná proto, že nejsem pravý moderní výtvarník, který myslí abstraktně, v plochách, čarách a prvcích, a který používá námět, pokud vůbec nějaký má, jen jako šminku (případně kravatu) pro vlastní slovutné já. Já mám k námětu úctu. Nemaluju sebe, ale námět. Jsem jen člověk, který chodí do lesa, protože ho miluje. Stojím tam jak hlupák a říkám si, kompoziční prvky tu pravda nejsou, ale krása tu je, tož co s tým? Komupak tím ublížím, že to ještě jednou zkusím?

   


---------------------------
* Mařák své lesní interiéry vždy pečlivě komponoval, řekl bych až idealizoval, a jeho nejznámější obraz na toto téma, Šumavský prales za bouře (zajdetě se na něj podívat do NG, stojí to za to), maloval dvě celé letní sezóny.