Timur Mutsaev - můj kamarád a učitel

Zabývat se uměním se vyplatí. I kdyby člověk tvorbou nevydělal za celý život ani troník a zemřel zcela neproslulý, přesto by z mnoha důvodů nebylo nutno litovat oceánu času, stráveného pokusy o vytvoření něčeho krásného, zajímavého a smysluplného. Jedním z těch důvodů je pro mě osobně skutečnost, že jsem díky umění potkal celou řadu výjimečných lidí, od kterých jsem se mnohému naučil.

Timur Mutsaev pracuje u nás ve frankfurtském Cryteku jako "concept artist" (česky by se asi řeklo ilustrátor). Jeho prací je navrhovat postavy a kulisy pro hry. Timur je národností Rus, ač po otci Čečenec. Vyrostl v Čečně a výtvarné umění studoval na akademii v Orlu, jihoruském městě, které je shodou okolností kulisou mnoha příběhů geniálního ruského povídkáře Ivana Bunina (jestli rádi čtete melancholické příběhy o lásce a smrti, protkané úžasnými lyrickými popisy přírody, nemluvě o Zábranových překladech, utíkejte ještě dnes do knihovny nebo antikvariátu, nebudete litovat). V Orlu studoval Timur proto, že na prestižní moskevské akademii se jeho sci-fi malůvkám podle jeho vlastních slov vysmáli. Nevím nevím, jestli by se ještě dnes smáli.

Ruským uměleckým školám se zřejmě modernismus víceméně vyhnul, což může být věc dobrá i špatná, ale každopádně tam přežila akademická disciplína, kterou svobodný svět ve dvacátém století téměř vyklučil (o tom snad jindy) a věrné, kultivované zobrazení skutečnosti se tu nikdy nepovažovalo za zastaralý, reakční kýč - částečně ovšem i proto, že divácky vděčný realismus dobře sloužil komunistické propagandě. Verismus, nebo chcete-li, realismus, se tu neprosadil v agresivně doslovné formě, jakou je například americký fotorealismus, zaujatý chloupky v nose, póry kůže, složitým zrcadlením a artefakty fotografického snímku, nýbrž se držel tradice, jež dosáhla svého vrcholu především v díle ruského mistra mistrů, Ilji Repina. Já osobně nepovažuju Timura za nikoho menšího než dědice ruských mistrů této tradice.

Timur k práci používá hlavně počítač, ale s tužkou zachází stejně bravurně jako s Photoshopem. Jeho specializací jsou především postavy, a jeho neuvěřitelná schopnost zachytit a expresivně podat především lidský obličej mně připomíná právě Repina a jeho pronikavé portréty. Jestli nemáte naspěch (třeba do knihovny, pro Bunina), doporučuju prohlédnout si Timurovu online galerii. Tahle tužková miniatura z ní patří k mým oblíbeným:


Vida, že mám před sebou umělce světového formátu, který je navíc skromný a přemýšlivý člověk, usoudil jsem, že je třeba se Timurovi vnutit do přízně a předkládat mu své práce ke kritice. Musel jsem se k tomu odhodlávat, protože předkládat mistrovi svého řemesla neumělé malůvky vyžaduje jistou míru drzosti. Timur byl zpočátku diplomatický, ale když poznal, že to s výtvarným uměním myslím vážně, přestal si brát servítky a začal mně udělovat cenné (tj. bolestné) rady.

Přes své mimořádné technické schopnosti není Timur ani trochu pedant a dokáže ocenit obraz, který je technicky jednoduchý nebo dokonce nedokonalý, jen když úspěšně předává nějaký opravdový pocit. Zpočátku jsem si musel zvykat na to, že skici, kterých jsem si nijak zvlášť necenil, označil za dobrou práci, a naopak jiné, kde jsem byl pyšný na nějakou uplatněnou fintu, bez okolků ztrhal, právě kvůli té fintě: abych nechytračil. Jeho znalosti jsou osobní, prožité, je pravým opakem katalogu receptů, jakým bývají ti, kteří příslovečně neumí, ale učí. Z každé várky prací, kterou Timurovi předkládám ke kritice, si odnesu nějaký nesamozřejmý postřeh k zamyšlení nebo vyzkoušení, který mě posune dál.

Když čas dovolí, chodíme spolu malovat. Někdy se jen postavím za něho a pozoruju, jak kreslí, snaže se uhádnout všechny jeho myšlenkové pochody. Kreslit tentýž námět a mít možnost porovnat, jak to dopadne, když se úkolu zhostí člověk opravdu schopný, je též velmi poučné.

Pro vaše pobavení i poučení se s vámi podělím o některé Timurovy rady a postřehy.

