Zapomenuté kufry

V dřívějších dobách panoval názor, že svět je rozumně uspořádaný řád, a že umělecké dílo by mělo být jakousi lidskou zmenšeninou či napodobením stvořitelského činu Boha. Z toho logicky vyplynula snaha umělců o to, aby i jejich dílo bylo pokud možno rozumně uspořádaným, účelným řádem. Klasické romány či symfonie byly velkolepě zkonstruovanými hierarchickými organismy, ve kterých bylo vše pečlivě provázáno se vším, a vše nesouvisející se považovalo za vadu.

Od té doby se ovšem lidstvo (minimálně západní) posunulo na cestě pokroku vpřed, probudilo se z dogmatické dřímoty náboženství, a nejnovější poznatky univerzitních hlav pomazaných nám říkají, že doba "velkých vyprávění" skončila, jednota neexistuje, svět se rozpadl na kaleidoskop částečných, relativních pravd, které vlastně pravdami vůbec nejsou, protože pravda vlastně vůbec není, pravda je totiž jen kufřík, který si zapomněl vyhnaný Bůh při svém spěšném ústupu. Lidská schopnost vidět ve věcech řád byla vědecky odhalena jako pověrčivost a paranoia, a nejrůznější psychologické pokusy dokázaly, že lidská mysl má přirozený sklon vnášet účel do událostí objektivně náhodných. Úspěšní umělci 20. století přestali modelovat svá díla podle řádu přírody, a buď glorifikovali chaos, nebo vytvářejí originální řády podle svých osobních rozmarů, které pak krásně nesrozumitelnými slovy obsáhle vysvětlují v odborném tisku, a zasvěcení znalecky přikyvují.

Ale já, hlava dubová, vidlák z provincie, ty poslední pokroky osvícenství těžko vstřebávám. Když kreslím lístky jabloně v poli, mívám trapný, nemístný pocit, že jsou krásnější než plátna abstraktního expresionismu (krása bude totiž asi další zapomenutý kufřík, který bychom měli vyhodit na chodbu za dveře).

Abstraktní expresionismus mě ovšem netrápí. Mnohem víc mě trápí to, že když skládám hudbu, pořád se tam něco láme, pořád se mně pod ruce plete něco, co tam nepatří, do něčeho, co potřebuje k něčemu patřit. Ani jedno není špatné, ale prostě to k sobě nepatří. Zasekávám se, hledám, předělávám, ale řád je plachý ptáček. Naštěstí člověk nemusí na všechno přicházet sám - vždyť přede mnou byla spousta chytrých a pracovitých lidí, kteří řešili stejný problém, a vyřešili ho. V klasické hudbě se řádu docilovalo odvozováním vedlejších motivů z motivu hlavního - stačí si poslechnout první větu Osudové a pochopíte, co mám na mysli. Proto jsem si jako léčbu naordinoval složit několik nezávazných skic, v nichž jediným zadáním bude odvozování motivů za účelem vytvoření řádu.

Následující skladbička nemá jinou ambici, než rozvést úvodní motiv pokud možno důsledně, bez zbytečného uvádění cizorodého materiálu (což je mimochodem proces, kterým vzniká hornina, známá jako slepenec). Úvodní motiv je víceméně náhodný - jednou jsem si ho jen tak začal pobrukovat u ranního čaje, nic víc v tom není. Rozvedl jsem ho, jak jsem uměl - všechny následující ho v něčem napodobují. Kromě toho jsem si předsevzal ještě další staromódnost - totiž aby to mělo začátek, prostředek a konec. Výsledek je jen forma bez obsahu, něco jako profesionální pohřební řečník. Přesto doufám, že pár podobných cvičení mi zbystří smysl pro formu v situacích, kdy o něco půjde.

Bylo by dobré, kdyby někdo ty kufry šoupl zpátky; ono se na nich dobře sedí, zvlášť když člověk ví, že se moc dlouho stejně nezdrží.

Poetická botanika: břečťan

Včera jsem u popelnic před naším domem ucítil silnou, těžkou, podezřelou vůni. Nevycházela z popelnic, ale z břečťanu, který je obrůstá. Břečťan totiž kvete na podzim.

Parazit vzkvétá v době rozkladu - příroda má odpověď na všechno.

Poslední naděje

Pod obrovským dálničním nadjezdem u Riederhöfe na východě Frankfurtu, kde se zdržují bezdomovci, někdo minulou zimu z kamení a střepů lahví vyskládal do prachu velký kříž. Než jsem si ho stačil vyfotit, někdo (jiný?) ho zase rozmetal.