Můj poslední příspěvek, ve kterém jsem se odrazil od zvratků vysoké šlechty k úvaze o oprávněnosti předpokladu nekonečného hospodářského růstu vyvolal množství osobních i písemných reakcí, většinou nespokojených až nesouhlasných, na které jsem se rozhodl zareagovat druhým dílem úvahy, ve kterém chci propátrat to, co jsem posledně nedořekl: jmenovitě praktické dopady možného zastavení hospodářského růstu.
Zdá se, že spousta lidí vůči představě nerůstové společnosti cítí intuitivní odpor, protože mají dojem, že by byli omezováni ve svých osobních plánech, a že takto uspořádaná společnost by tudíž byla nešťastná a nesvobodná. K jistým (nejlépe dobrovolným) omezením by bezpochyby došlo, to rozhodně nemíním popírat. Chtěl bych ale ukázat, že tato omezení by se prakticky netýkala skutečných, bytostných lidských potřeb a tudíž lidského štěstí - právě naopak.
Oč tu jde je otázka, zda se budeme schopni vzdát falešných potřeb, abychom si uvolnili čas a prostředky k uspokojování potřeb skutečných.
Předjímám námitku: kdo má právo závazně určit, která potřeba je skutečná a která ne? Protože se chci vyhnout podezření, že chci někomu skrytě vnucovat své vlastní hodnoty, navrhuji zvážit několik zcela konkrétních příkladů ze života, které podle mého názoru dostatečně jasně ukáží, že růst HDP (tj. úhrnu spotřeby) souvisí s růstem štěstí či spokojenosti ve společnosti jen velmi málo, pokud vůbec.
Příklad první a hlavní: dva kamarádi, říkejme jim třeba Čenda a Aleš, jsou nadšení fandové do hudby a rozhodnou se naučit se hrát na nástroje, aby mohli založit kapelu a hrát pro lidi. Oba začnou tím, že si pořídí základní vybavení - řekněme kytary a zesilovače. HDP útratu registruje jako spotřebu a říká nám, že štěstí obou kamarádů se zvýšilo, s čímž se v tomto bodě ještě dá jakž takž souhlasit. Nicméně pak se jejich cesty začnou rozcházet: oba zjistí, že naučit se hrát na kytaru nebude jen tak. Chce to čas, odhodlání, soustavné úsilí a trpělivost, nemluvě o tom, že prstíky bolí. Aleš na toto poznání zareaguje tím, že usoudí, že jeho kytara a zesilovač nejsou dost dobré a je potřeba experimentovat s vybavením. Své současné tedy prodá, nakoupí nové, lepší a dražší, nicméně spokojenost se nedostavuje (umění totiž tryská z duše, ne ze strojů, a projeví se skrze činnost člověka, ne stroje), jenže našemu Alešovi se nechce pracovat, a proto nakupuje, prodává, nakupuje, prodává, rozdává znalecké rady a píše "recenze" na webu, utrácí deseti- až statisíce, jen tu hudbu jaksi moc nedělá - a pokud ano, nestojí za moc. Každý muzikant zná takových lidí spousty - řekl bych, že mezi lidmi, kteří se hudbou tak či onak zabývají je jich většina. Nejde jen o hudbu - stejné nebo spíš ještě mnohem horší to je například s focením, sporty apod.
Srovnejme teď ovšem Aleše s Čendou. Čenda se k výzvě bolavých prstíků postaví čelem, ponoří se do té krásné a obtížné práce, kterou je každá tvůrčí činnost, rozšíří si obzory, naučí se sebekázni a snad časem i vytvoří něco zajímavého pro druhé. K tomu všemu mu ovšem postačí pouhý zlomek výdajů, které utrácí Aleš, protože Čenda na rozdíl od Aleše ví, že kytara-věc je jen nástroj a prostředek, ne cíl či účel. Když se na oba kamarády podíváme okem boha naší doby, který se už nejmenuje JHVH jako Bůh starých Hebrejů, nýbrž HDP, jasně vidíme, že Aleš, jedinec přinejmenším nenaplněný a frustrovaný, slouží bohu HDP mnohem lépe než Čenda. HDP nám pak bude tvrdit, že Aleš je (vzhledem ke spotřebě, kterou generuje) jednoznačně šťastnější než Čenda, který vnitřně roste a vyvíjí se ve skutečného umělce. Bůh HDP byl tedy přistižen při lži.
