úterý 26. října 2010

Zapomenuté kufry

V dřívějších dobách panoval názor, že svět je rozumně uspořádaný řád, a že umělecké dílo by mělo být jakousi lidskou zmenšeninou či napodobením stvořitelského činu Boha. Z toho logicky vyplynula snaha umělců o to, aby i jejich dílo bylo pokud možno rozumně uspořádaným, účelným řádem. Klasické romány či symfonie byly velkolepě zkonstruovanými hierarchickými organismy, ve kterých bylo vše pečlivě provázáno se vším, a vše nesouvisející se považovalo za vadu.

Od té doby se ovšem lidstvo (minimálně západní) posunulo na cestě pokroku vpřed, probudilo se z dogmatické dřímoty náboženství, a nejnovější poznatky univerzitních hlav pomazaných nám říkají, že doba "velkých vyprávění" skončila, jednota neexistuje, svět se rozpadl na kaleidoskop částečných, relativních pravd, které vlastně pravdami vůbec nejsou, protože pravda vlastně vůbec není, pravda je totiž jen kufřík, který si zapomněl vyhnaný Bůh při svém spěšném ústupu. Lidská schopnost vidět ve věcech řád byla vědecky odhalena jako pověrčivost a paranoia, a nejrůznější psychologické pokusy dokázaly, že lidská mysl má přirozený sklon vnášet účel do událostí objektivně náhodných. Úspěšní umělci 20. století přestali modelovat svá díla podle řádu přírody, a buď glorifikovali chaos, nebo vytvářejí originální řády podle svých osobních rozmarů, které pak krásně nesrozumitelnými slovy obsáhle vysvětlují v odborném tisku, a zasvěcení znalecky přikyvují.

Ale já, hlava dubová, vidlák z provincie, ty poslední pokroky osvícenství těžko vstřebávám. Když kreslím lístky jabloně v poli, mívám trapný, nemístný pocit, že jsou krásnější než plátna abstraktního expresionismu (krása bude totiž asi další zapomenutý kufřík, který bychom měli vyhodit na chodbu za dveře).

Abstraktní expresionismus mě ovšem netrápí. Mnohem víc mě trápí to, že když skládám hudbu, pořád se tam něco láme, pořád se mně pod ruce plete něco, co tam nepatří, do něčeho, co potřebuje k něčemu patřit. Ani jedno není špatné, ale prostě to k sobě nepatří. Zasekávám se, hledám, předělávám, ale řád je plachý ptáček. Naštěstí člověk nemusí na všechno přicházet sám - vždyť přede mnou byla spousta chytrých a pracovitých lidí, kteří řešili stejný problém, a vyřešili ho. V klasické hudbě se řádu docilovalo odvozováním vedlejších motivů z motivu hlavního - stačí si poslechnout první větu Osudové a pochopíte, co mám na mysli. Proto jsem si jako léčbu naordinoval složit několik nezávazných skic, v nichž jediným zadáním bude odvozování motivů za účelem vytvoření řádu.

Následující skladbička nemá jinou ambici, než rozvést úvodní motiv pokud možno důsledně, bez zbytečného uvádění cizorodého materiálu (což je mimochodem proces, kterým vzniká hornina, známá jako slepenec). Úvodní motiv je víceméně náhodný - jednou jsem si ho jen tak začal pobrukovat u ranního čaje, nic víc v tom není. Rozvedl jsem ho, jak jsem uměl - všechny následující ho v něčem napodobují. Kromě toho jsem si předsevzal ještě další staromódnost - totiž aby to mělo začátek, prostředek a konec. Výsledek je jen forma bez obsahu, něco jako profesionální pohřební řečník. Přesto doufám, že pár podobných cvičení mi zbystří smysl pro formu v situacích, kdy o něco půjde.

Bylo by dobré, kdyby někdo ty kufry šoupl zpátky; ono se na nich dobře sedí, zvlášť když člověk ví, že se moc dlouho stejně nezdrží.

