Nejdřív mysli, a až pak žvaň

Bylo by asi dobré, kdybych hned zkraje vysvětlil neomalenost, kterou jsem si vetkl do názvu blogu. Předně: není určena tobě, laskavý čtenáři či shovívavá čtenářko, nýbrž především mně.

"Nejdřív mysli, a až pak žvaň." Autorem této brilantně zformulované maximy nejsem ovšem já, nýbrž náš fyzikář ze základní školy. Vedle ní nám tento chytrý a úctyhodný gentleman vštěpoval mnohá další užitečná ponaučení, například "těžko na cvičišti, lehko na bojišti". Byl, jak se říká, ze staré školy: nezasáhla ho dnes moderní vlna permisivní, bezstresové výchovy a místo toho, aby dětským egům všemožně lichotil, na nás neváhal klást různé požadavky, a když jsme je neplnili, nenechával nás o tom na pochybách.

Jednou nám vyložil princip polovzdělance na příkladu elektřiny takto: "Toho, kdo tomu rozumí to nekopne, protože ten ví, co a jak. Toho, kdo tomu nerozumí, to taky nekopne, protože ten má strach se v tom hrabat. Kopne to toho, kdo si jenom MYSLÍ, že tomu rozumí."

Proto on na nás ty nároky totiž kladl: ne proto, aby nás stresoval, ale proto, aby nás to nekoplo.

Nejdřív myslet a až pak žvanit byl tedy jeden z požadavků, které na nás tento dobrý muž nepermisivně kladl, a který jsem, řečeno freudovsky, internalizoval neboli přijal za svůj (stejně jako ty o cvičišti a kopání). Blogování s sebou ze své podstaty nese nebezpečí samolibé grafománie a když jsem se rozhodoval, jestli s ním vůbec začít, vzal jsem si tento požadavek k ruce jak klacek, kterým budu nepermisivně přeměřovat své příspěvky. Ale protože rozpoznat vlastní chyby je, jak známo, mnohem težší než rozpoznat chyby druhých, chtěl bych, abyste tím klackem poměřovali moje příspěvky i vy, a nenechávali mě na pochybách, kdykoliv mě přistihnete při žvástu.