Casella, ve větru, na slunci

Casella je obří chemička na východním okraji Frankfurtu. Sedla si ztěžka na městskou část Fechenheim, kterou rozsedla na dvě oddělené části, Fechenheim Nord a F. Süd. Aby obyvatelé Fechenheimu, z valné části chudší přistěhovalci, nemuseli molocha obcházet, postavil jim moloch nad sebou visutou lávku, která vede přímo nad tajemnými zákoutími jejích smrdutých vnitřností. Když jsem lávku objevil, zaplesal jsem. Do té doby jsem znal jen jednu takovou lávku nad industriálním koutem, a to v Brně-Maloměřicích, nad seřazovacím nádražím, kde se ve vzduchu hojně vyskytují různé silné pocity, zvlášť za večerů (jste-li lovci pocitů, někdy si tam určitě běžte zalovit).

Nedávno byl v Německu státní svátek (Boží Tělo - Němci se přes spojený nápor multi-kulti a obchodních zájmů křesťanských tradic dosud nevzdávají), ale my v Cryteku jsme vesměs pracovali. V hernímu průmyslu jsou takové přesčasy dost obvyklé, a říká se jim crunchtime. Optimistické odůvodnění crunche říká, že dělat hry není povolání, nýbrž poslání, které se do běžné pracovní doby nevměstná, zatímco pesimisti tvrdí, že crunch je důsledkem špatného plánování a nerealistických termínů. Ale to odbočuju.

Tak jsem si tedy o obědové pauze na Boží Tělo vyšel se skicákem na lávku nad molochem. Na lávce jsem ve větru a na slunci strávil s molochem klidnou, tichou hodinu. Moloch totiž Boží tělo světil; nespal sice, ale aspoň podřimoval. Ve větru, na slunci.


Ve větru, na slunci: dva živly, které se doplňují jako dokonalý lidský pár: působí společně, a přece se vzájemně umírňují. Postát si ve větru a na slunci je vždycky skromné blaho, ale ve společnosti svátečně podřimujícího smrdutého molocha to bylo, smím-li si dovolit žertovný protimluv, tajemně poučné.