Temná noc duše aneb znárodnění jednoho soukromého vtipu

Svou poslední řádnou kompozici, kterou jsem složil a nahrál v Německu, jsem vyvěsil na server Bandzone pod názvem "Temná noc duše (pocta letcům a horníkům)". Dovětek o letcích a hornících byl dokonale v duchu záliby v soukromých vtipech, kterou jsme s Kostrama vášnivě pěstovali, a tím všem lidem dobré vůle zabraňovali, aby porozuměli tomu, co jim vlastně chceme sdělit. Tedy:

Co je temná noc duše a jak souvisí s letci a horníky, neřkuli pěsničkou?

"Temná noc duše" je terminus technicus křesťanského mysticismu, vyložený prvně ve stejnojmenném díle španělského barokního básníka a mystika, známého jako sv. Jan od Kříže. Jelikož cítím váš údiv, měl bych na tomto místě prvně vysvětlit, jak se člověk z ulice dostane k zájmu o křesťanský mysticismus.

Poprvé jsem o věc zakopl jen letmo při studiích filozofie, kdy mě zaujaly tajuplné, paradoxní výroky především Mistra Eckharta (1260-1327), spojující božství s nicotou do té míry, že se musel opakovaně obhajovat před kádrováky své doby proti nařčením z bezbožnosti a bludu. Jelikož miluju paradoxy (neplést s nesmysly) a lidi, kteří je říkají, zařadil jsem si Mistra Eckharta do seznamu zajímavých postav k pozdějšímu prozkoumání.

Ovšem přiznám, že předtím, a do jisté míry i poté, byla moje představa o křesťanském mystikovi utvářena především dobrodružným filmem Jméno růže, na základě kterého jsem si takového mystika představoval zhruba jako mnicha s šíleným výrazem, který toho kromě rulíku a muchomůrek moc nejí a s pěnou u úst vyje nesouvislé fantasmagorie o apokalypse. Hráči RPG zas znají mystika jako svého druhu Dana Landu, to jest chlápka v kapuci, který sice raději kouzlí, ale dokáže se i pořádně servat, když na to přijde.

Pěnu u úst vyvraťme rázně: Eckhart ani sv. Jan od Kříže nebyli žádní cíťové, senzibilové ani vědmy. Byli to muži, kteří ovládali svůj rozum výtečně, pravděpodobně mnohem líp než vy i já. Pokud psali věci, které se dnes jeví obtížně srozumitelnými, bylo to spíš proto, že častečně usilovali o vyjádření myšlenek, které se ze zásady vzpírají omezením pojmového myšlení - což ovšem rozhodně neznamená, že by logické, pojmové myšlení odmítali nebo dokonce nezvládali. K filozofii a víře přistupovali s osobním zaujetím, které tehdejším starostům připadalo nevypočitatelné a nebezpečné.

Sv. Jan od Kříže prožil díky konfliktům s církevní autoritou život jak z verneovky: jako charismatický kazatel, který vyzýval své spolubratry z řádu karmelitánů k radikální chudobě (od jeho dob si jedna z větví řádu říká "bosí karmelitáni"), se rozhodně nemohl zalíbit tučným kardinálům a jejich vydržovaným kurtizánám. Byl polapen a několik měsíců vězněn v malinké kobce, kde mohl sotva roztáhnout ruce. Právě v tomto vězení prý sepsal Temnou noc duše, a to na papírky, které mu dovnitř propašoval sympatizující strážce. Nakonec se mu podařil dobrodružný útěk, a ačkoliv ve své práci neustal, tučným kardinálům se přece raději vyhýbal.

Já osobně považuju za mimořádně podivuhodnou okolnost, že v knize samotné není o věznění či jeho tehdejším sporu s nadřízenými ani zmínka. Každý jiný by na Janově místě psal pamflety, reflexe, obhajoby a obžaloby, prostě by byl v myšlenkách cele zaměstnán přítomnou nouzí, zaujat nespravedlností i nebezpečím své situace. Ne tak Jan. Považme, jak nesmírná musela být duchovní síla člověka, který dokázal neveselé okolnosti svého všedního života tak dokonale ignorovat, aby se mohl zcela pohroužit do práce, na níž mu skutečně záleželo! Tak mimořádnou schopnost opanovat své myšlenky považuju za nejen obdivuhodnou, ale především velmi praktickou (protože kdo to dokáže, ten se už v životě nemusí ničeho bát). Lidé jako Jan dokázali poznávat a ovládat svůj vnitřní život se stejnou bravurou, s jakou parkourový běžec Široko přeskakuje stínadelské střechy. Který hoch alespoň jednou nezatoužil být jako on?

