neděle 24. července 2011

Krysy a naděje

Basil F. Skinner byl americký psycholog, který se experimentálně zabýval mechanismy učení a vtištění. Hledal účinnou a prakticky použitelnou teorii posilování (conditioning) žádoucích vzorců chování. Jeho názory dodnes budí silné emoce; někteří ho považují za génia (na základě ne neoprávněné úvahy, že jeho teorie v praxi "fungují"), jiní za proroka věku odlidštění.

Nejznámějším Skinnerovým "vynálezem" je tzv. Skinner box, neboli řekněme Skinnerova klec. V této kleci prováděl Skinner experimenty s krysami. Zjednodušeně řečeno, učil krysy zapamatovat si spojitost mezi odměnou a trestem. Stiskla-li krysa páčku A, dostala pamlsek, stiskla-li B, utrpěla naopak elektrický šok nebo jinou nepříjemnost. Pokud jedna z páček konzistentně udělovala šok, krysa ji rychle přestala mačkat - byla "odnaučena" určitému typu chování. Skinner tuto základní konfiguraci rozvinul do mnoha variací a na základě experimentů s krysami (i s lidmi) zformuloval teorii učení, ze které vyvodil následující filozofický důsledek: svoboda lidského jednání je prý iluze, neboť všechny naše činy jsou výlučně předurčeny (determinovány) předchozím podmiňováním (conditioning), to jest odměnami a tresty (v podobě výchovy, společenské zpětné vazby na naše jednání atd.). Člověk, který se chová nekonzistentně nebo nepředvídatelně, je podle Skinnera ne svobodný, nýbrž zmatený nekonzistentním podmiňováním (například jako dítě, na které rodiče za tentýž prohřešek jednou křičí a podruhé nad ním mávnou rukou). Naproti tomu v ideálním případě se člověk, vystavený jen správnému podmiňování (systému trestů a pochval) nejenže může, ale přímo musí chovat tak, jak byl naprogramován.

Protože je v podobných teoriích člověk zbaven svobodné vůle a redukován na pavlovovské reflexy, nazývají se tyto teorie redukcionistickými (zapamatujte si to děti, je to elegantní intelektuální nadávka).

Nesuďme však Skinnera ukvapeně. Jak už to ve filozofii bývá, nejde o to stranit, souhlasit či nesouhlasit, ale promyslet a pochopit. Pro Skinnerovu teorii mluví především její praktičnost, díky níž je jeho filozofie zvlášť v Americe stále velmi populární. Skinner box našel využití v mnoha oblastech, kde jde o to, předvídatelně ovládat lidské chování a rozhodování - například v počítačových hrách. Zvlášť nekonečné onlinovky (MMORPG) využívají potenciálu Skinnerovy teorie v maximální míře. Už v nich vlastně nejde o hru ve vlastním slova smyslu, nýbrž jen o sled úkolů (vesměs triviálních a nezáživných) a přesné dávkování odměn, které naučené chování (hrát a hrát a hrát) účinně "posilují". Mnoho bylo řečeno a napsáno o podobnosti hráče s krysou, která mačká osvědčenou páčku lichocení ("level up!") pořád znova a znova. Hry veleúspěšné firmy Zynga jako např. Farmville se opírají o Skinnerovy teorie do té míry, že i v herním průmyslu panují rozpaky and jejich bezostyšným cynismem. Výrobci tzv. "výherních" (kdyby jen!) automatů jako například hradištští dobrodinci kultury a sportu Synot jistě mají Skinnerovy sebrané spisy v každé důležitější kanceláři (i když jinak bych je ze zájmu o filozofii asi příliš nepodezříval). Podobně se Skinner box užívá k vymýcení lidské nepředvídatelnosti např. v armádním nebo policejním výcviku, v některých didaktických technikách, v marketingu a reklamě, korporátní kultuře a webových aplikacích (např. Facebook nese zřetelné rysy účinně postaveného Skinner boxu a četné závislosti na něm to dosvědčují - ale o tom zase jindy) atd. atd. Všechny aplikace Skinner boxu mají společné to, že vidí v člověku pouhé zvířátko-krysu, nereagující na nic jiného než pochvalu a trest, a že tento model v praxi výtečně, nepopiratelně funguje.

