Co je, svatý Františku, bezútěšná prázdnota slunečného dne? A proč je právě v té největší zátopě slunečního jasu obloha v nadhlavníku temná skoro jak v noci, jen mnohem prázdnější, dočista pustá - vpravdě, prázdnota sama? Je toto to nebe, po kterém máme toužit, nebo spíš bezedná jáma a propastná tůň?
Svatý Františku! Říká se, že Bůh je jako slunce: do našeho světa nepatří a není jeho součástí, podívat se na něj zpříma nedokážeme, ale v jeho světle prý vidíme všechno, co je. Co je - co je pak v této metafoře úmorné odpoledne horkého letního dne? Trpíme sluncem, protože jsme slabí a dobro snášíme jen v malých dávkách? Jsme znaveni sluncem, když sami dobro konat nedokážeme, a ty, kteří to dokáží, nenávidíme? Anebo je to jen metafora, kterou je neradno brát doslova, abychom se nevrátili do časů uctívačů slunečního boha a lidských obětí na jeho počest?
Svatý Františku! Proč mniši (i řádu, který jsi založil) nazývali lenost, jeden ze sedmi hlavních hříchů, "démonem poledne"? Nepřicházela na ně sebevražedná apatie, krize víry a odhodlání pokračovat v cestě, právě za takových dní?
Svatý Františku! Jakou radu jsi jim dával, abys jim pomohl zažehnat démona půli cesty, démona světelné potopy, démona prázdného nebe, démona poledne?
Věž františkánského kostela sv. Františka Xaverského v Uh. Hradišti - nedělní odpoledne
Žádné komentáře:
Okomentovat