11 komentářů:

  1. Ta skladba je super! Neplánuješ vydat nějaké skladby opět ke stažení? Napadlo mě, že by sis mohl založit kapelu ala Rudé kostry v Německu, neuvažoval jsi už o tom někdy? A ještě jsem přemýšlel nad tím, čím to je, že máš takový plný zvuk té kytary? Že by struny? Takové dynamické tóny ze své akustiky nějak nevytáhnu. Nebo, že by to bylo dřevem? Hráčem?

    OdpovědětVymazat
  2. Ahoj kamaráde, děkuju! Hudba je teď u mě na druhé koleji, hodně maluju a na kytaru si zahraju jenom občas. Ty věci, které jsou na Bandzone (vrstvené nahrávky) jsou hodně pracné, přinejmenším pro mě. Proto teď dělám spíš takovéhle jednoduché, nedoprovázené věci. Ani kapelu neplánuju. Až se vrátím z Německa, chtěl bych si možná nezávazně zajamovat s některými svými oblíbenými muzikanty s jiných kapel, ale vlastní kapelu už stavět nebudu. Kdyby se poštěstilo, chtěl bych někdy doprovázet zpěváka nebo zpěvačku, ale jen někoho mimořádného. Jestli někoho takového znáte, řekněte jim, že víte o neukotveném kytaristovi se smyslem pro hudební chandru. ;)

    Pokud jde o plnost zvuku: je to způsobené několika věcmi, kytara hraje svou roli, struny ani ne (levné Martiny), zcela jistě přispělo ladění (DADGAE), a pak technika pádlování, kterou jsem poslední dobou hodně piloval. Jde o to, udeřit struny silně, ale nezabrat příliš hluboko, jinak se rozkmitají příliš a tlumí se samy o hmatník, případně je zvuk jinak nevyrovnaný. Prostě chce to ránu, ale zároveň přesnost. Neříkám, že to umím, ale zabývám se tím.

    OdpovědětVymazat
  3. 4 street
    V tomto případě je to "kouzlo" skutečně v podladění. Zvuk jinak není nic moc, jak taky z nějakého kamerového mikráčku....

    OdpovědětVymazat
  4. 4 štět(ec)
    Díky padlý barde. Tato úvaha mě pomohla osvětlit některé moje nezvladatelné nutkání o tom, že něco MUSÍ být takto, o smyslech, variacích a souměrnosti s čímž teď v kultovně altenrativní legendě často "válčím" se spoluhráči.....Vypovídá o tom taky třeba hitovka Basikové - Souměrná, jediná dobrá věc na tom albu :)

    Na druhou stranu vysvětlení existují sklony k abstraktnímu šudlení je zcela prosté. I největší hitovka se nakonec ohraje i ten nejkrasnější realistický obraz se nakonec okouká a přichází zákonitě čas na něco JINÉHO. Na to se nabaluje parazitický aparát teorizující, hledající skryté významy za každým rohem. (Zrovna teď sem v rámci přípravy přečetl roztomilé, rádoby analytické blábolení o filmu La Grande Bouffe, kterýžto je imho exhibicionistický shit, nicméně silně zasahující a nelhostejný....) Když se všechny nádstavby oholí na dřeň, tak stejně zbyde jenom základ o kterém někdo rozhodne jestli je kvalitní nebo ne. Zdánlivě to vypadá strašně nefér, že kdejaký Kabát je úspešnější než umňelec XY. Ale každý národ má takovou vládu jakou si zaslouží. Jestli moje cílová skupina jsou jednodušší lidé (bez urážky), kteří u hudby odpočívají a mají ji jako kulisu, tak jim nenabízím propracované symfonie. Většinový "vkus" totiž nutně znamená plytší ponor, je třeba kompromisně uspokojit větší množství lidí. A zase, to není nic špatného, jenom pragmatické rozklíčování.

    řečnická otázka: Kdo byl lepší Mozart nebo Salieri? A kdo úspěšnější? A je to vlastně vůbec důležité?

