Krysy a naděje

Basil F. Skinner byl americký psycholog, který se experimentálně zabýval mechanismy učení a vtištění. Hledal účinnou a prakticky použitelnou teorii posilování (conditioning) žádoucích vzorců chování. Jeho názory dodnes budí silné emoce; někteří ho považují za génia (na základě ne neoprávněné úvahy, že jeho teorie v praxi "fungují"), jiní za proroka věku odlidštění.

Nejznámějším Skinnerovým "vynálezem" je tzv. Skinner box, neboli řekněme Skinnerova klec. V této kleci prováděl Skinner experimenty s krysami. Zjednodušeně řečeno, učil krysy zapamatovat si spojitost mezi odměnou a trestem. Stiskla-li krysa páčku A, dostala pamlsek, stiskla-li B, utrpěla naopak elektrický šok nebo jinou nepříjemnost. Pokud jedna z páček konzistentně udělovala šok, krysa ji rychle přestala mačkat - byla "odnaučena" určitému typu chování. Skinner tuto základní konfiguraci rozvinul do mnoha variací a na základě experimentů s krysami (i s lidmi) zformuloval teorii učení, ze které vyvodil následující filozofický důsledek: svoboda lidského jednání je prý iluze, neboť všechny naše činy jsou výlučně předurčeny (determinovány) předchozím podmiňováním (conditioning), to jest odměnami a tresty (v podobě výchovy, společenské zpětné vazby na naše jednání atd.). Člověk, který se chová nekonzistentně nebo nepředvídatelně, je podle Skinnera ne svobodný, nýbrž zmatený nekonzistentním podmiňováním (například jako dítě, na které rodiče za tentýž prohřešek jednou křičí a podruhé nad ním mávnou rukou). Naproti tomu v ideálním případě se člověk, vystavený jen správnému podmiňování (systému trestů a pochval) nejenže může, ale přímo musí chovat tak, jak byl naprogramován.

Protože je v podobných teoriích člověk zbaven svobodné vůle a redukován na pavlovovské reflexy, nazývají se tyto teorie redukcionistickými (zapamatujte si to děti, je to elegantní intelektuální nadávka).

Nesuďme však Skinnera ukvapeně. Jak už to ve filozofii bývá, nejde o to stranit, souhlasit či nesouhlasit, ale promyslet a pochopit. Pro Skinnerovu teorii mluví především její praktičnost, díky níž je jeho filozofie zvlášť v Americe stále velmi populární. Skinner box našel využití v mnoha oblastech, kde jde o to, předvídatelně ovládat lidské chování a rozhodování - například v počítačových hrách. Zvlášť nekonečné onlinovky (MMORPG) využívají potenciálu Skinnerovy teorie v maximální míře. Už v nich vlastně nejde o hru ve vlastním slova smyslu, nýbrž jen o sled úkolů (vesměs triviálních a nezáživných) a přesné dávkování odměn, které naučené chování (hrát a hrát a hrát) účinně "posilují". Mnoho bylo řečeno a napsáno o podobnosti hráče s krysou, která mačká osvědčenou páčku lichocení ("level up!") pořád znova a znova. Hry veleúspěšné firmy Zynga jako např. Farmville se opírají o Skinnerovy teorie do té míry, že i v herním průmyslu panují rozpaky and jejich bezostyšným cynismem. Výrobci tzv. "výherních" (kdyby jen!) automatů jako například hradištští dobrodinci kultury a sportu Synot jistě mají Skinnerovy sebrané spisy v každé důležitější kanceláři (i když jinak bych je ze zájmu o filozofii asi příliš nepodezříval). Podobně se Skinner box užívá k vymýcení lidské nepředvídatelnosti např. v armádním nebo policejním výcviku, v některých didaktických technikách, v marketingu a reklamě, korporátní kultuře a webových aplikacích (např. Facebook nese zřetelné rysy účinně postaveného Skinner boxu a četné závislosti na něm to dosvědčují - ale o tom zase jindy) atd. atd. Všechny aplikace Skinner boxu mají společné to, že vidí v člověku pouhé zvířátko-krysu, nereagující na nic jiného než pochvalu a trest, a že tento model v praxi výtečně, nepopiratelně funguje.

Právě díky praktickým demonstracím účinnosti Skinner boxu je obtížné smést jeho teorii ze stolu jako nesmysl. Skinner izoloval a úspěšně popsal jistou část lidské přirozenosti, která nesporně existuje a podílí se ve velké míře (často v míře výlučné) na našem rozhodování. V tom je jeho nesporná zásluha. Považujeme-li tuto zprávu za neradostnou, nestřílejme ještě proto na posla.

Naprostá většina z nás se chová naprostou většinu svého života jako krysa v klícce: vyhýbáme se eletrickým šokům, a hledáme páčky, které nám do naší klece hodí kousíček sýra.

