Dachau

Minulou sobotu jsem navštívil Dachau.

Touto bránou vcházeli vězni v letech 1933 až 1945 do prvního tábora svého druhu, který se stal vzorem a prototypem pro všechny ostatní nacistické koncentráky. První velitel tábora, zarytý nacista a veterán hnutí, jistě ne právě laskavý gentleman, byl zakrátko Himmlerem odvolán pro přílišnou změkčilost. Jeho následníci už nepovažovali brutalitu SS-manů za vítanou horlivost snaživých, ale za základní požadavek. Ti "nejlepší" pak byli vysíláni do nově vznikajících koncentráků jako školitelé.

Do Dachau přicházeli vězni nejrůznějšího ražení - zpočátku hlavně političtí odpůrci nacistů (především komunisti a sociální demokrati), později i další: Poláci, Cikáni, homosexuálové, svědci Jehovovi, spousta Čechů i Slováků, Rusů a samozřejmě Židi. Poslední dvě jmenované skupiny se "těšily" obzvláštní nenávisti ze strany stráží - ačkoliv většina z 25 tisíc smrtí v Dachau padá na vrub podvýživy, nemocí a sebevražd (plynové komory se tu do plného provozu nikdy neuvedly), ruští váleční zajatci se stali obětí jediného hromadného masakru, při kterém je esesáci stříleli buď jako cvičné terče, nebo jen tak, pro povyražení. Židi byli zase nejčastěji zneužíváni pro pokusy zvrácené nacistické "medicíny".

V expozici jsem mimo jiné zaznamenal i idiotsky antisemitský agitační plakát zuřivého českého "vlastence" Karla Rélinka, Brožíkova žáka, který v květnu 1945 z důvodů velmi pochopitelných spáchal sebevraždu. Rélinkův osud je natolik zajímavý, že mu v budoucnu věnuju zvláštní příspěvek.


Když už je řeč o umělcích - v Dachau jich bylo spousta, například Josef Čapek anebo neohrožený Vojtěch Preissig, odbojář za obou válek, který v Dachau zemřel. V Muzeu je k vidění mnoho kreseb vězňů, které svým způsobem dokazují, že umělecká tvorba (někdo by řekl "sebevyjádření", ale mně se tento termín moc nezamlouvá) nepřichází na řadu až tehdy, když jsou základní tělesné potřeby uspokojeny (podle hesla "nejdřív žeru, pak přemýšlím"). Zde karikatura Karla Frinty z roku 1941:


Jiní umělci se k zážitkům z Dachau vraceli ve své pozdější tvorbě. Německý ilustrátor D.L. Bloch namaloval v šanghajském exilu svou vzpomínku na "apelplac" v Dachau takto:


Všimněte si zavřeného Božího oka na nebi. "Mlčení Boha" je častým tématem reflexí vězňů.

Já sám jsem se poté, co mě vymetli z muzea při zavíračce, ještě drahnou chvíli potloukal po táboře a ledabyle skicoval, což je pro mě mimo jiné i způsob, jak důkladně vstřebat ovzduší místa. Toto je hlavní budova lágru, postavená rukama prvních vězňů:

Když jsem tak to ovzduší vstřebával, napadlo mě, že je tam ve vzduchu cítit - klid, velký klid; zrovna jako na hřbitově. Ticho, jen topoly šumí, a člověk má pocit, že jednou bude dobře.

Jenže kdoví. V závěrečné části expozice je i faksimile věstníku s pěkným názvem "V nový život", který si čeští vězni vydávali po osvobození. První odstavec vyjadřuje radost těch, kteří přežili peklo, ale už v tom druhém se sejí semena nových lágrů a nových vražd.

Myslím, že jsme nepoučitelní.





P.S.: Moje hluboká, nehynoucí úcta patří Němcům jako národu za to, že se dokáží stavět své hanbě muzea, jako je toto. V poctivém poměru ke své minulosti nás Čechy nesporně převyšují. Opravte mě, jestli se mýlím, ale Němci jsou, zdá se, jediným národem v historii, který dokázal účinně litoval zla, které způsobil.