Jde o precizní formulaci osobní vzpoury proti duchu doby, která je posedlá zaznamenáváním, hromaděním a archivováním všeho druhu. Davy turistů s kamerami a foťáky, miliardy fotek na Facebooku, Picase, Flickru. Důvodem pro nutkavé zaznamenávání je "zachytit" materiál pro vzpomínku, dát jí berličku nebo něco jako spolehlivý spouštěč, a takto objektivně zaznamenat celý svůj život, aby se nepropadal - právě do vzpomínky, předpokoje zapomnění, které samo je předsíní smrti.
Paměť a vzpomínka jsou dnes v nemilosti: odsuzujeme je jako neobjektivní a nespolehlivé, sesazujeme je z funkce a dosazujeme na jejich místo technologii. Mám za to, že dobrá vzpomínka není jen souhrnem fakt, ale naopak jejich výběrem, a ano, i tvůrčí úpravou (nemám tu teď na mysli jen historky, které jsou o to vtipnější, oč míň pravděpodobné). Pro tvorbu vzpomínky platí stejné pravidlo jako pro tvorbu uměleckou : dobrý autor se pozná podle toho, co do díla vloží, zatímco vynikající podle toho, co z něj vynechá. V dobrých vzpomínkách svítí světlo nadpozemské krásy a klidu, které žádná fotka na Flickru nikdy nezachytí. Vzpomínky musí uzrát, dojít dostatečně blízko ke zkreslení a zapomnění, aby byly dokonalé - proto nejlepší vzpomínky na dětství píší stárnoucí spisovatelé (např. L.N. Tolstoj: Dětství, nebo I. S. Bunin: Život Alexeje Arseňjeva). I proto je nesmírně zajímavé a poučné naslouchat vzpomínkám starších lidí.
Samozřejmě je třeba položit vzpomínce dobrý základ. K tomu myslím stačí soustředit se na to, co zrovna je - stará, osvědčená rada, kterou dávají všechna velká náboženství. "Žít v přítomném okamžiku" neznamená nutně potácet se životem jak Paris Hilton; jde prostě o to, soustředit se na to, co právě dělám a vnímám, a nenechat se zbytečně rozptylovat myšlenkami na minulost, nebo obavami o budoucnost. Nedávno jsem u sv. Víta viděl davy turistů, kteří katedrálou projdou, aniž spustí oči z LCD displeje své kamery - pochybuji, že takto se dá položit základ pro dobrou vzpomínku.
Tyto úvahy živí i mé experimenty s tvůrčím procesem. Je-li paměť tou mohutností mysli, která dokáže stvořit kouzelné světlo vzpomínky, je dobré se o ni zajímat, poznat ji, cvičit a využít - v troufalé snaze zachytit paprsek či dva tohoto světla, které je pro duši podstatnější než holý fakt. V tomto duchu experimentuju s dobarvenými skicami: skica samotná vznikne tužkou přímo na místě, digitální barvu přidám posléze, po paměti, bez možnosti korekce podle námětu. Paměť účinně odfiltruje zbytečné detaily a má tendenci podržet jen osnovu výjevu, zejména jeho celkovou barevnou náladu.
Dnešní skicu jsem kreslil u opuštěné rybářské boudy na Uhliskách za pošmourného, tichého soumraku.
zase zajimavy postreh, s tim bojuju furt, bud se divam nebo fotim, oboji jde dost tezko (kdyz to maji byt fotky a ne jenom fotopoznámky)
OdpovědětVymazato tom vynechávání jako známce kvality si, ale jistý nejsem, jasne pauza hraje, ale v této formulaci mi to prijde prehnane bulvarne titulkozni :)
To není moje formulace, to je spíš takové rčení, ale já tomu věřím. Udělat něco dobře, to dokáže celkem dost lidí, ale rozloučit se s něčím ne proto, že to je špatné, ale proto, že to neslouží celku, to je výsada jen mimořádně disciplinovaných, odpoutaných myslí. Kdo je do své práce (=obrazu sebe) zamilovaný, ten to nedokáže.
OdpovědětVymazatKundera se v jednom eseji o Kafkovi rozčiluje, že se vydávají "kritické edice" jeho práce, ve kterých se otiskují části, které on sám vyškrtl. Naprosto s ním souhlasím. Je možné, že právě schopnost škrtat udělala v tomto případě z nadaného spisovatele génia své generace. Tolstoj prý Annu Kareninovou celou kompletně přepsal třikrát.
Podepisuju to všechno. Skvělá úvaha, díky!
OdpovědětVymazatTak to uz je jina, takhle to taky podepisuju. Prorezavat a plet se musi, i kdyz to nekdy fakt boli :)
OdpovědětVymazat