Slovem "svoboda" pak označujeme možnost hledat páčku se sýrem podle svého uvážení, ne podle cizího návodu či nucení, nicméně považujeme za samozřejmost, že budeme hledat a mačkat právě páčku se sýrem, nikdy ne s šokem, což znamená, že z hlediska Skinnera nejsme o nic svobodnější než jeho krysa. Jinými slovy, užíváme svobodu k tomu, abychom si určili cestu k cíli (sýru), ne k tomu, abychom si určili cíl samotný.

Ale proč bychom měli vůbec někdy vědomě mačkat páčky s šokem, a nazývat svobodou to, co vypadá stejně jako obyčejná nepoučitelnost, to jest hloupost?

Inu, měli - z důvodů mravních. Vysvětlím to na pár příkladech. Představme si hypotetickou společnost (vlastně, bohužel, ne až tak hypotetickou), kde je vyřčení pravdy vždy následováno trestem a vyřčení lži vždy následováno odměnou. V souladu se Skinnerovou teorií dojde k tomu, že naprostá většina lidí začne dřív nebo později lhát. Někteří budou lhát s pionýrským nadšením a gustem, jiní si od vyslovovaných lží zachovají vnitřní distanci a budou se po nějaký čas snažit pravdu aspoň myslet, ale celkově nelze pochybovat o tom, že takových, kteří by si zas a znova chodili s pravdou na rtech pro výprask, asi mnoho nebude.

Ale nějací budou. A budou to právě ti, kteří svým jednáním prakticky vyvrátí svěrací kazajku Skinner boxu.

Skinner box dobře vystihuje tu část naší duše, kterou máme společnou se zvířaty: my i ony se snažíme naplnit si břicho, být v teple, být v nějaké té smečce (nejlépe v pozici alfy), pářit se atd. Ale teprve člověk, který dokáže vědomě stisknout páčku "trest" protože je něco, co považuje za vyšší hodnotu než vlastní pohodlí, přestává být krysou a stává se člověkem ve vlastním slova smyslu (ne-zvířetem). Dává tím totiž najevo existenci rozumového chápání, které v případě vzájemného konfliktu nadřazuje svým pudům.

Z řečeného plyne, že jednání je tím mravnější, čím menší je "odměna". Nicméně pozor: ne každé jednání, které není následováno odměnou, je mravné!!! V praxi existují nejméně dvě další třídy jednání, které nehledají zjevnou odměnu: první je čirá hloupost, druhá ztráta smyslu pro realitu, například fanatismus. V prvním případě člověk z neschopnosti, zmatenosti nebo lenosti opakovaně mačká páčku "trest" jakoby omylem, a proto nelze o nadvládě rozumu mluvit. V případě fanatismu jde člověk za skinnerovskou odměnou stejně jako všichni ostatní, ale protože v jeho světě jsou fantazmata autosugesce živější než realita, může se stát, že to pro něj znamená třeba jít a s radostí se odpálit. Skinnerovský mechanismus podmiňování je v tomto případě jen mírně modifikován na autosugesci a autogenní trénink, nicméně vidina odměny-sýra opět zůstává hlavní motivací.

Docházíme tedy k paradoxnímu a neintuitivnímu závěru (za který si třeba Immanuel Kant slízl posměch od Schillera), že nejmravnější jednání je takové, ke kterému se váže co nejméně emocí. Zapomeňme tedy na hrdiny s planoucíma očima a dmoucími se hruděmi. Kdyby konali hrdinství bez nároku na "sýr", asi by se spíš vlekli se svěšenou hlavou a sklopenýma očima (nelze si nevybavit Ježíše na obrazech Ecce Homo).

Dosud jsem probíral jen mezní případy, ale nemyslím (a doufám), že by se většina z nás někdy ocitla v situaci, kdy by bylo třeba volit mezi pravdou a smrtí. Nicméně svoboda rozhodování má místo i v běžném lidském životě. Projevuje se už všude tam, kde svou volbou odmítáme odměnu okamžitou ve prospěch odměny vzdálenější, ale trvalejší nebo lepší, například když si nedáme čokoládu, aby nám líp chutnal oběd. Čím vzdálenejší a nejistější náš cíl je, tím více frustrace budeme muset po cestě k němu vstřebávat - a tím podivnější se bude naše jednání zdát lidem (a krysám) okolo nás.