Právě díky praktickým demonstracím účinnosti Skinner boxu je obtížné smést jeho teorii ze stolu jako nesmysl. Skinner izoloval a úspěšně popsal jistou část lidské přirozenosti, která nesporně existuje a podílí se ve velké míře (často v míře výlučné) na našem rozhodování. V tom je jeho nesporná zásluha. Považujeme-li tuto zprávu za neradostnou, nestřílejme ještě proto na posla.

Naprostá většina z nás se chová naprostou většinu svého života jako krysa v klícce: vyhýbáme se eletrickým šokům, a hledáme páčky, které nám do naší klece hodí kousíček sýra.

Slovem "svoboda" pak označujeme možnost hledat páčku se sýrem podle svého uvážení, ne podle cizího návodu či nucení, nicméně považujeme za samozřejmost, že budeme hledat a mačkat právě páčku se sýrem, nikdy ne s šokem, což znamená, že z hlediska Skinnera nejsme o nic svobodnější než jeho krysa. Jinými slovy, užíváme svobodu k tomu, abychom si určili cestu k cíli (sýru), ne k tomu, abychom si určili cíl samotný.

Ale proč bychom měli vůbec někdy vědomě mačkat páčky s šokem, a nazývat svobodou to, co vypadá stejně jako obyčejná nepoučitelnost, to jest hloupost?

Inu, měli - z důvodů mravních. Vysvětlím to na pár příkladech. Představme si hypotetickou společnost (vlastně, bohužel, ne až tak hypotetickou), kde je vyřčení pravdy vždy následováno trestem a vyřčení lži vždy následováno odměnou. V souladu se Skinnerovou teorií dojde k tomu, že naprostá většina lidí začne dřív nebo později lhát. Někteří budou lhát s pionýrským nadšením a gustem, jiní si od vyslovovaných lží zachovají vnitřní distanci a budou se po nějaký čas snažit pravdu aspoň myslet, ale celkově nelze pochybovat o tom, že takových, kteří by si zas a znova chodili s pravdou na rtech pro výprask, asi mnoho nebude.

Ale nějací budou. A budou to právě ti, kteří svým jednáním prakticky vyvrátí svěrací kazajku Skinner boxu.

Skinner box dobře vystihuje tu část naší duše, kterou máme společnou se zvířaty: my i ony se snažíme naplnit si břicho, být v teple, být v nějaké té smečce (nejlépe v pozici alfy), pářit se atd. Ale teprve člověk, který dokáže vědomě stisknout páčku "trest" protože je něco, co považuje za vyšší hodnotu než vlastní pohodlí, přestává být krysou a stává se člověkem ve vlastním slova smyslu (ne-zvířetem). Dává tím totiž najevo existenci rozumového chápání, které v případě vzájemného konfliktu nadřazuje svým pudům.

Z řečeného plyne, že jednání je tím mravnější, čím menší je "odměna". Nicméně pozor: ne každé jednání, které není následováno odměnou, je mravné!!! V praxi existují nejméně dvě další třídy jednání, které nehledají zjevnou odměnu: první je čirá hloupost, druhá ztráta smyslu pro realitu, například fanatismus. V prvním případě člověk z neschopnosti, zmatenosti nebo lenosti opakovaně mačká páčku "trest" jakoby omylem, a proto nelze o nadvládě rozumu mluvit. V případě fanatismu jde člověk za skinnerovskou odměnou stejně jako všichni ostatní, ale protože v jeho světě jsou fantazmata autosugesce živější než realita, může se stát, že to pro něj znamená třeba jít a s radostí se odpálit. Skinnerovský mechanismus podmiňování je v tomto případě jen mírně modifikován na autosugesci a autogenní trénink, nicméně vidina odměny-sýra opět zůstává hlavní motivací.

