Polozapomenutý příběh uvadlé růže

"Time can tear down a building or destroy a woman's face
Hours are like diamonds, don't let them waste

Time waits for no one, no favours has he
Time waits for no one, and he won't wait for me"

             The Rolling Stones, z písně Time Waits for No One

Když růže ve váze uvadnou, vezmou se a vyhodí, není-liž pravda? I já jsem to tak udělal. Když jsem je vložil do odpadkového koše, něco se ale stalo: jejich krása se vzňala, vyšlehla mi do tváře jako náhlý plamen, já jsem se zhluboka zamyslel (ano, při pohledu do odpadkového koše jsem se zamyslel zhluboka), opatrně je vytáhl zpátky a vrátil do vázy.

Vždycky když objevím nečekanou krásu bez mně zjevných příčin, je kreslení nebo malování takového námětu jako terapeutická (nebo spíš mystická) cesta do podvědomí - v desítkách minut té zvláštní tvůrčí strnulosti postupně přichází ke kraji temného, neproniknutelného lesa nevědomí plachá zvěř polozapomenutých vzpomínek a potlačených myšlenek, které sem vábí kouzlo námětu.


Uvadlé růže. Jsou krásné a zároveň mrtvé, jako Ofélie. Ale spíš než mrtvou krásnou dívku, obvyklou rekvizitu citového vydírání v umění, mně růže připomněly moji sousedku z Frankfurtu, ženu starou, ale živou, v jistém smyslu dodnes.


Byla to drobná, křehká stařenka, snad stoletá. Stejně křehká jako listy uschlé růže; člověk měl pocit, že i při letmém doteku se musí začít drolit. Vycházela velmi zřídka, ale občas sedávala u okna, a to se člověk nemohl zbavit dojmu, že vyhlíží...smrt. V jejím vysokém stáří bylo i něco krásného. Její obličej nebyl bezduchý, naopak, působila dojmem, že ví víc než my, že už nahlíží za oponu.

Stařenka zemřela asi po roce. Několik dní před její smrtí jsem nemohl v noci vůbec spávat, nevěda proč, až jsem jednou ráno cestou do práce objevil na chodbě před bytem policajty, kteří přijeli odvézt tělo. Pak jsem začal zase spávat dobře. K uctění zemřelé stařenky, přítelkyně, se kterou jsem nikdy neprohodil ani slovo, jsem složil malinkou skladbičku, tak nesmírně tichou, že ji dosud nikdo neslyšel.

Do prázdného bytu se za čas nastěhoval lesbický pár. Strnulé ticho vystřídaly hlučné večírky a noční milenecké hádky, z okna, z něhož uschlá růže celé hodiny nehnutě vyhlížela Ponurého Žence, se teď kouřila trávka a rozpustile se vyskakovalo do předzahrádky. Ručička života byla navrácena z hodiny pozdní, hodiny nemohoucné moudrosti, k hodině rané, hodině nemoudré všemohoucnosti.