Nic než šeptající svízele

Krajina kolem Mohanu a Moravy je vlastně docela podobná: slepé ramena, pole, zahrádky (u nás spíš chatky), a spousta nížinných stromů: vrb, olší, topolů, osik... a lopuchů a kopřiv, nemluvě o komárech a muchničkách. Když jsem se do Německa přestěhoval, objevil jsem na východním kraji Frankfurtu u Bischofsheimu místo, které mně silně připomínalo takřečený Havaj u nás hned za železničním mostem: "...akorát tú Moravu tu majú hrubší." Velice mě to tenkrát uklidnilo: ta představa, že Frankfurt je v podstatě jenom takové větší Hradiště, kde si lidi místo "vitaj" říkají "guude". Pro toto převádění neznámého na známé ("nic než") je v psychologii i nějaký cool termín (někdy mám dojem, že psychologie nedala světu nic jiného než cool termíny), a je to prý známkou omezené, podnětům uzavřené, chudé a konzervativní mysli, jako je ta moje! 

Včera odpoledne jsem se takovou krajinou kolem Baťáku vydal do Napajedel. Byl to špatný nápad, schylovalo se k dešti, zapomněl jsem si tužky a cyklostezka byla nepříjemně přelidněná. U cyklostezek se vůbec hůř hledají klidná místa ke kreslení - na kole se sice člověk dostane dál, pravda, ale málo při tom vidí a ještě míň vnímá. Zkuste si projít pěšky nějakou trasu, kterou jste tisíckrát projeli na kole - budete překvapeni, kolik zásadních věcí vám z kola uniklo. Pravý zvěd chodí po svých!

Námět jsem tedy nenašel z kola, ale v okamžiku, kdy jsem si ulevoval na postranní polňačce. Je to tak vždycky - stačí se chviličku zadívat a člověk vždycky něco zajímavého uvidí. Z pole přede mnou povstal bez jakékoliv konkurence vzrostlý, neprostupný vrbový háj, který jsem si ihned odbytě načmáral do Nintenda. Po návratu domů jsem obrázek v Photoshopu přemaloval zpaměti, přičemž háj procesem duševní fermentace zmohutněl, ztmavl a nabyl rysu strašidelného domu nebo jakési ponuré vyvřeliny; stal se z něho takový šeptající háj, na kraji jakých jsem jako dítě vždycky hodil kolo do kopřiv a prodíral se se zatajeným dechem dovnitř mezi hlemýždě, svízele a svlačce.