Docházíme tedy k paradoxnímu a neintuitivnímu závěru (za který si třeba Immanuel Kant slízl posměch od Schillera), že nejmravnější jednání je takové, ke kterému se váže co nejméně emocí. Zapomeňme tedy na hrdiny s planoucíma očima a dmoucími se hruděmi. Kdyby konali hrdinství bez nároku na "sýr", asi by se spíš vlekli se svěšenou hlavou a sklopenýma očima (nelze si nevybavit Ježíše na obrazech Ecce Homo).

Dosud jsem probíral jen mezní případy, ale nemyslím (a doufám), že by se většina z nás někdy ocitla v situaci, kdy by bylo třeba volit mezi pravdou a smrtí. Nicméně svoboda rozhodování má místo i v běžném lidském životě. Projevuje se už všude tam, kde svou volbou odmítáme odměnu okamžitou ve prospěch odměny vzdálenější, ale trvalejší nebo lepší, například když si nedáme čokoládu, aby nám líp chutnal oběd. Čím vzdálenejší a nejistější náš cíl je, tím více frustrace budeme muset po cestě k němu vstřebávat - a tím podivnější se bude naše jednání zdát lidem (a krysám) okolo nás.

Životní postoj, ve kterém vede cesta k cíli přes bažiny opakované, předvídané a přijímané frustrace, nazývejme nadějí (neplést s optimismem, ten je pouhým padělkem naděje, jen dobrovolnou slepotou). Člověk, který dokáže žít v naději, překonává svou zvířecí přirozenost a tvaruje svůj život podle rozumového poznání, v duchu svobody (tj. relativní nezávislosti na zvířecích instinktech). Z tohoto důvodu doporučují všechny náboženské i mnoho nenáboženských etických systémů v různých podobách nutnost sebezapření nebo alespoň připravenost k němu (když Ježíš řekl "kdo chce být mým učedníkem, vezmi svůj kříž a následuj mě", nebyla to novinka; k etice sebezapření dospěli dlouho před ním kynici a po nich i stoičtí filozofové, a ještě před nimi velmi zajímavý filozof Hérakleitos z Efesu zvaný Temný, údajně první poustevník na evropské půdě).

Zdál-li se vám tento esej příliš abstraktní a postrádáte-li v něm málo příkladů z praxe, berte to jako výzvu. Ve filozofickém textu (na rozdíl od uměleckého) se nerozdávají ryby, nýbrž udice. Ačkoliv svoje nekompetentní drásalství za filozofii nepovažuju, přesto bych se vám odvážil navrhnout, abyste si krysy a páčky našli ve svých životech sami: jsou všude kolem nás, o tom vás ujišťuju.

O naději nemluvě.

15 komentářů:

  1. Pro mě tedy svoboda znamená ne být krysou v kleci, co si zvolí svůj cíl, ale nebýt krysa v kleci:) Kdybych měla něco hledat, tak se ptám, co je ta klec? Hledání krys a páček není v souladu s mým pojetím života.

    Souvislost Skinnerovy klícky a her je zajímavá - rozhodně si ale nemyslím, že je teorie takto aplikovatelná i na život člověka. I když třeba výchova metodou odměn a trestů je solidní základ pro to stát se, stejně jako krysa na sýru, závislým (na odměnách a trestech). Naštěstí existují i lidštější metody výchovy a člověk, na rozdíl od krysy, má svobodnou vůli a může se vědomě rozhodnout, které aspekty vnější reality přijme a stanou se součástí jeho života.

    OdpovědětVymazat
  2. Stejně jako může realitu sám vytvářet, takže si sám (snad) nevytvoří klec s páčkami :)

    OdpovědětVymazat
  3. Jsme-li v kleci nebo ne, to asi záleží na míře životního optimismu. Já osobně vidím mříže všude kolem sebe, a to nejen v politické nesvobodě nebo praktické nutnosti, ale především ve vlastní povaze - jsem to koneckonců především já, kdo mi nejvíc brání v tom, co bych měl a chtěl. Snažím se ty mříže vidět právě proto, abych je dokázal přepilovat. Nebo ohnout. ;)

    OdpovědětVymazat
  4. Luxusní úvaha, souhlasím se vším. I já jsem se tam našla: jako matka od dětí se hlásím k zvířecí přirozenosti a přiznávám, že jako zpovykaná krysa běhám chodbičkami a křičím "Sýr, sýr!". Není v tom kouska svobody, mravní hodnotu to má pochybnou, ale naděje je v tom veliká (i když je to naděje druhé jakosti, neboť vyvěrá ze zvířecích instinktů). A když k tomu připočtu, že čokoládu si dávám před i po, jsem zřejmě pro Skinnera, Ježíše i Kanta ztracený případ. Aspoň jim budu mávat, až půjdou přes ty bažiny frustrace.