O čem tedy pojednává Temná noc duše, když ne o autorově boji s mocí? O boji snad pojednává, ale jde o boj se sebou samým, který Jan považoval zjevně za mnohem důležitější než jakékoliv ústrky surovců (i to je velmi inspirativní!). Jan mluví v náboženských pojmech o obecném jevu, který zná každý, kdo se v životě o něco vážně pokusil: o nesmírně rozlehlé, zdánlivě nekonečné poušti času, která se rozprostírá od chvíle, kdy počáteční nadšení z ušlechtilého rozhodnutí nutně vyvane, do chvíle, kdy toto rozhodnutí nese plody (pokud tato chvíle vůbec nastane). V této poušti neboli "temné noci" je třeba úmorné práce, bez pochval a výsledků, kdy je člověk (právem) sužován pochybami o smyslu své činnosti, a víra v budoucí plody se nemá o co opřít. V této noci, říká Jan, se pod zdánlivě nehybnou hladinou duše tajemným způsobem cvičí a posiluje ve "skrytých ctnostech", ze kterých autor opakovaně zdůrazňuje především pokoru. Povšimněme si zejména Janovy nekompromisní upřímnosti k sobě samému i svým čtenářům - tam, kde mnozí jiní náboženští autoři slibují různé nadpřirozené útěchy, Jan pouze varuje: čeká vás temná noc.

Z tohoto důvodu není těžké pochopit, proč ani v dnešní době západní renesance zájmu o různé spirituality knihy jako je tato zůstávají stranou. Jan totiž neslibuje nic než příslovečnou krev, pot a slzy a přitom varuje - dělejte to, pro co jste se rozhodli, protože věříte, že je to dobré, ne pro odměnu.

Temná noc duše není lehké čtení, ale je svým vlastním způsobem fascinující, a na rozdíl od mnohých jiných je to rozhodně kniha, která ve mně zanechala hluboký a trvalý dojem. Po jejím přečtení jsem mnoho věcí uviděl v jiném světle a bylo zase o čem přemýšlet.

Nebyla to ovšem bezprostředně četba knihy, co mě pobídlo ke složení inspirované skladby. Na začátku bylo pár nezadaných motivů, ve kterých jsem cítil jistou energii, a až poté, co se mně myšlenky na Temnou noc duše při práci na hudbě neustále vnucovaly, jsem se rozhodl, že skladbu vědomě vymodeluju podle mého dojmu z knihy.

Na základě tohoto rozhodnutí jsem se rozhodl pro tříčlennou sendvičovou strukturu, kdy první a třetí část jsou prakticky identické, zatímco prostřední je v podstatě nezávislá minikompozice, navíc v jiné tónině. V takto vzniklé obložené bagetě pak začátek a konec odpovídají pečivu, a majonéza mezi nimi vlastní temné noci duše (majonéza=temná noc zažívacího traktu). Záměrem bylo ukázat spřízněnost mezi prvotním nadšením a jeho závěrečným ospravedlněním. Průběh práce na skladbě pak s podivuhodnou zlomyslností osudu celkem přesně kopíroval funkce jednotlivých částí - celý začátek jsem měl hotový za jeden večer, zatímco s majonézovou vložkou jsem se mořil několik měsíců. Závěr jsem pak ještě vylepšil krátkou codou, ve které se rozklady akordu D-dur (nejradostnějšího ze všech, podle mého názoru) rozprskávají nad krajinou prošlé pouště jako ohňostroje nad Špilberkem při tom otravném brněnském festivalu pyromanů.

A jak je to tedy s těmi letci a horníky? Inu tak, že ti i ti mají uprostřed svého pracovního dne (nebo noci?) potíže s pevnou zemí - jedněm schází pod nohama, druzí jí zas mají až příliš nad hlavou.

Tímto tedy považuji jeden soukromý vtip za znárodněný. Létejme vysoko, kutejme hluboko, zábava to kolikrát není, ale někde se to skládá.