Pohlednice z Brna

Při poslední návštěvě domoviny jsem si vyhradil den na kreslířský vandr po Brně. Ačkoliv jsem si Frankfurt zamiloval, přesto se jako lovec-sběrač skic těším, až se vrátím domů: Brno má spoustu unikátních zákoutí, a nezapírám, potuluje se v něm i spousta vzpomínek. Poprvé jsem Brno viděl tuším v šesté třídě, když mě vypravili na krajské kolo biologické olympiády (nic jsem nevyhrál a přírodu dodnes miluju spíš láskou prosťáčka než vzdělance). Skutečnost, že brněnské domy jsou v průměru o dvě patra vyšší než hradišťské ve mně tehdy vzbudila ten druh úcty, který nehledá sblížení.

Ani napodruhé mě Brno nepřivítalo přátelsky: bylo to některou říjnovou neděli v roce 1989, pár týdnů před pádem komunistického režimu, když jsem jako šestnáctiletý jel navštívit bráchu do nemocnice. Dnes se to nezdá, ale za komunisty seděla většina lidí v neděli doma, takže mně tenkrát trvalo dvě hodiny, než jsem se bez mapy a jakékoli znalosti místní MHD probil až na Žluťak, odkud mě beztak po deseti minutách vyhodili, protože návštěvní doba v komunistické nemocnici, a to tentokrát doslova, neznala bratra. Putování prázdným, smutně sešlým minivelkoměstem o pošmourné podzimní neděli mi utkvělo v paměti a kdybych byl režisér v nějaké zemi, kde se ještě pořád točí příběhy o skutečných lidech jako jsme ty a já (a ne jen pro ně, což není totéž), možná bych se pro všeobecné obveselení pokusil to odpoledne sestříhat na jednu tísnivou hodinu.

Vlastně ani nevím, jak se ten kostel, co jsem ho ze schodů Janáčkova Divadla za poledního žáru namaloval, jmenuje. O kostely jsem se začal zajímat až v Německu, takže až se vrátím domů, bude co objevovat.

Kdybych byl opravdový, velký umělec s rozmáchlým podpisem a zduřelými iniciálami, připsal bych sem ještě PRODÁNO, aby všichni viděli, jak jdu na dračku. Ale kdybych byl takový umělec, zase bych asi nepřipsal, že prodáno jest za smažák a dobrou besedu. Což je cena malá, anebo velká; záleží na úhlu pohledu.