Skácel o smrti

Když jsem dnes ráno běžel do práce kolem školy na Habsburgerallee, musel jsem se kromě obvyklých zaměstnanců, spěchajících z pekárny na zastávku U-Bahnu znova vyhýbat i houfům dětiček s obrovskými aktovkami na zádech. Prázdniny nám skončily, a já zas budu muset na přechodu přes rušnou Habsburgerallee čekávat disciplinovaně na zelenou, abych nedával dětem špatný příklad, jak správně nabádají cedule na každém německém semaforu.

Vzpomněl jsem si přitom na následující pasáž z "kurzivky" Jana Skácela nazvané "Křídla", která se mi vryla hluboko do paměti:

A také si rád vzpomínám sám na sebe, jaký nevýslovný smutek se mne zmocňoval na konci prázdnin, jak jsem úzkostlivě počítal dny, já, který jsem si připadal na konci června bohatý jako král Midas a také jsem králem byl, protože mi patřila voda, slunce, les, ptačí třešně, nezralé hrušky v cizích zahradách - a škola byla nekonečně daleko, dál než smrt, která přece není, protože než budu starý, něco se proti tomu vynalezne.

Ale nevynalezlo se nic. Všechno končí, i prázdniny.