    OdpovědětVymazat
  5. K čokoládě před i po se také hlásím :), pokud doma nějaká je.

    Co takhle opravdu všem pánům a krysám zamávat a zvolit si radostnější cestu? Neříkám, že klece, sýry, páčky a krysy neexistují. Nebezpečí principu vidím v tom, když jej začne člověk používat na sebe sama. Protože člověk může sám sebe omezovat, nebo se v horším případě i trestat, ale zároveň je sobě samotnému i tou nadějí a možností své sny, přání a cíle zrealizovat.

    Ony vždycky nějaké ty "klece" nebo hranice budou, už jen z naší fyzické podstaty, o fungování společnosti nemluvě...

    OdpovědětVymazat
  6. Ještě si to nechám projít hlavou, ale ten oddalovaný (lepší cíl) a zakoušená frustrace je mi přirozeností - a divím se stále, že to mé okolí nechce také zakoušet.

    OdpovědětVymazat
  7. @ Anonym (mimochodem, ocenil bych, kdybyste se mně tu podepisovali, úplně stačí nickem) Radostnější cestu? Můžeš to upřesnit? Myslím, že spousta lidí ten recept hodně shání a potřebuje. ;-P

    @Qwerťák: jojo, do tebe bych to i řekl, a proto palec vzhůru. ;-)

    OdpovědětVymazat
  8. Ještě na vysvětlenou k tomu podepisování, aby to nevypadalo jako buzerace: já totiž občas nevím, které příspěvky pocházejí od jednoho člověka, což je zvláštní a podivný pocit, jestli mi rozumíte. Přezdívka úplně stačí k tomu, aby si člověk nepřipadal zpovídán tajemným mnohohlasem ze záhrobí, "Anonymní řekl(a)". ;-)

    OdpovědětVymazat
  9. Hmm, takže recept:
    250 g medu
    125 g cukru
    125 g tuku
    250 g celozrnné mouky
    250 g hladké mouky
    2 vejce
    2 lžíce vody
    3 kávové lžičky jedlé sody
    1 lžičku skořice
    a 1/2 lžičky muškátového květu;-)

    Uděláš těsto, vykrájíš tvary dle vlastní fantazie a upečeš výborné perníčky. Stejně jako perníčky má člověk na dosah i vše, co potřebuje. Čím méně shánění, hledání a snahy, tím více prostoru se může otevřít pro to, aby věci samy přicházely, nebo pro to, co jsme dřív neviděli.

    Život je radost sám o sobě :)

    Jenom my dospělí ho bereme moc vážně. Vždycky, když jdeme na písek se synkem, pozoruju, jak si to užívá. Nejdřív několikrát skočí do písku, pak si do něj lehne na břicho, otočí se na záda, zvedne nohy a rozesměje se. Předkloní se, zaboří vlasy do písku, lehne si a ochutná. Hodí do vzduchu a na sebe několik lopatek nebo hrstí písku, pak chce zout a přehrabuje se v pískovišti bosýma nohama. Je to tak nakažlivé, že mám někdy chuť to zkusit taky.:D

    A teď se dostávám k jádru věci - co mi brání? Vlastní vážnost, rozum, konvence, očekávání okolí,....

