Takto to opravdu bylo: letos o Vánocích jsme s otcem jeli vlakem v jasném, mrazivém ránu do Otrokovic, na výlet. V Napajedlích stál vlak nějak dlouho. Mně to nevadilo; obdivoval jsem valivé masy kouře z komína Fatry, jak jsou proti modré obloze zleva tmavší a zprava zářivější. Otec byl netrpělivější a vyhlédl z okna. Venku ležel na peróně chlap, kterému vlak ujel nohu. Kolem něho bezradně postávali zřízenci, čekaje na záchranku. Pak z vlaku vyběhl doktor. Chlapovi se zastavilo srdce. Zřízenci vypadali poměrně klidně, zatímco doktor vzrušeně; člověk by to čekal spíš naopak. Doktor začal chlapovi masírovat hruď a vyzval přihlížející zřízence, aby poskytli umělé dýchaní, ale nikdo z nich se k bezvědomému chlapovi, jak se říká, nehrnul. Doktor se rozkřikl na průvodčího - padlo to na něho, neboť byl služebně výš než posunovači. Průvodčí se rozpačitě rozhlížel, jestli tu není ještě někdo důležitější, ale pak přece jen pomalu vytáhl žvýkačku, přilepil ji metodicky na zábradlí a jal se dýchat. Za chvíli se vlak rozjel. Zahlédl jsem jen obnaženou hruď chlapa, ležícího na dlažbě v desetistupňovém mraze, a i tu pořád vidím před sebou. Otec, sedě proti směru jízdy, zahlédl i pahýl.
V lese jsme pak viděli skupinku prostovlasých myslivců, kteří pořádali jakousi pohanskou, animistickou tryznu, rituální smíření s duchy zabité zvěře, nad hromadou pobitých divočáků. Byl to den slunce a krve.
Večer jsem pozapomněl, a když jsem vzal do ruky kytaru, začal jsem nazdařbůh hrát úvodní píseň z posledního alba Alice in Chains. Až po chvíli jsem si uvědomil slova: ...naděje... nový začátek... začít znova žít... než jsme zemřeli... Vzpomněl jsem si na chlapa, že nejspíš přežil, ale bez nohy. Možná byl ožrala, možná nemehlo, možná smolař. Myslel jsem na to šílené probuzení, které ho čeká, ve špitálu, bez nohy, v bolestech. Nic mu nebude jak dřív, nebude se mu chtít dál žít.
Co může člověk dělat? Nic, leda přát. Přál jsem tomu chlapovi tu naději, a ten nový začátek. Stává se totiž, že když člověka něco takhle postihne, pochopí věci, které jsou nám, ukolébaným, tajemstvím. Zřejmě proto se ta písnička jmenuje All Secrets Known. Tak jsem si slíbil, že se to naučím pořádně, nejenom nazdařbůh - jako přání chlapovi, které nic nemění, ale něco přece znamená.
Představuju si, že se chlap prochází teď v květnu s protézou po moravské dědině a s lidma se moc nevybavuje - rozumí totiž ptačí řeči.
Přihlásit se k odběru:
Komentáře k příspěvku (Atom)
Zajimalo by me, jestli prozivas kazdy den tak expresivne poeticky, jak popisujes, nebo pred napsanim clanku si sednes a premyslis, jak to takhle napsat. Tou formou, co jsi tomu dal, jsi tomu dal barvy, taky to tak citis, nebo je to pro tebe bezny pohled?
OdpovědětVymazatTo je zajímavá otázka. Já jsem to nechtěl psát expresivně ani poeticky, ale spíš stručně a výstižně, což ovšem (a to se málo ví) je často totéž... V tomto případě jsem se ani nemusel rozmýšlet, co je podstatné a co vypustit, protože příhoda je stará několik měsíců, a paměť provedla proces selekce za mě.
OdpovědětVymazatTak tomu říkám silný background! Tleskám a klaním se.
OdpovědětVymazatBohužel to samé nemůžu říct o doprovodné častušce. Já vím že to je UG názor, ale dnes už to jde zcela jednoduše x-krát líp. Obraz, zvuk a když se k tomu přidá 4min pádlované písničky bez zpěvu, tak to bohužel skončí v YT balastu... Znovu a lépe!
podepisovat se snad nemusím ne? ;)
No jo, podepisovat se nemusíš. :) Ty jsi ten, co dělá jednu písničku ročně. Složená je za měsíc, a pak se jich jedenáct leští, až nakonec ani Pedro neví, jestli se mu víc líbí mix č. 1645 nebo spíš č. 4654. Taky jsme to tak s Kostrama dělali, a já jsem se poučil. Nemám nic proti technické dokonalosti, ale život je krátký a je lépe ho trávit tvořením, než leštěním psovi kulí.
OdpovědětVymazatProstovlasí myslivci mě dostali, parádně vystižené, člověk úplně vidí ty funící chlapy nad hromadou zvěře, která je asi ještě teplá, takže pára stoupá z lidí i zvířat.
OdpovědětVymazatAsi su blbá, ale komentář o písničce (jakože dneska už to jde jednoduše x-krát líp) jsem nepochopila. Mě ta písnička potěšila. A představa, že bys ju jakože hrál tomu chudákovi chlapovi bez nohy, je sice iluzorní, ale pěkná.
Zuza
ta pisnicka ma takovy zvlastni, zpomaleny rytmus, jakoby ztezkly. To je schvalne?
OdpovědětVymazatTo je přesný postřeh, +10 bodů za pozorný poslech. ;) Zpomaleně to působí proto, že akcenty jsou maličko opožděné. Já jsem to při cvičení zpřesňoval, ale jen do určité míry; v blues se tohle používá k dosažení pocitu táhavé tíhy.
OdpovědětVymazatOriginál Alice in Chains působí taky tak těžce a táhle. Není to žádná hitovka, ale dokáže se zakousnout a nepustit, což je velký dar Jerryho Cantrella jako skladatele.