Životní postoj, ve kterém vede cesta k cíli přes bažiny opakované, předvídané a přijímané frustrace, nazývejme nadějí (neplést s optimismem, ten je pouhým padělkem naděje, jen dobrovolnou slepotou). Člověk, který dokáže žít v naději, překonává svou zvířecí přirozenost a tvaruje svůj život podle rozumového poznání, v duchu svobody (tj. relativní nezávislosti na zvířecích instinktech). Z tohoto důvodu doporučují všechny náboženské i mnoho nenáboženských etických systémů v různých podobách nutnost sebezapření nebo alespoň připravenost k němu (když Ježíš řekl "kdo chce být mým učedníkem, vezmi svůj kříž a následuj mě", nebyla to novinka; k etice sebezapření dospěli dlouho před ním kynici a po nich i stoičtí filozofové, a ještě před nimi velmi zajímavý filozof Hérakleitos z Efesu zvaný Temný, údajně první poustevník na evropské půdě).

Zdál-li se vám tento esej příliš abstraktní a postrádáte-li v něm málo příkladů z praxe, berte to jako výzvu. Ve filozofickém textu (na rozdíl od uměleckého) se nerozdávají ryby, nýbrž udice. Ačkoliv svoje nekompetentní drásalství za filozofii nepovažuju, přesto bych se vám odvážil navrhnout, abyste si krysy a páčky našli ve svých životech sami: jsou všude kolem nás, o tom vás ujišťuju.

O naději nemluvě.

Přírodní památka Vojenské cvičiště Bzenec - dokud tu je

Tam vzadu, hned za tou poslední skupinkou borovic, má vést rychlostní silnice Přerov-Břeclav, pámbu s náma a všechno zlé pryč.

O pár kilometrů dál se tatáž silnice otře o Osypané břehy a Oskovec, poslední zbytky meandrů neregulované Moravy mezi Strážnicí a Rohatcem, nádherné lužní lesy, ve kterých znásilněná Morava ještě pořád působí hrdě a divoce, kde z podemletých břehů padají staré topoly přímo do vody a kde dosud spokojeně žijí volavky, čápi, moudivláčci a bobři. Ta silnice je důmyslně (nebo spíš zlomyslně?) vedena tak, aby zničila poslední zbytky zajímavé přírody v nivě Moravy. Jsem tu sám, komu je z toho do pláče? Jsem tu sám, pro koho slovo "domov", které nadarmo vzýváme v hymně ("zemský ráj to napohled" prý!) ještě něco znamená?  

-----
Detailní informace o Bzenecké doubravě a Strážnickém Pomoraví včetně spousty krásných fotek najdete tady.
Vojenské cvičiště Bzenec na wikipedii.

Démon poledne

Svatý Františku! Chtěl bych se jen uctivě zeptat: proč jsou, proč musí být takováto letní odpoledne, ten nesnesitelný čas, kdy i ptáci (jimž jsi druhdy na poli kázal), kdy i ptáci mlčí a lidem se tmí před očima, kdy je slunce horké a stíny beznadějné, kdy žebravý františkán na cestě únavu už pocítil, ale dojít ještě nikam nestihl, kdy vzpomínka na ráno se roztopila a zkroutila jako plast v hořící popelnici, ale večerní chládek se ještě chvěje jako fata morgána za clonou horoucí dálky, kdy je příliš pozdě na to, abych začal nějakou práci, a příliš brzy na to, abych si někam zalezl a poprávu odpočíval, kdy slunce hledí zdivu malého města do tváře ne diskrétně a úkosem, ale zpříma a vyzývavě jak hospodský rváč, jehož pohledu se člověk raději vyhne? 

Co je, svatý Františku, bezútěšná prázdnota slunečného dne? A proč je právě v té největší zátopě slunečního jasu obloha v nadhlavníku temná skoro jak v noci, jen mnohem prázdnější, dočista pustá - vpravdě, prázdnota sama? Je toto to nebe, po kterém máme toužit, nebo spíš bezedná jáma a propastná tůň? 

Svatý Františku! Říká se, že Bůh je jako slunce: do našeho světa nepatří a není jeho součástí, podívat se na něj zpříma nedokážeme, ale v jeho světle prý vidíme všechno, co je. Co je - co je pak v této metafoře úmorné odpoledne horkého letního dne? Trpíme sluncem, protože jsme slabí a dobro snášíme jen v malých dávkách? Jsme znaveni sluncem, když sami dobro konat nedokážeme, a ty, kteří to dokáží, nenávidíme? Anebo je to jen metafora, kterou je neradno brát doslova, abychom se nevrátili do časů uctívačů slunečního boha a lidských obětí na jeho počest?

Svatý Františku! Proč mniši (i řádu, který jsi založil) nazývali lenost, jeden ze sedmi hlavních hříchů, "démonem poledne"? Nepřicházela na ně sebevražedná apatie, krize víry a odhodlání pokračovat v cestě, právě za takových dní?

Svatý Františku! Jakou radu jsi jim dával, abys jim pomohl zažehnat démona půli cesty, démona světelné potopy, démona prázdného nebe, démona poledne?   

Věž františkánského kostela sv. Františka Xaverského v Uh. Hradišti - nedělní odpoledne