    K. bez tužky, krysy, s myší a brzy snad i spánkem a perníčkama

    OdpovědětVymazat
  10. Díky za recept na perníčky (zrovna jsem dnes snídal výborný perník!). Jen pár záludných doplňujících otázek: opravdu myslíš, že návrat k dětské spontaneitě je odpovědí na úzkosti a problémy dospělého člověka? A opravdu jsou ty konvence a rozum tak špatné? Není právě rozum to, co chybí šedesátileté ženě, která na ulici nakrucuje zadeček v růžovém tričku Hello Kitty? A není právě problémem současné dorůstající generace, že rodiče jim ze samé lásky zapomněli vštípit jednu přežitou, staromódní, svazující, frustrující konvenci, ohleduplnost k druhým?

    A ještě toto: jestliže my (ano, já taky ;) toužíme být jako to dítě na pískovišti, nezapomínáme při tom, že to dítě naopak obdivuje nás a touží být ve všem jako my, dospělí (včetně kouření cigaret atd.)? Takže: je tu tedy někdo doopravdy šťastný? :-O

    P.S.: Muškátový květ a muškátový ořech, to jsou dvě různé věci, že?

    OdpovědětVymazat
  11. jj, dvě různé věci - ořech je vnitřek a "květ" je slupka. Ale řekla bych kořenit dle vlastní chuti a fantazie, nebo i nějakou perníkovou směskou, takový badyán, koriandr, kardamom voní v perníku hezky.

    Rozum je to, co chybí šedesátiletému muži s kůží barvy tvarohu, který přiletí do Tunisu, obleče si tanga a vystaví své pozadí slunci. No ale je to jeho věc. A nechci se posmívat starým lidem, i když šedesátka ještě není stáří, třeba jednou taky budu senilní a nebudu mít vkus.

    Opravdu si myslíš, že dítě nemá své úzkosti a problémy, stejně,ne-li větší,jako dospělý? Akorát si s nimi neumí samo poradit,potřebuje pomoct, pofoukat bebino, nebo jen někoho, kdo mu bude nablízku. Dospělý by si měl umět se svými problémy poradit, pomocí rozumu (ano hodí se)a zkoumáním vlastních pocitů dojít k jejich příčinám a řešení. Spolu se zodpovědností za vlastní život ale neztratit schopnost si jej užívat. (A nečekat, že nám tu radost udělá někdo jiný.)Řekla bych neodříznout se/nenechat se odříznout od zdroje. Což dost často právě dělají konvence, očekávání ostatních a výchova k tomu být hodný chlapeček/hodná holčička. V lepším případě s tím člověk zamete v pubertě. Mimochodem je zajímavé, že v "necivilizovaných společnostech" se klasické problémy s pubertou a vzdorem nevyskytují.

    Tím nechci říct, že jsou všechny konvence špatné a všechna výchova špatná, jen by si měl člověk uvědomit, co je pro něj důležité a přínosné a toho, co je navíc, není mu vlastní, se zbavit.

    Nedostatek ohleduplnosti k druhým není jen otázkou dorůstající generace. Když nastoupím do přeplněné tramvaje s dvěma malýma dětma, můžu si být na 90% jistá, že nám uvolní místo nějaká žena, zatímco opodál sedící mladík/muž středního věku si zaujatě hraje se svým mobilem... Ohleduplnost k druhým mi nepřijde jako frustrující konvence. Frustrující konvence je pro mě třeba povrchní mezilidská komunikace.

    Děti se přirozeně učí pozorováním a nápodobou dospělých a myslím, že jim to ve štěstí nebrání.

    Návrat k dětské spontainetě pravděpodobně nevyřeší žádné naše problémy, ale může pomoct se na věci dívat jinak. Samozřejmě můžu jít životem s kyselým ksichtem, ale nebude to příjemné mně ani ostatním, problémy to nezmenší, překážky neodstraní.

    K.

    OdpovědětVymazat
  12. Můžu tě ubezpečit, že já maminkám s dětmi v tramvajích i jinde všemožně pomáhám .;) A co se týče neohleduplnosti dětí, měl jsem na mysli vlnu "malých tyranů", tzv. bezstresově vychovaných dětí, která na západě už pomíjí, ale u nás teprve vrcholí.