• "Neboj se kreslit pomalu a přemýšlet u toho." Timur není velkým příznivcem pseudo-gestické, čmrkavé kresby, kterou se tolik studentů uměleckých škol snaží vyvolat dojem ležérnosti a zakrýt svou inkompetenci jednou ranou. Někdy sice uzdu gestické kresbě sám popustí (říká tomu pěkně rusky "chuligánit"), ale jednou mně řekl: "kdo umí kreslit jen rychle a zhruba a ne taky přesně a pomalu, není profesionál." Jindy, když jsme spolu stáli před pravoslavným kostelem ve Wiesbadenu a Timur si liboval, že ruské kostely jsou jemně ženské, lyrické, zatímco evropské jsou chlapsky hranaté a muskulární, pak ještě poznamenal: "tuhle fasádu by bylo zajímavé kreslit, ale to by bylo na celý den."
• "Pěstuj kulturu kresby." Skica je skica, ale usilovat o řád, stručnost, funkčnost a kvalitu čar je v rámci daných možností vždy dobrá taktika.
  
• "Pozor na nuance." V nespočetných případech mě Timur upozorňoval na to, že mám příliš těžkou ruku tam, kde toho ve skutečnosti moc není vidět, ale na obrázku to málo pak moc chybí. Typickým příkladem je odražené světlo ve stínu; reálně často vidět moc nebývá, ale na papíře modeluje zastíněnou plochu a proto je třeba ho pečlivě zaznamenat a přenést.
  
• Perspektiva, perspektiva, perspektiva. Timur trvá na přesné konstrukci i u letmých skic, i drobné odchylky mně vždy spolehlivě vyčte. Říká: "perspektiva je řemeslo, ne umění, ale bez ní obrázky nevypadají profesionálně."
• "Stanov si zadání." U jednoho obrázku to může být téměř abstraktní, volné vyjádření pocitu, u jiného kasárensky přesná kopie skutečnosti. Obojí je možné a užitečné, jen je třeba se rozhodnout předem.
  
• "Zvol si střed zájmu a drž se ho". To je výtka, kteru jsem od něj slyšel nesčetněkrát - že druhořadý prvek obrázku je "příliš aktivní." Stejně jako v životě, i v umění platí: rozhodnout se, co je důležité a co míň. Honit dva zajíce se jak známo nevyplácí, a hierarchie neboli řád je principem vesmíru.
• "Nestresuj se přílišným srovnáváním s mistry." Jednou jsem vzpomněl v diskusi Moneta, a Timur na to řekl, "Monet byl monolit (přesně tak to řekl), kampak ty a já na něho!"
• Talent je slovo, které neznamená nic než tisíce hodin práce. Tuto nepohodlnou skutečnost Timur rád vyjadřuje ve zlomyslných bonmotech, například: "víš toho dost, teď ti nezbývá nic jiného, než zkazit dva tisíce obrázků".
  
• Konečně, pravda největší: "Strach je největší nepřítel umělce." Kdo se bojí, buď vůbec nezačne, nebo zkazí to, co (v mukách strachu) přece jen silou vůle počal. Kdo se bojí, co tomu řeknou lidi, ten by s tím měl přestat docela (mimořádné výkony totiž přitahují stejnou měrou kritiku a výsměch jako výkony podřadné, což se málo ví). Kdo se začne bát, že obrázek, který se pěkně vyvíjí, něčím zkazí, měl by přes něj preventivně udělat tlustou červenou čáru (aby už zkažený byl), a pak teprve pokračovat, tentokrát už s pocitem lehkosti, že není co ztratit. Jak by možná řekl Jiří Kolář, kdo se bojí, nic nezkusí, a kdo nic nezkusí, nic neověří, kdo nic neověří, nic se nenaučí, kdo se nic nenaučí, ten dělá všechno pořád stejně, a kdo dělá všechno pořád stejně, unudí sebe i druhé, a kdo unudí sebe i druhé, zůstane sám jak kůl v plotě. A proto je strach největším nepřítelem umělce! Vytetujte si to na předloktí, děti.
  

Ještě anekdotu na konec: když jsem Timurovi řekl, že o něm chci napsat post na svůj blog, velmi se ošíval, a jmenovitě se ohradil proti slovu "učitel". Řekl, že nestojí o žádné "vavříny", a že slovo "učitel" náleží lidem, jako je například Repin, a ne jemu. Já jsem na to celkem logicky namítl, že já se od něho učím nemálo, což mohl jen těžko popřít. Nakonec jsem ho uchlácholil tvrzením, že o něm napíšu hlavně jako o kamarádovi.

Tolikrát jsem slyšel o tom, že umělecký talent nesouvisí s charakterem, ale ti opravdu dobří umělci, které jsem v životě poznal (bylo jich víc, chválabohu), byli všichni taky dobří lidi.