Lužní les vyhlíží jaro

Včera mě slunko svým klamavým (protože pořád chladným) svitem vydráždilo k iracionálnímu výpadu na jedno ze svých oblíbených tajných míst. Čas ke skicování venku ještě tak docela nenastal, ale proč si aspoň nezaškemrat u dveří, že. Aspoň teď můžu neohrabanost své kresby svést na prokřehlé ruce a nemusím se ohánět obvyklou "expresivní fakturou" a "osobitým viděním"!

Asi po půl hodině na břehu lesní tůně vyplaval bobr, který celou zbývající půlhodinu deset patnáct metrů ode mě mírumilovně okusoval jeden z padlých kmenů. Byli jsme tam spolu a viděli jsme velmi zhruba tohle:



Kreslil jsem jako obvykle tužkou 2B do skicáku A5, naskenovanou kresbu jsem pak po paměti mírně přibarvil v počítači - jistě ne víc, než přibarvuju své historky (byl tam ten bobr opravdu? - věřte, nevěřte!).

Satirická zoologie: marabu

Při pohledu na mrchožravého čápa marabu se člověku nejdřív vybaví westernové klišé undertakera neboli pohřebního zřízence, který si při každé přestřelce z bezpečné vzdálenosti mne ruce a spokojeně počítá mrtvoly - zákazníky svého zařízení.

Plíživě přikrčená silueta, vychytralá, zlá očka a úsměv, který dokáže být jen samolibým úsměškem, jsou konvenční karikaturní návěští lidského typu, který žije z cizího neštěstí. Ale jak už to u takových karikaturních konvencí bývá, skuteční lidé, kteří by jim měli odpovídat, často vypadají jinak. Nedávno jsem například četl v Respektu o tom, jak dobré živobytí má jistý věhlasný pražský advokát z oškubávání drobných dlužníků, nemluvě o obhajování různých veličin českého podsvětí. Tento dobrý muž přitom svou hlavu mezi ramena jako marabu rozhodně nevtahuje; naopak se rád vypíná a nešetří silnými slovy.

Nebo třeba obchod s hazardem, který v brázdě za sebou zanechává zničené lidské životy jako kombajn rozdrcené rejsky, v našem krásném moravském městečku malovaném utěšeně vzkvétá a jeho majitelé právem patří díky chvályhodné, rozsáhlé podpoře dobročinnosti a kulturních aktivit i sportu k váženým občanům naší komunity.

(Možná jste si někdy všimli, že Buddha v tradičním zobrazení má vždy obrovské uši - je to prý proto, aby lépe slyšel nářek trpících. Marabu má naproti tomu uši miniaturní - pořád ještě dost velké na to, aby slyšel, kdyby chtěl, ale zároveň dost malé na to, aby pohodlně přeslechl.)

Když se ovšem na kresbu dobře podíváme, všimneme si, že marabu má na hrudi - vpravdě přímo na srdci - podivný útvar, připomínající nádor. I jeho dny jsou tedy sečteny a i jeho vlastní mršina se dříve nebo později stane spokojeným zákazníkem sobě podobných podnikatelů.


Kreslil jsem tužkou 2B na formát A5, podle vycpaniny ve frankfurtském Senckenberg Naturmuseum.

Skica roku

Během loňského roku jsem ve Frankfurtu nakreslil přes dvě stě drobných skic. Většina jich je pochybených, některé mají v sobě něco zvláštního, a pár z nich se mi (přes všudypřítomné chyby) pořád líbí. Vyhlašovat jen jednu z nich "skicou roku" je nabubřelá slaboduchost hodná zábavního průmyslu, kterého jsem součástí, takže to naschvál udělám!

Jedná se o miniaturní kresbičku (zhruba 5x7 cm), na které vidíte ekumenický kostel ve frankfurtském Westendu. Westend je (stejně jako v Londýně), nejbohatší a nejokázalejší čtvrtí města, kde v krásných, honosných starých domech poblíž finančního centra bydlí frankfurtští bankéři. Architektura ekumenického kostela, podobně jako u některých jiných válkou zničených německých kostelů, připomíná kyborga, na jehož těle se potkává živočišná tkáň a stroj: kousky zbylého starého zdiva jsou svázané sklem a ocelí.

Slovo "ekumenický" neoznačuje žádnou určitou křesťanskou sektu, nýbrž hnutí za sblížení všech křesťanů: takto je například český ekumenický překlad Bible výsledkem spolupráce specialistů všech významnějších českých církví (a proto doporučeníhodný). V tomto duchu slouží frankfurtský ekumenický kostel křesťanům všech denominací, které jsou v Německu tak menšinové, že nemají vlastní obce, například srbské pravoslavné církve. Ekumenický kostel je tedy teoreticky místem, jehož dveře jsou otevřené všem.

Bylo nádherné letní odpoledne, horko a oslepující, uspávající slunko. Na trávníku vedle mě se slunila dvojice krásných, bohatě vyhlížejích mladých finančníků, ale blízkost vychrtlého pobudy se vzhledem nezaměstnaného polského dělníka (slovanská tvář, vyrudlé triko, baťoh) je nijak nerozladila (Němci jsou totiž obecně ekumeničtější než Češi). Aniž jsem si to na místě plně uvědomil, moje představivost pružně ohnula skutečnost vypelichaného náměstíčka přímo v centru evropské metropole do snu o poustevně v prosluněném lesním tichu.



Ani ta ohavná, tvrdá a neohrabaná linie keře vpravo pod oknem mně pak tu lesní, prosluněnou, tichou, ekumenickou náladu nepokazila.

Lav-Lav

Lav-Lav: dříve kapela, dnes už jen duo, oproštěné na podstatu - dva lahodné ženské hlasy a silné písničky. Lav-Lav právě dokončili CD, které si můžete poslechnout na serveru Bandzone.

Lav-Lav: Marie Adamová a Lucka Krpalová. Akustická kytara je doprovází z uctivé vzdálenosti, zde mimo záběr.

Čím se Lav-Lav liší od zástupů zpěvulek s kytarou v ruce? Podle mého jednak sympatickým přístupem: je to hudba dospělá a ženská, ale neopírá se o žádný z hloupých, zaběhnutých stereotypů zpěvačky, do kteréžto pasti padají i mnohé talentované hudebnice, neřku-li amatérky. Lav-lav se nesnaží inscenovat image poetických něhulek, přepečlivě nedbalých indie holek, batikovaných hipíček ani rádobyhypnotických femfatálek. Mají odvahu být samy sebou, a tak jde z cesty hlavní důvod, proč autor tohoto přípisu dnes už skoro nic neposlouchá.

Ale o to zas až tak nejde. Jde samozřejmě především o hudbu. Lav-lav nehrají složitě ani neobjevují žádné Mariánské příkopy, ale nabízí něco, co miluju, a co u nás pro samé napodobování Ameriky a vychytávání zvuků nedělá skoro nikdo: silné melodie. Písničky začínají zpravidla nenápadně, ale rozkvétají do nádherných refrénů, zpravidla v hutných, hladce znějících dvojhlasech, které člověka najednou nadnášejí jak kouzelný koberec. Koberec tento navíc po pár posleších přibývá na kouzelnosti.

Však, poslechněte si to sami.