Další frankfurtský moloch, se střevy na dlani

Kdybych byl slavný malíř zvučného jména, vynucoval bych si na úřadech ve jménu umění přístup na demoliční staveniště.

Rozpáraná, ale ještě stále stojící budova je totiž ojedinělý úkaz, chaotický průnik tvrdého a přesného dělení lidské ruky s neomezným vanem přírody. Je to hybrid otevřené krajiny s nebem nad hlavou a zemí pod nohama, a lidské skrýše - interiéru, ve kterém světlo a stín rozehrávají jinde nevídané, vzrušující kombinace.

(Letos o vánocích jsem pozoroval ve Veselí z vlaku napůl zdemolované budovy Baťovy fabriky v mrazivém ranním slunci a myslel jsem si: ano, mimořádný námět prý naprosto nezaručuje mimořádný obraz, ale tady jeden je.)

Dnešní moloch leží u východního frankfurtského přístavu a jmenuje se Grossmarkthalle neboli velká tržnice. Je to velkolepá, mimořádně výrazná stavba, z níž čiší technologický a organizační optimismus meziválečné doby ve formě, která nicméně budí úctu dodnes. Její tvůrce Martin Elsässer se vyznamenal především stavbami protestanských kostelů po celém Německu. Dobu nacismu strávil ve "vnitřním exilu"; neodešel, ale s nacisty si nezadal a těžká léta strávil soukromým sněním o architektuře budoucnosti.

Zbytečného molocha po letech ladu převzala Evropská centrální banka a přestavuje ho na návštěvnický předpokoj své nové centrály v mrakodrapu přímo u řeky, z něhož zatím existuje jen velká jáma. Jelikož nejsem umělec zvučného jména, nýbrž jen neslovutný lovec soukromých pocitů, skicoval jsem rozpárného molocha z nedalekého železničního mostu.

Homeopatie - velká iluze

Německý časopis Der Spiegel otiskl v posledním čísle hlavní článek nazvaný "Homöopathie - Die grosse Illusion", který odhaluje homeopatii jako čisté placebo.

Zde je několik souvisejících otázek:

Žijeme opravdu ve věku rozumu?

Kdo jsou lidé, kteří z homeopatie žijí? Podvedení poctivci, nadšení naivkové, bezmyšlenkovití konformisté, nebo cyničtí šarlatáni?

Jak vědecké znedůvěryhodnění homeopatie ovlivní obrovské tržby průmyslu s obarvenou vodou? Dojde k útlumu, nestane se nic, nebo dokonce tržby ještě porostou?

Jak je možné, že tolik lidí má pocit, že jim homeopatie pomáhá? Lze jim dát pocit, že jim bylo pomoženo, i bez podvodu a tahání pěněz?

Já osobně velmi doufám, že další na řadě bude psychologie. Ne medicínská psychologie, která se snaží pomoci skutečně nemocným lidem, ale byznys s antidepresivy a ideologiemi sobectví a lhaní pod novými, krásnými jmény. Doufám, že jednou dojde i na falešné guru s jejich nikdy nekončícími terapiemi, kteří zbavují lidi důvěry ve vlastní schopnost pečovat o svou duši a žít svobodně, bez dohledu Vůdců.

Anglická Wikipedia o homeopatii

Rorýsi ve Worms

Když jsem stanul pod věžemi tisícileté katedrály ve Worms, létalo kolem nich hejno rorýsů. Mužná pevnost románské architektury a radostný křik aerodynamických ptáčků.

Tuláci v předrevolučním Rusku si říkali "ptactvo nebeské", podle Ježíšova výroku: "Pohleďte na nebeské ptactvo: neseje, nežne, nesklízí do stodol, a přece je váš nebeský Otec živí. Což vy nejste o mnoho cennější?"

Ulpění

Když jsem jednou lelkoval ve Von Bethmann Parku, frankfurtské květné zahradě, vidím staříka s kolem, jak prochází mezi záhony. U jednoho květinového záhonku, který se na první pohled nijak nevymykal, se stařík zastavil a dlouze se na něj zadíval.

Děda je asi zahrádkář, říkám si, když ho pozoruju a studuju jeho přihrblou, vychrtlou siluetu a velké, kostnaté ruce na řídítkách. Dostal právě nápad, jaké sazeničky si zítra v Bauhausu koupí, nebo špekuluje, jak kypřit záhon jak tady profici.

Ale děda se za žádným novým nápadem, jak vylepšit svůj život, nehnal. Zůstával stát na místě jak zkamenělý, s pohledem skloněným do záhonu, ani z nohy na nohu nepřešlápl, zatímco kolem něho procházely jedna za druhou mladé dvojice, jejichž duchaprázdně lhostejné pohledy opouštěly nádheru květin, jen co se jí letmo dotkly.

Děda stál dál bez hnutí. Možná není zahrádkář, napadlo mě. Možná vzpomíná na zemřelou ženu, nebo řeší obtížný intelektuální problém, možná se zaobírá v duchu zajímavou šachovou partií, možná se modlí. Ať už se zabýval čímkoliv, zabýval se tím důkladně. Vyslal na svou otázku duševní tornádo nedělené pozornosti a držel je nad ní dlouho, což bývá pro tmy a kaly v duši pustošivá pohroma.

Já jsem po celou dobu pozoroval staříka téměř stejně úporně jako on svůj záhon, což dost možná přivodilo konec tornáda. Když se po drahné chvíli vytrhl, podíval se mě přímo do očí, pročež mi bylo velmi trapně, neboť jsem za tu dobu zapomněl předstírat duchaprázdnou lhostejnost a můj obličej se stáhl do výrazu napjaté pozornosti; krátce řečeno, čuměl jsem.

Děda obrátil svůj bicykl a odšoural se, aniž se díval napravo nebo nalevo. Zůstalo po něm přání přisvojit si tornádo ulpění myšlenky.