    OdpovědětVymazat
  5. Ke zvuku už asi posté: nejsem zvukař, ale kytarista. Kritizovat zvuk je jako přečíst si blog a kritizovat barvu písmenek. Zvuk mě nezajímá. Tratit čas na prezentaci znamená nedostat se k práci skutečně podstatné, jako je ta, kterou jsem popsal v příspěvku.

    K tomu zbytku: myslím, že s pořád stresuješ tím, jestli umění může být objektivně dobré. O tom můj příspěvek ale taky není; jsem totiž pevně přesvědčen, že rozdíl mezi dobrým a špatným není subjektivní. Kdo je přesvědčen o opaku, nemůže dělat umění poctivě. Společenské uznání je věc druhá, ale s tím se to pro mě má jako se zvukem: nezajímá mě, protože i to je jen ztráta času. Ostatně svým způsobem je to jedno a totéž: lidi leští zvuk, protože mají strach, že nebudou vypadat dost profesionálně, aneb jak se říká v Hradišti, co tomu řeknou lidi na Prostřeďnáku.

    A tady je link na vynikajicí esej, kde se přehledně vysvětluje, proč kvalita umění není záležitost subjektivního vkusu: http://www.paulgraham.com/goodart.html

    OdpovědětVymazat
  6. Určitě díky za rady. Jak jsi psal, že se vrátíš z Německa, to plánuješ opustit Crytek?

    OdpovědětVymazat
  7. No tak, přece tady neumřu, že jo. ;-)

    OdpovědětVymazat
  8. "Ke zvuku už asi posté: nejsem zvukař, ale kytarista. Kritizovat zvuk je jako přečíst si blog a kritizovat barvu písmenek. Zvuk mě nezajímá."

    To si snad trochu odporuje ne? Když hraju na nástroj, tak mě snad zvuk toho nástroje musí zajímat. To je jako kdybych dělal kuchaře a vůbec mě nezajímalo, jak to chutná.

    OdpovědětVymazat
  9. Mě zvuk toho nástroje zajímá, ale není to to nejdůležitější, a proto jsem ostražitý, mám-li tomu věnovat příliš času, který by chyběl jinde. Je lépe strávit čas děláním kvalitní věci, a pak ji ledabyle zabalit, než naopak. Ne, obojí nejde.

    Srovnání s kuchařem je zavádějící: chuť je pro jídlo esenciální, zvuk v hudbě by se dal přirovnat spíš ke vzhledu jídla: tento se jistě podílí na dojmu z pokrmu, zvlášť u gurmánských výstřelků, ale jistě se všichni shodneme na tom, že jídlo by mělo nejdřív dobře chutnat, a až pak nějak vypadat. Kouzlo "babiččiny kuchyně" spočívá v tom, že leccos třeba může vypadat jak šlichta, ale má to šmak. Kůl boreček z Prahy zvyklý na "thai" nad tím ohrne nos, ale my si pochutnáme. :)

    Nebo ještě jinak: vezmi si silnou, krásnou melodii podle svého uvážení (například Šeherezádu od Rimského-Korsakova) a zahrej si ji: a) na kazoo, b) na rozladěný dětský klavírek, c) na disco syntík, d) zapískej si ji (to především) a zjistíš, že ta melodie zůstává silná a krásná bez ohledu na zvuk. "Běžný konzument" to možná bez pozlátka monumentálního orchestrálního zvuku nerozezná, ale pozorný posluchač se špetkou fantazie se nedá zmást.

    A ještě jeden příklad jednoho z největších hitmakerů všech dob, Boba Dylana. Jeho nejlepší písně jsou klenoty písničkářského skladatelství, ale on sám jim nechtěl nebo nedokázal vtisknout tu "prezentační vrstvu". Přesto tam ta esence je, a jiní interpreti ji dokázali podat tak, aby i ospalý "běžný konzument" tu sílu ucítil. Vyhledejte si na YouTube všemožné verze It's all Over Now Baby Blue včetně originálu a pochopíte, o čem mluvím.

    OdpovědětVymazat
  10. Když se chceš za dobu neurčitou vrátit do ČR, plánuješ opět pokračovat ve hrách v jednom z některých českých studií?

    OdpovědětVymazat