    Ale zpět ke krysám - jistě se shodneme na tom, že jsou v životě světlé chvíle a že vyžaduje jistou moudrost, jak říkáš, nepřehlédnout je a naplno prožít. Diskuze nicméně začala tím, že jsem řekl, že život nejsou JEN světlé chvíle, a ten recept, který jsem poptával, nepotřebujeme na ty světlé chvíle, ale na ty druhé, když se život hroutí. Nemoc, neúspěch, rozchody, smrt blízkých, nesmiřitelné pře uvnitř rodin, tragédie, závislosti, ztráta zaměstnání, nevěry, obtížené svědomí - každý máme něco. A nakonec pak smrt, že ano. A na tyhle věci "keep smiling" nestačí. Tím nechci říct, že mám odpověď, jen připomínám výchozí problém.

    Měl jsem známého, který umíral a umřel na rakovinu, bylo mu po čtyřicítce. Když se vracel zubožený z chemoterapií a ozařování, vykládal nám o sezení s psychologem, která spolu s ostatními smrtelně nemocnými absolvoval. Psycholog jim tam říkal, že na smrt nemají moc myslet a místo toho si užít života, třeba zajít si do cukrárny na větrník a dopřát si ho, pěkně si ho vychutnat.

    Není to trochu málo? Opravdu je zákusek v kavárně to jediné, čím můžeme čelit smrti?

    OdpovědětVymazat
  13. Nemusíš se obhajovat, tak jsem to nemyslela.:)

    S malými tyrany to snad u nás nebude takové, jak na západě. Každopádně je to téma nejen k zamyšlení. Ale to už by bylo dost mimo.

    Pokud jsi to s krysami myslel opravdu takto, tak se omlouvám, ale nepochopila jsem to, že jsi o naději mluvil v tomto smyslu. (Nevím, jestli to můžu ještě svádět na vykojený mozek, ale asi už ne.) Samozřejmě, že jsou v životě lepší a horší období, nebo úplně špatné a nelze jen procházet rozkvetlou zahradou s úsměvem na rtech...

    Taky nemám na všechno odpověď. Jen si myslím, že vše v životě má svůj smysl a místo, jen je většinou těžké to pochopit nebo se s tím smířit. A řekla bych, že je dobré prožívat ty těžké chvíle, stejně jako ty krásné, naplno. Někdy život plynout přestane a je potřeba se zastavit a jít do hloubky až na samé dno. Protože tam může být i to semínko naděje, nového života, nebo člověk objeví svou sílu, když se od něj odrazí.

    Dříve bývalo třeba dobrým zvykem truchlení za mrtvé, posmrtné rituály, které měly duši pomoci na onen svět, stejně jako v jistém smyslu určitě pomáhaly i těm, kteří zůstali. Znám pár lidí, kteří se starali o své umírající příbuzné a byla to pro ně hluboká a obohacující zkušenost. Zároveň ale říkali, protože jsou křesťané, že jim pomáhá zvládnout bolest a smutek ze ztráty blízkého člověka naděje, že se po smrti znovu setkají.

    Myslím, že je krásné, pokud i to umírání mohou lidé s někým blízkým sdílet. A mrzí mě, že to tak dost často není, že počátek i konec života se často odehrává v neosobním prostředí nemocnic. Že to, co je osobní a intimní a křehké si lidé nechrání a svěřují do rukou cizím lidem.

    V symbolické rovině si určitou formu smrti prožijeme za život několikrát - ať už jde o konec nějaké životní etapy, nemoc, rozchod, nebo to, že někteří lidé nebo místa nenávratně odejdou z našeho života...

    Se známým je mi to líto. Psycholog těm lidem nedokázal pomoct, stejně jako by asi nedokázal pomoci sobě. Zřejmě se nikdy nezamyslel nad tím, co by sám dělal tváří v tvář smrti, jestli by mu ten zákusek opravdu chutnal?

    K.

    OdpovědětVymazat
  14. Srozumitelně napsaný článek přinášející fakta a vybízející k zamyšlení, navíc čtivou formou. Paráda :-)
    -ak-

    OdpovědětVymazat
  15. Je tam chyba, nejmenoval se Basil, ale Burrhus Frederic Skinner. Jinak pěkný článek :)

    OdpovědětVymazat