pondělí 18. dubna 2011

Slunce na mědi

Nevím přesně, co je meditace a jak se vlastně liší od normálního přemýšlení, ale četl jsem, že prvním krokem k ní je soustředění: ovládnutí vnitřního zraku, aby se neúhybně upřel na jednu určitou věc a po určitou dobu u ní prodlel, odmítaje dotěrný rej myšlenkového šumu. Tou věcí nemusí být jen vlastní dech, i když ten podle tradice vždy dobře poslouží. Stejně tak se může člověk láskyplně a dlouze zabývat odleskem slunce na kaluži vody (jak prý radí jogíni), nebo klidně i skvrnou na zdi (proto nejen není třeba, ale ani není žádoucí vymalovávat pokoje). Ostatně německý mystik Jakub Böhme prý pochopil všechna tajemství Boha, člověka i vesmíru v jednom okamžiku, když spatřil odlesk slunce na měděné konvici.

Každý, kdo se vážněji zabývá malováním, zná pocit, že při práci svět okolo téměř zmizí a člověk zůstane v naprostém soustředění sám se svým námětem. Zapomenout na svět i na sebe, ale při tom za to neplatit otupělostí, intoxikací nebo letargií, nýbrž právě naopak být na vrcholu mentální bdělosti a aktivity je zážitek, který nelze než doporučit - k jeho zažití člověk myslím nemusí být ani velký umělec. O to víc rozčilující však je, když se do této svatyně dobývám a ona zůstává zavřena - a i to se stává.

Proto rád kreslím na místech, kde mě nikdo nemůže vyrušit (i když práce na turistických korzech je naopak mentálně otužující). Místo skvrny na zdi jsem tentokrát věnoval hodinu v "zóně" patě starého topolu v lužním lese tady u nás. Původně jsem si chtěl udělat jen pastelem barevnou poznámku o tom, jak mech ve slunečním světle hoří měděnou (!) barvou, ale byl jsem vtažen do víru ticha, dá-li se to tak říci, a když jsem přišel k sobě, měl jsem docela kompletní malinkou pastelovou studii.
 
A víte, jaké poznání jsem si z té hodiny soustředění odnesl? Že věc, která se na první pohled zdála jednoduchá a zřejmá, je ve skutečnosti vesmírem nekonečné složitosti a nepostižitelného tajemství (v mém případě nenakreslitelného.)

5 komentářů:

  1. X-) Mechy jsou krásné, nepostižitelné. Hodina samoty uprostřed lesa:)

    To je normálně balzám na duši.

    OdpovědětVymazat
  2. Hey man! Great thoughts, and a wonderful piece to accompany them:) It really is an awesome feeling to be this deep in something, and it really does open that incredible feeling of a vast and endless universe... I miss that feeling very much these days...

    OdpovědětVymazat
  3. Moc pěkný obrázek. Hned se mi vybavily některé osamělé chvíle v lese, které člověka vtáhnou. A pak slovo "sublime". :) Těmi skvrnami na zdi si jsem už méně jistá, i když chápu, že jistá složitost a tajemství tam rozhodně někdy jsou...

    Kamélie (co kdysi běhávala po lesích i s Attilou)

    OdpovědětVymazat
  4. @ Dimitry
    Hey man, thanks for the comment! I see that these days with Google Translate, a bilingual Russian-Canadian can follow a blog for just a handful of my Czech friends, which is pretty cool actually. 8-) You, of all people, definitely know what I'm talking about in this post, because you are one of those people who take intense, passionate interest in things. I'm looking forward to seeing more animations and stuff from you!

    OdpovědětVymazat
  5. A ještě česky k mechu a skvrnám: mech má tu vlastnost, že když se na něj pozorně zadíváte, začne vám připomínat zmenšený les, a motání se ploštic v něm se najednou změní v dramatické osudy brachiosaurů jak ze Zavátého života - příslovečný vesmír v kapce vody. Stejně tak louže na lesní cestě jsou horská jezera obklopená útesy a divokou vegetací. Ostatně tento fraktální princip využívají miniaturní japonské zahrady.

    Skvrna na zdi může být krásná nebo nemusí; chtěl jsem tím jen říci, že člověk může sklidnit mysl soustředěním na prakticky cokoliv. V původním příspěvku to i bylo, ale nakonec jsem to vyhodil, abych vás vespolek nenudil. ;)

    OdpovědětVymazat