Ve stručnosti ještě uvedu pár dalších příkladů. Rodiče, kteří se nestarají o dítě a uplácejí ho drahými hračkami jsou miláčky HDP, zatímco rodiče, kteří svým dětem věnují především lásku a čas jsou u našeho bůžka v nemilosti. HDP se raduje i z rozvodů, dělení majetků a domácností, z tun čerstvých potravin, které vyhazují supermarkety a restaurace, z davů nešťastných lidí, kteří marně hledají útěchu u návykových pilulek a módních psychoterapeutů, z lidí, kteří si na pár dní sportu ročně pořizují vybavení za desítky až stovky tisíc, z nezřízeného utrácení mafiánů, defraudantů a zbohatlíků, ale i z nesmyslného rozhazování veřejných peněz. HDP se přímo tetelí blahem nad ničením přírody, které na sebe vždy bere roušku "investic" a "pracovních příležitostí". HDP zvyšuje dokonce i korupce: například v Buštěhradu to mohlo být celých třicet milionů. Všechny druhy škodlivých návyků generují spotřebu a tím výživu pro molocha HDP.
Naproti tomu HDP vůbec nevidí například projevy rodinné, sousedské a všeobecně lidské solidarity, péče o slabší a znevýhodněné, nevidí štěstí lidí, kteří dokáží pečovat o něco nebo někoho jiného než jsou oni sami. HDP pohrdá člověkem, který nakupuje knížky v antikvariátě, vyčistí si hlavu ranní procházkou do práce, šetří své město a jeho obyvatele tím, že zamění auto za kolo nebo MHD. HDP neuzná ani uspokojení člověka, který si účinně promyslí složitý problém při dlouhé vycházce, nezná nadšení matematika z nádherně uspořádaného světa čísel či radost vědce z průlomu ve výzkumech. Nakonec lidé, kteří čerpají pocit základního životního ukotvení z celoživotní vzájemné loajality k partnerovi či partnerce, přátelům nebo místnímu společenství jsou pro HDP míň než vzduch.
Takových a podobných příkladů by se dalo shromáždit nepřeberné množství, nicméně spokojme se s výše uvedeným a s tím, co vidí kolem sebe každý z nás. Snad se tedy teď už shodneme, když řeknu, že HDP ohledně lidského štěstí lže, a tudíž to není žádný bůh, nýbrž jen bůžek, zlaté tele, lidskýma rukama uhnětené, tupě mlčící, zázraky nekonající, a proto je svobodného člověka hluboce nedůstojné se mu klanět.
Z uvedených příkladů jasně vysvítá nejen to, že růst (příp. objem) HDP naprosto nelze ztotožňovat s růstem štěstí ve společnosti, ale i to, že společnost, která se růstu HDP vzdá, naprosto není odkázana na frustrující stagnaci. Jinými slovy, skutečné štěstí ve společnosti nejen může růst i bez růstu HDP, ale dokonce se domnívám, že by rostlo rychleji. Vraťme se k prvnímu příkladu dvou kamarádů-muzikantů. Kdyby Aleš nežil v bohaté konzumní společnosti, pravděpodobně by neztrácel roky a statisíce neúčelným budováním své neurózy, nýbrž by měl na vybranou mezi dvěma scénáři: 1. buď hudby úplně nechat a najít si něco, co mu bude stát za tu námahu a co mu sedne líp, 2. jít cestou Čendy: přiznat si, že "je to v rukách" a dát se do práce, která by mu mohla dát kus skutečného štěstí (na rozdíl od chimérické, neustále odsouvané naděje, že s příští a ještě dražší kytarou to už konečně bude "ono"). Promyslete si takto sami všechny ostatní uvedené příklady a dospějete k až trapně banální pravdě: že lidské štěstí nezávisí na utrácení.
Zbývá ještě zamyslet se nad otázkou, jak je možné, že tak zjevný omyl, jakým je ztotožnění míry spotřeby s mírou štěstí ve společnosti vůbec vznikl, a jak je možné, že se tak úporně drží? Odpověď na první otázku je podle mého mínění v historii: před sto a více lety, kdy velké části populace i v bohatých státech žily hluboko pod hranicí chudoby, mělo podobné zjednodušení smysl. Řečeno metaforou z předchozí úvahy, úkolem bylo zajistit lidem aspoň tu jednu večeři, bez které nemůže člověk slušně žít. Druhý důvod vidím v měřitelnosti: zatímco HDP je nesporný číselný ukazatel, pocity štěstí, smysluplnosti a naplnění života se dají měřit těžko nebo vůbec. To je však nečiní o nic méně skutečnými! Byl by to krásný svět, ve kterém by se dalo všechno změřit, ale my v něm zcela jistě nežijeme.
Nicméně zdá se, že se blýská na lepší časy. Progresivní ekonomové a dokonce i finančníci (například George Soros) si už dnes jasně uvědomují, že HDP je číslo s omezenou vypovídací schopností a hledají modely, jak znovu podřídit ekonomické teorie člověku a ne naopak. Než pánové na něco přijdou, navrhuji, abychom my, každý sám za sebe, kvalitu večírku neposuzovali podle toho, kolik jsme propili, ale jestli jsme se s někým dobře pobavili. Z příjemného rozhovoru s dobrým člověkem se totiž pokud vím ještě nikdo nikdy nepozvracel.
