Anti-Dušan aneb definitivní konec opakovaného vtipu, který dávno přestal být vtipem

Když Marcel Duchamp vystavil v roce 1917 v newyorské galerii pod názvem Fontána převrácený pisoár, stěží mohl tušit, že v roce 2004 označí pět set nejrenomovanějších kritiků umění a umělců Fontánu za "nejdůležitější výtvarné dílo 20. století".

Už z tohoto stručného expozé je inteligentní čtenářce zřejmé, že tu něco nehraje. Pisoár a dílo? A k tomu nejdůležitější? A celého století? Copak nikdo nepřišel za sto let s něčím... lepším? (Nebojme se toho slova, milé čtenářky!). Znamená to, že pánské záchodky každé vesnické hospody jsou galerií, v níž visí nejméně čtyři kusy moderní Mony Lisy? Pokud ne, čím je Duchampova Fontána výjimečná? Tím, že pisoár obrátil? Že ho podepsal, přejmenoval na Fontánu? Tím, že ho napadlo vystavit ho v galerii?

Možná teď čekáte, že ze své pozice tzv. "omalovánkáře" aneb příznivce "sítnicového umění", jak tomu říkal sám Duchamp, teď Mistra zuřivě napadnu, nazvu podvodníkem a falešným prorokem, a budu všelijak nepřímo dokazovat, že umělec jsem tu já, ne on.

Ale ono to není tak jednoduché. Duchamp nebyl hlupák a provedl nám všem po čertech vypečený vtípek. Vtípek byl tak vypečený, že ho skoro nikdo nepochopil, a ze všech nejmíň jeho největší obdivovatelé.

Smyslem toho vtípku nebylo totiž ani tak poukázat na nějakou "krásu" pisoáru, ale spíš na iracionální, pseudonáboženskou posvátnost prostoru galerie a potažmo statutu umělce. Duchamp chtěl svým kanadským žertíkem upozornit na to, jak před vstupem do galerií odkládáme zdravý rozum a přiměřeně sebevědomý úsudek a jsme schopni nekriticky přijmout jakoukoli hloupost, jen když visí na zdi se jmenovkou a podpisem. Jinými slovy, Duchampův vtip byl namířen proti snobství "znalců".

Ale běda! Strašnou ironií osudu se stalo, že pisoár zvaný Fontána snoby nejen nepotřel, nýbrž se stal jejich hlavní zbraní v tažení za vymýcení smysluplného umění ve všech formách. Stal se pravý opak toho, co Duchamp zamýšlel: místo toho, aby se návštěvníci galerií znovu osmělili říkat "to se mně líbí" a "to se mně nelíbí", začali se bát ještě víc, a to tak moc, že celé dvacáté století až podnes se chodí do galerií klanět pisoárům a kradmými pohledy dokola se přitom ujišťují, že všichni ostatní dělají totéž - že kritici pořád chválí pisoáry a banky je pořád nakupují za obrovské peníze.

Absurdita uctívání pisoáru tu plní stejnou roli nesmyslného ponížení jako v ostatních rituálech šikanování: jako museli dřív v komunistických kasárnách "bažanti" nosit v ešusech čerstvý vzduch do světnice, lechtat žárovku nebo štěkat do zásuvky, i dnes se musí každý, kdo chce patřit do mocenské nebo alespoň intelektuální elity, jít poklonit do galerie nějakému tomu pisoáru, aby mu ta uzavřená parta řekla, obstál jsi ve zkoušce věrnosti plantážníku, teď jsi náš. Obdivovat pěkný obrázek, to prosím vás pěkně není žádný výkon, to dokáže každý! Kam by svět došel, kdyby každý buran rozuměl umění? Monet je akorát barevý kýč pro vidláky. Ty ukaž, že se ti líbí hovno v plechovce, a pak ti uvěříme, že se nebudeš cukat a rozhoupávat nám tu loďku, a naopak vždycky pěkně spolkneš, co se ti podstrčí. Naštěkej do zásuvky, a budeš mazák s náma!

Rozdíl mezi počinem Duchampa a harampádím, které vyprodukovaly zástupy jeho nechápavých epigonů (říkejme jim pro přehlednost Dušani), je rozdílem mezi dobrým vtipem a jeho opakováním. Některé věci se prostě nedají dělat znova potom, co už je někdo jednou udělal. Jeden pisoár v galerii stačil. Zasmáli jsme se, zamysleli, a teď půjdeme domů a začneme se zase učit malovat a sochat, co vy na to?

Zástupy Dušanů za žádnou zvláštní pozornost nestojí, ale Duchamp si přece jen odpověď zaslouží. Abych zrušil to prokletí, které začal svým přenesením záchodu do galerie, vyrazil jsem opačným směrem a udělal si galerii na záchodě. Na záchodě má totiž člověk čas a klid si obrázky prohlédnout a je tam vždy sám, pročež nemusí nikomu předstírat, že se mu líbí něco, co se mu nelíbí, a naopak. Nevím jak Dušani, ale Duchamp by takový vtípek snad ocenil. A jestli ne, taky se moc neděje - nakonec je to jenom chlápek, který se proslavil tím, že vystavil pisoár. Na kvalifikaci do klubu mých hrdinů je to popravdě pořád trochu málo.