Nebe není místo na zemi

Dnes tedy zase pro změnu o něčem vážnějším.

Začněme zlehka, přitroublým, ale roztomilým a velmi šikovně spíchnutým diskohitem z 80. let:



Popová jepice Belinda Carlisle nám v něm sděluje, že kde vládne láska, tam je nebe místem na zemi. Kdo by mohl být takový škarohlíd, aby nesouhlasil?

Inu, třeba já. Nejen že nesouhlasím, ale nesouhlasím natolik, abych si troufl říct, že víra v ráj na zemi je jednou z hlavních příčin běd, do kterých lidstvo samo sebe uvrhuje v periodických cyklech.

Jsou v zásadě dva druhy lidí: první pořád jen záplatuje život, který se neustále rozbíhá na všechny strany jak tyčky mikáda, trhá se a rozpadá, nepředvídatelně vrtí a neposedí ani chvíli. Tito lidé vždycky běží jen k příští zatáčce, kde se znova rozmýšlejí, co dál, protože každé nové rozcestí přináší nové možnosti i nové těžkosti, na které je nejen možno, ale vpravdě nutno reagovat jen uboze neadekvátní a zmatenou improvizací.

A pak jsou ti druzí, kteří sní. Sní o tom, že tohle nekonečné flikování a bastlení je člověka nedůstojné, nedůsledné, a že musí být i nějaký lepší způsob; vpravdě musí být způsob, který je dokonalý, a jen o ten je nutno usilovat. Sní o tom, že jedním mohutným trhem se dá vše vyřešit dokonale, čistě a jednou provždy, a pak už nebude zbývat nic jiného než užívat si takto nastoleného dokonalého štěstí. A to jsou ti, kteří věří, že ráj je, nebo může být, místo na zemi.

Obě mentality jsou univerzální - probíhají a působí napříč politickými i náboženskými skupinami, dějinami i individuálními osudy. K jedné z nich patří jeden každý z nás: jako u mnoha filozofických otázek, i tuto lidé rozhodují častěji polovědomě, svými činy, než výslovným přijetím určité intelektuální pozice.

Kdo jsou snílci? Snílek byl komunista Lenin, který věřil, že z krvavé lázně ruské občanské války se jak bělostná Venuše z mořské pěny zrodí společnost tak dokonalá, že už ji nebude čím vylepšit. Snílek je ovšem i americký neokonzervativec Francis Fukuyama, který vyvolal rozruch svou bizarní teorií o tom, že americký způsob vládnutí tou dokonalou společností už je. Snílci jsou i optimisté náboženství vědy, kteří se nemůžou dočkat, až sestrojíme šroubek po šroubku umělého člověka (abychom se už nemuseli mazat s nechutnostmi, jako je soulož) a vynalezneme lék proti smrti (abychom si od soulože očištěného života mohli užívat věčně). Snílci poháněli i nejrůznější náboženské sekty a utopické komunity, které spojovala vážná touha vybudovat ráj na zemi vlastníma rukama. Snílci iniciovali nejrůznější radikální umělecké převraty, které zažily svůj zlatý věk v době modernismu. Snílci byli i Jimi Hendrix, Jim Morrison a Layne Staley, když se domnívali, že drogy splní své sliby, otevřou "dveře vnímání" a naučí člověka pravé lásce. Nacisté nadělili snílkovství slovní spojení, které vystihuje jeho podstatu v celé jeho obnažené hrůze: Konečné řešení.

Opusťme ale "arénu dějin", jak se žurnalisticky říká, a podívejme se, jak se snílkovství projevuje v mikroskopii osobních osudů. Dívka, která věří, že svatbou s dokonalým mužem se vyřeší jednou pádnou ranou všechny problémy jejího života, je snílek. Lidé bohatého Západu, kteří nutkavě cestují v naději, že najdou místo, kde bude konečně dobře, jsou snílci. Snílek je i zkrachovalý umělec, který, než by stvořil něco nedokonalého, raději netvoří nic. Snílek je třeba i kytarista, který věří, že po zakoupení nedosažitelně drahých aparátů z něho přestanou padat banality a teprve pak bude schopen adekvátně vyjádřit své vnitřní poklady. Vesničtí a maloměstští adolescenti, kteří mají pocit, že u nich doma "chcípl pes" a že v Praze nebo Londýně to "žije", jsou snílci. Všichni účastníci loterií o obrovské jackpoty jsou náturou snílci. Snílci jsme byli my všichni, když jsme v euforii začátku devadesátých let pod praporem Občanského fóra věřili, že s komunisty odchází povýšenost, nečestnost a nesvoboda.

Snílci dokážou být strhujícími řečníky, kteří dokáží vyvolat obrazy štěstí na dosah ruky s nesmírnou živostí. Jak bezmocně se museli cítit lidé jako Jan Masaryk nebo Milada Horáková se svou bezzubou argumentací postupné, demokratické proměny tváří v tvář davům, rozvášněným živou představou komunistického ráje! Snílci moderní západní choroby duše, známé jako "pozitivní myšlení", ukazují prstem na ty, kdo pojmenovávají problémy, aby je řešili: "ty jsi negativní!"

Zdůrazním důležité rozlišení: nejde tu o to, jestli kdo věří v ráj nebo ne. Člověk, který věří v ráj po smrti, a ten kdo v něj nevěří vůbec, mají k sobě navzájem mnohem blíž než k tomu, kdo věří v ráj na zemi. Očekávání, které mají první dva od života, jsou totiž realistická, zatímco ten třetí trápí sebe i druhé dosahováním na nedosažitelné.

Milan Kundera v úvodních odstavcích Nesnesitelné lehkosti bytí nazývá Zemi planetou nezkušenosti a uvažuje nad tím, že prožít dokonalý život je nemožné, protože máme jen jeden pokus, a vrátit se na začátek a zkusit to znova, jak to dělá tisíckrát houslista nacvičující k dokonalosti složitou pasáž, nám není dáno.

Je tu ovšem ještě jedna možnost: udělat tu jednu gigantickou chybu, kterou nevyhnutelně je každý život, s takovou grácií, že se promění v nezapomenutelný riff, což byla tvůrčí metoda jednoho z nejlepších mně známých bastličů a flikařů rockn'rollové historie, Jimiho Page. Závěrečné video ho zachycuje, jak zápasí, a místy i ostudně prohrává, s nesmrtelnou písní, která podle legendy taky vznikla z chyby:



Kampak na TOHOTO panáčka s nebem na zemi, Belindo!