Slunce na mědi

Nevím přesně, co je meditace a jak se vlastně liší od normálního přemýšlení, ale četl jsem, že prvním krokem k ní je soustředění: ovládnutí vnitřního zraku, aby se neúhybně upřel na jednu určitou věc a po určitou dobu u ní prodlel, odmítaje dotěrný rej myšlenkového šumu. Tou věcí nemusí být jen vlastní dech, i když ten podle tradice vždy dobře poslouží. Stejně tak se může člověk láskyplně a dlouze zabývat odleskem slunce na kaluži vody (jak prý radí jogíni), nebo klidně i skvrnou na zdi (proto nejen není třeba, ale ani není žádoucí vymalovávat pokoje). Ostatně německý mystik Jakub Böhme prý pochopil všechna tajemství Boha, člověka i vesmíru v jednom okamžiku, když spatřil odlesk slunce na měděné konvici.

Každý, kdo se vážněji zabývá malováním, zná pocit, že při práci svět okolo téměř zmizí a člověk zůstane v naprostém soustředění sám se svým námětem. Zapomenout na svět i na sebe, ale při tom za to neplatit otupělostí, intoxikací nebo letargií, nýbrž právě naopak být na vrcholu mentální bdělosti a aktivity je zážitek, který nelze než doporučit - k jeho zažití člověk myslím nemusí být ani velký umělec. O to víc rozčilující však je, když se do této svatyně dobývám a ona zůstává zavřena - a i to se stává.

Proto rád kreslím na místech, kde mě nikdo nemůže vyrušit (i když práce na turistických korzech je naopak mentálně otužující). Místo skvrny na zdi jsem tentokrát věnoval hodinu v "zóně" patě starého topolu v lužním lese tady u nás. Původně jsem si chtěl udělat jen pastelem barevnou poznámku o tom, jak mech ve slunečním světle hoří měděnou (!) barvou, ale byl jsem vtažen do víru ticha, dá-li se to tak říci, a když jsem přišel k sobě, měl jsem docela kompletní malinkou pastelovou studii.
 
A víte, jaké poznání jsem si z té hodiny soustředění odnesl? Že věc, která se na první pohled zdála jednoduchá a zřejmá, je ve skutečnosti vesmírem nekonečné složitosti a nepostižitelného tajemství (v mém případě nenakreslitelného.)