"Cítím, že se vám nelíbím" - pohádky Lenky Brodecké

Lenka Brodecká, moje dávná a dobrá kamarádka, napsala a vydala krásnou knížku pro děti s názvem Pišťucha má problémy. Je to sbírka povídek o zvířátkách se srandovními jmény (například vychuchol), které ve svých světech prožívají různé lidské situace a dilemata, mnohdy ne až tak srandovní. Napsal jsem, že knížka je pro děti, ale to není celá pravda: Lenka, podobně jako třeba Pixar a Svěrákovi ví, že děti jsou bystré a šišlat na ně není třeba. Proto její bajky zabaví nejen rodiče, ale i dospělé dočista bezdětné.

S Lenčiným laskavým svolením bych se s vámi chtěl podělit o jednu povídku z knížky, která na mě osobně hluboce zapůsobila. Přečtěte si ji beze spěchu a v klidu, nebo ještě lépe, přečtěte ji dětem, jestli máte nějaké po ruce. Pak vypněte počítač a dlouze se zadívejte z okna. Jestli si na slepého hádka a vápencové milence vzpomenete ještě na druhý den, můžete zabrousit na Lenčiny stránky, kde je text celé knihy (bez ilustrací) ke stažení, nebo ještě lépe, můžete knihu koupit.

Nuže, začtěme se:

Macarát si počká

Dnes vypadá macarát jeskynní úplně jinak než dřív. Dřív to byla normální zelená ještěrka s hnědými tečkami, která se vyhřívala na skalách Dinárského krasu v chorvatské zemi. Očima jako korálky koulela po okolí a zvídavě si prohlížela úchvatné scenérie. Tato zvídavost se jí však nakonec stala osudnou, jak vzápětí, milé děti, uvidíte.

Jednoho dne se macarát zúčastnil se skupinou jiných zvídavých zvířat exkurze do krasové jeskyně. Výpravu vedl známý speleolog netopýr velký. Když skupina vešla do podzemní chodby a zvířata ovanul jeskynní chlad, měl macarát pocit, že něco tak příjemného přece důvěrně zná – snad někdy z dávných dob, nebo co. A když výprava vstoupila do nádherného dómu, bohatě zdobeného krápníky roztodivných tvarů, napadlo macaráta, že toto místo hledal, že sem vlastně patří.

Netopýr vykládal o jeskyni zajímavé věci, ukazoval zvířatům, že toto je krasové jezírko a toto je sifon, že tyto krápníky, co visí ze stropu, jak můžete vidět nad vámi, se nazývají sta-lak-ti-ty, zatímco naopak tyto krápníky, co rostou ze země, jsou stalag-mi-ty, že ano. Krápníky pomalu rostou, rozpínají se a prodlužují, všelijak se krabatí a – jak se odborně říká – kynou. Stalaktit roste shora dolů, zatímco stalagmit zdola nahoru. A když se někdy stane, že rostou naproti sobě, jednoho dne prostě vprostřed srostou, že. Vznikne tím takzvaný sta-lag-nát, tedy unikátní krápník, který spojuje dno jeskyně se stropem. Názorně předvedeme, kupříkladu zde, vpravo prosím, vidíte úchvatný stalaktit s krajkovou sukénkou, který užuž dosahuje k tomuto stalagmitu, podobajícímu se patrovému dortu. Vidíte sami, že zbývá jenom kousíček, pouhý milimetr, aby se tito dva vápencoví milenci spojili věčným polibkem.

Zvířata oněměla úžasem. Takovou krásu ještě nespatřila.
„Nemůžeme chvíli počkat, až to sroste, abychom viděli ten stalatento?“ zeptala se cikáda.
„Ohoho,“ zasmál se netopýr, „to bychom se načekali! Krápníky rostou velmi pomalu, než z těchto dvou vznikne stalagnát, bude to ještě dlouho trvat.“
Zvířata zklamaně zamručela, jen macarát řekl: „Běžte napřed, já tu počkám…
Nene, mně nevadí, že je tu tma a chladno. Čekání mi prostě nevadí.“

Výprava odešla a macarát osaměl. Žil sám v jeskyni, hlídal krápníky a čekal na stalagnát. Protože v podzemí nesvítí slunce, ztrácel postupně barvu, a protože ve tmě není třeba vidět, ztrácel i zrak. Blízko vápencových milenců našel ponornou říčku, kde pak trávil většinu času. Brzy zjistil, že v jejích studených vodách žijí drobní ráčci, a naučil se je jíst. Ve spánku se mu zdávaly samé krápníkové sny: Pane Stalaktite, táži se vás, berete si zde přítomnou slečnu Stalagmitovou? Ano. A vy, slečno Stalagmitová, berete si zde přítomného pana Stalaktita? Ano. Tímto vás tedy prohlašuji za Stalagnát! Nebo se mu zdálo, že se jako za starých časů prochází lesem. V tomto snovém lese však místo stromů rostly samé dolní krápníky. Najednou se spustil prudký déšť, ale nepadala voda: z nebe crčely horní krápníky. Spojovaly se s těmi krápníkovými stromy, takže macarát zakrátko bloudil lesem nádherných stalagnátů, spojujících zemi s nebeskou klenbou. Byl šťastný jako nikdy předtím.

Uplynul rok a milého macaráta vytrhla z jeho snů další zvídavá exkurze vedená netopýrem. Zvířata udiveně naslouchala odbornému výkladu. Když se netopýr dostal až k vápencovým milencům, strnul.

„Není možná, macaráte, jsi to ty?!“ vykřikl, neboť zpozoroval divného tvora.
„Ano, jsem macarát, zabydlel jsem se tu.“
Zděšená zvířata si jej prohlížela. Viděla bílého neduživého hádka na tenkých nožičkách, na krku rybí žábry, oči zarostlé kůží průsvitnou jako nehet.
„Cítím, že se vám nelíbím,“ řekl macarát. „Ale to nevadí. Tady je to jedno.“
„Kamaráde,“ mluvil netopýr, „snad tu pořád nečekáš, až srostou krápníky?
Vždyť to bude trvat tisíce let! Až se to stane, budeš dávno mrtvý!“
„Já to vím,“ odpověděl macarát, „ale to nevadí. Mně čekání nevadí.“

To je celé, milé děti. Macarát se ani nevrátil s ostatními, ani nezískal zpět barvu či zrak. Zůstal v jeskyni, ve tmě a chladu. Všem, kdo ho náhodou zahlédnou, připadá slizký a odporný. Ale věřte mi, to mi věřte, je to ten nejšťastnější tvor v celém Dinárském krasu.