Úvaha nad vomitoriem aneb zvratky plačky

Když jsem před nějakým časem navštívil impozantní ruinu v Heidelbergu, náš průvodce, rázný a charismatický německý kantor, nás ve velké hodovní síni upozornil na kamenný výčnělek zhruba ve tvaru velkého primitivního umývadla. Nešlo však o umývadlo, nýbrž jímku na zvratky, tzv. vomitorium. Přejedení a opilí hosté místní vysoké šlechty (která dala světu mimo jiné českého "zimního krále" Fridricha Falckého) se do vomitoria v přestávkách mezi pitím a hodováním vyzvraceli, aby mohli pokračovat v radovánkách. Přítomnost speciálního zařízení přímo v hodovní síni napovídá, že zvracení z přesycení nebyla v oněch dobách občasná nepříjemnost, nýbrž běžná praxe. Ostatně celý hrad byl zařízen k potřebám životního stylu, nad jehož nezřízeností zůstává rozum stát: příkladem budiž vinný sud o objemu 32 tisíc litrů s tanečním parketem nahoře.

Náš průvodce, dobře znalý mentality turistů, podal věc na efekt, počítaje s tím, že převládající reakcí bude údiv nad barbarstvím minulých věků následovaný konejšivým pocitem, že my naštěstí už žijeme v době rozumné. Je vůbec zajímavé, že dnešní člověk většinou vnímá historii jako něco, co by se "už dnes nemohlo stát". Nejen orgie, ale i válečné hrůzy, vyvražďování a zotročování celých národů, civilizační zhroucení a podobně nevnímáme jako něco, co by se docela dobře mohlo znovu stát, teď a tady (a proto je třeba tomu neustále předcházet), nýbrž naopak jako morbidní zajímavost z neskutečného světa, která nás na chvilku jen tak příjemně postraší, avšak v důsledku spíš ukonejší.

I já jsem na vomitorium pozapomněl jako na mírně nechutnou zajímavost bez hlubšího významu. Vzpomněl jsem si na něj v nečekané souvislosti teprve nedávno, když jsem sledoval poměrně zajímavou diskuzi o udržitelnosti (a potřebě) nekonečného hospodářského růstu. Pominu-li odborné finesy problému, základní otázka stojí asi takto: může být dobrý (a dokonce stále lepší?) i takový život, ve kterém nemáme rok od roku všeho víc? Tato otázka mi připadá ne nerozumná a tudíž hodná osobního zamyšlení i širší veřejné diskuze. Proto mě silně překvapilo, že prakticky všichni mainstreamoví ekonomové proti myšlence nerůstové ekonomiky bojují nejen s nedůstojnou kombinací zuřivosti a vetchosti argumentů, ale především, že se ji snaží stigmatizovat, označit za blud tak škodlivý a zlovolný, že by se o něm nejlépe ani mluvit nemělo, aby se nepropagoval (jak se to ve šťastnějších dobách dělávalo například s rasismem nebo s konspiračními teoriemi). Na osobní rovině mi věc připadá celkem názorná: pokud má člověk vše, co potřebuje, nač chtít víc? A proč by to tak nemohlo být i na celospolečenské úrovni? Proč má být člověk, který nechce víc než má, označován za proroka stagnace a sabotéra růstu?

Představte si spolu se mnou, že sedíme v roce 1650 v heidelberské hodovní síni. Představme si, že jsme do ní přišli hladoví (což se ovšem jejímu běžnému osazenstvu patrně vůbec nestávalo), a že se tudíž z plných stolů výborně najíme. Hostitelé uvidí naše prázdné talíře a poručí další chod. My ho však odmítneme a vysvětlíme, že jsme se právě skvěle najedli, a že kdybychom jedli víc, mohl by se příjemný pocit snadno zvrátit (sic!) v nepříjemný. Představme si jejich reakci: v lepším případě jen nevěřícný údiv a společenské faux pas, v případě horším pohrdání, vyhnání, obvinění z nevděku, nadávky, posměch.

Podobně se děje i dnes lidem, kteří odmítají přijmout neustálý růst materiálního blahobytu jako nejvyšší, konečný cíl života.

