Ulpění

Když jsem jednou lelkoval ve Von Bethmann Parku, frankfurtské květné zahradě, vidím staříka s kolem, jak prochází mezi záhony. U jednoho květinového záhonku, který se na první pohled nijak nevymykal, se stařík zastavil a dlouze se na něj zadíval.

Děda je asi zahrádkář, říkám si, když ho pozoruju a studuju jeho přihrblou, vychrtlou siluetu a velké, kostnaté ruce na řídítkách. Dostal právě nápad, jaké sazeničky si zítra v Bauhausu koupí, nebo špekuluje, jak kypřit záhon jak tady profici.

Ale děda se za žádným novým nápadem, jak vylepšit svůj život, nehnal. Zůstával stát na místě jak zkamenělý, s pohledem skloněným do záhonu, ani z nohy na nohu nepřešlápl, zatímco kolem něho procházely jedna za druhou mladé dvojice, jejichž duchaprázdně lhostejné pohledy opouštěly nádheru květin, jen co se jí letmo dotkly.

Děda stál dál bez hnutí. Možná není zahrádkář, napadlo mě. Možná vzpomíná na zemřelou ženu, nebo řeší obtížný intelektuální problém, možná se zaobírá v duchu zajímavou šachovou partií, možná se modlí. Ať už se zabýval čímkoliv, zabýval se tím důkladně. Vyslal na svou otázku duševní tornádo nedělené pozornosti a držel je nad ní dlouho, což bývá pro tmy a kaly v duši pustošivá pohroma.

Já jsem po celou dobu pozoroval staříka téměř stejně úporně jako on svůj záhon, což dost možná přivodilo konec tornáda. Když se po drahné chvíli vytrhl, podíval se mě přímo do očí, pročež mi bylo velmi trapně, neboť jsem za tu dobu zapomněl předstírat duchaprázdnou lhostejnost a můj obličej se stáhl do výrazu napjaté pozornosti; krátce řečeno, čuměl jsem.

Děda obrátil svůj bicykl a odšoural se, aniž se díval napravo nebo nalevo. Zůstalo po něm přání přisvojit si tornádo ulpění myšlenky.