Stanislav Komárek: Nový disent?

V dnešní záplavě informací i internetových mouder je jen velmi málo věcí, které stojí za přečtení a ještě míň, které stojí za doporučení a šíření. Následující text mezi ně rozhodně patří - nejen proto, že dobře vyjadřuje něco zásadního, ale hlavně proto, že svou povahou manifestu má potenciál sjednotit slušné Čechy v opozici vůči sprostotě a apatii, dvěma sestrám, které dusí dnešní českou kulturu a společnost na všech úrovních.

Text vyšel v Respektu č. 18/2012 v rámci sloupku Žádná věda a na webu je přístupný pouze v placené sekci. Porušuji-li vědomě copyright a přepisuji ho zde, dělám to proto, že v duchu autorovy výzvy považuji šíření myšlenky za důležitější než nominální dodržování práva. Jestli vás ale článek osloví, kupte si časopis. Autor tohoto článku si rozhodně honorář zaslouží. 

Obvyklou formulku "Sdílejte!" se sem trochu stydím připisovat, protože v poslední době ji vídám především v rasistických nebo fantasmagorických postech a emailech, nicméně v tomto případě je ta žádost na místě. Nemusíte nikoho spamovat, ale pokud vás článek osloví a znáte někoho, koho by mohl zajímat, neváhejte. Následuje nezkrácený text:

  

Stanislav Komárek: Nový disent?

Stále pevněji docházím k přesvědčení, že čas na nový disent již uzrál - podobně jako v raných sedmdesátých letech je společnost sytá, atomizovaná a frustrovaná a je třeba sáhnout k intelektuální a občanské svépomoci. Současný stav věcí bohužel hlodá v mnohém na samé bázi společnosti. Nemělo by jít o žádné spiklenecké šuškání a vytváření alternativních mocenských center. Mnohem spíše je nutno začít pěstovat vzdělání mimo rámec univerzit zahlcených absurdní administrativou, kde na něj přestává být jakýkoli smysluplný prostor - jinak zajde středoevropský styl kulturnosti na úbytě. Je třeba se stýkat a přátelit nejen po internetu: ten je jistě dobrý sluha, ale zlý pán - i rentgen je neocenitelný, zlomíme-li si nohu, ale rentgenovat se pro zábavu je kratochvíle zhoubná. Pokud se nový disent má etablovat, pak via facti tím, že bude žít, ne vyhlášením na nějaké nové internetové platformě, kde bude obvyklými diskutéry brzy rozžvaněn na prvočinitele.

Bude nutné obnovit někdejší toleranci, která se bývalému disentu velmi osvědčila. Jde také o správný poměr ke státu a jeho jednotlivým výběžkům, který by měl být zdvořilý, ale rezervovaný - usilování o příliš velké hospodářské, politicko-mocenské či mediální vyniknutí je dnes spojeno s příliš velkou škodou na duši. Je možná prospěšné chodit k volbám, ale je nezbytné se vyvázat z únavné cyklicity nepřiměřených očekávání a nepřiměřených zklamání, již přílišná vazba na vůdce nového typu přináší a která otravuje společenské ovzduší. Je potřeba mít děti a podporovat totéž i u jiných navzdory skutečnosti, že rodičovství se jeví jako překážka a břemeno - společnost, která na něco podobného víceméně rezignuje, je odepsána už nyní a není v ní co komu odkazovat.

V zásadě by se nový disent jevil čímsi jako pasivní  rezistencí v dobách, které sice mediálně na povrchu divoce bublají, ale v hloubce jsou stojaté a kalné jako metternichovská éra. Nenechat se dnes znechutit je dnes možná obtížnější než před čtyřiceti lety, ale ani tehdy nechyběly hlasy "realistů" a "rozumných". Emigrací jsem ušel sudbě disidentního mladíka, té disidentního staříka už asi neuklouznu.