Udělejme vysvětlující odbočku do psychologie a všimněme si obecně dynamiky náruživosti a toho, čím se liší od normální, řekněme "zdravé" lidské potřeby: rozdíl mezi nimi je ten, že náruživost neumí nebo odmítá přiznat, že potřeba byla ukojena. Pro náruživého člověka je ukájení potřeb největším známým životním štěstím, a proto se nedokáže smířit s představou, že jíst stačí třikrát denně, nebo obecně s představou, že člověk vlastně k životu ani ke štěstí moc nepotřebuje. Mezi kratičkým uspokojením ze tří jídel denně se rozprostírá pustá rozloha hodin všednosti, nudy, prázdnoty bez rozkoše. Proto si náruživec hledá a vymýšlí potřeby, které by mohl neustále ukájet, aby co nejvíce rozmnožil to, co považuje za štěstí. Brambůrky, sladkosti, kafíčko - všichni to známe.

Rozhodnutí ignorovat okamžik nasycení a chovat se, jakoby nasycení nenastalo není tělesný pud, jak se obvykle mylně soudí, ale svobodné rozhodnutí lidské duše (přinejmenším zpočátku). Výřečnější a inteligentnější obhájci náruživosti (např. markýz de Sade) často argumentují "přirozeností" potřeb, jenže potřeby se dají považovat za přirozené jen do okamžiku svého nasycení - za ním přestávají být potřebami, a jejich ukájení se stává nepřirozeným. To ostatně ukazuje i etymologie slova "zvrácenost", které naznačuje, že věc přirozená a dobrá (jídlo) se nadužíváním obrací (zvrací) ve svůj opak a jídlo pak tělo ničí, místo aby ho živilo. A nakonec dojde ke zvracení, a to zcela doslovně.

Stejný mechanismus platí i pro jiné "tělesné" potřeby, například sex nebo spánek. Zmiňovaný markýz de Sade sám barvitě a docela upřímně popisoval, jak naprosté sexuální přesycení spojené s neochotou přestat s ukájením rodí určitý druh vynalézavosti, hledající silnější než přirozené dráždidla a vedoucí k chování, které se právem nazývá zvráceným.

Když tedy odhlédneme od konkrétního detailu vomitoria a vezmeme v úvahu výše popsaný obecný mechanismus náruživosti, vidíme, že naše doba se od doby heidelberských pitek příliš neliší. I my s naší vírou v nekonečný růst blahobytu (tj. spotřeby) vlastně věříme, že čím víckrát povečeříme, tím lépe se máme. I my ukájíme potřeby, které nemáme, a pak zvracíme. Nezvracíme však bohužel jenom na sebe, ale i na druhé lidi a na zemi, která nás živí a která tu po nás zůstane pro lidi budoucnosti ve stavu, připomínajícím záchod, pozvracený po divokém tahu.

K potřebám se lze v zásadě postavit dvěma různými způsoby: buď si jich můžeme co nejvíc vytvářet a pak hledat štěstí v jejich neustálém uspokojování, nebo se přesně opačně můžeme snažit potřeb zbavovat a nacházet štěstí naopak v tom, že nemáme potřeby, jejichž uspokojování je třeba neustále obstarávat. Člověk, který má mnoho majetku a nákladný životní styl rád tvrdí, že "peníze jsou svoboda", ale v praxi se udržení tohoto typu svobody nápadně podobá otročení: je namáhavé, riskantní a navíc často vede ke konfliktům s druhými. Naopak ten, kdo potřebuje málo, je svobodný ve zcela jiném slova smyslu: sice nemůže dělat, co se mu "zlíbí", protože na to nemá prostředky, ale protože ví, že ani nepotřebuje dělat, co se mu zlíbí, stává se takto svobodným - svobodným od služby umělým potřebám. Nejenom že pak míň překáží druhým, ale i sobě: v uvolněném čase může uspokojovat ty potřeby, na které "praktickým lidem" a "požitkářům" nikdy nezbývá čas. Jsou to potřeby, které jsou hlubší a skutečnější než potřeba třetí večeře a sadistických výstřelků, ale to je už námět na jinou úvahu.