sobota 9. června 2012

Úvaha nad vomitoriem aneb zvratky plačky


Když jsem před nějakým časem navštívil impozantní ruinu v Heidelbergu, náš průvodce, rázný a charismatický německý kantor, nás ve velké hodovní síni upozornil na kamenný výčnělek zhruba ve tvaru velkého primitivního umývadla. Nešlo však o umývadlo, nýbrž jímku na zvratky, tzv. vomitorium. Přejedení a opilí hosté místní vysoké šlechty (která dala světu mimo jiné českého "zimního krále" Fridricha Falckého) se do vomitoria v přestávkách mezi pitím a hodováním vyzvraceli, aby mohli pokračovat v radovánkách. Přítomnost speciálního zařízení přímo v hodovní síni napovídá, že zvracení z přesycení nebyla v oněch dobách občasná nepříjemnost, nýbrž běžná praxe. Ostatně celý hrad byl zařízen k potřebám životního stylu, nad jehož nezřízeností zůstává rozum stát: příkladem budiž vinný sud o objemu 32 tisíc litrů s tanečním parketem nahoře.

Náš průvodce, dobře znalý mentality turistů, podal věc na efekt, počítaje s tím, že převládající reakcí bude údiv nad barbarstvím minulých věků následovaný konejšivým pocitem, že my naštěstí už žijeme v době rozumné. Je vůbec zajímavé, že dnešní člověk většinou vnímá historii jako něco, co by se "už dnes nemohlo stát". Nejen orgie, ale i válečné hrůzy, vyvražďování a zotročování celých národů, civilizační zhroucení a podobně nevnímáme jako něco, co by se docela dobře mohlo znovu stát, teď a tady (a proto je třeba tomu neustále předcházet), nýbrž naopak jako morbidní zajímavost z neskutečného světa, která nás na chvilku jen tak příjemně postraší, avšak v důsledku spíš ukonejší.

I já jsem na vomitorium pozapomněl jako na mírně nechutnou zajímavost bez hlubšího významu. Vzpomněl jsem si na něj v nečekané souvislosti teprve nedávno, když jsem sledoval poměrně zajímavou diskuzi o udržitelnosti (a potřebě) nekonečného hospodářského růstu. Pominu-li odborné finesy problému, základní otázka stojí asi takto: může být dobrý (a dokonce stále lepší?) i takový život, ve kterém nemáme rok od roku všeho víc? Tato otázka mi připadá ne nerozumná a tudíž hodná osobního zamyšlení i širší veřejné diskuze. Proto mě silně překvapilo, že prakticky všichni mainstreamoví ekonomové proti myšlence nerůstové ekonomiky bojují nejen s nedůstojnou kombinací zuřivosti a vetchosti argumentů, ale především, že se ji snaží stigmatizovat, označit za blud tak škodlivý a zlovolný, že by se o něm nejlépe ani mluvit nemělo, aby se nepropagoval (jak se to ve šťastnějších dobách dělávalo například s rasismem nebo s konspiračními teoriemi). Na osobní rovině mi věc připadá celkem názorná: pokud má člověk vše, co potřebuje, nač chtít víc? A proč by to tak nemohlo být i na celospolečenské úrovni? Proč má být člověk, který nechce víc než má, označován za proroka stagnace a sabotéra růstu?

Představte si spolu se mnou, že sedíme v roce 1650 v heidelberské hodovní síni. Představme si, že jsme do ní přišli hladoví (což se ovšem jejímu běžnému osazenstvu patrně vůbec nestávalo), a že se tudíž z plných stolů výborně najíme. Hostitelé uvidí naše prázdné talíře a poručí další chod. My ho však odmítneme a vysvětlíme, že jsme se právě skvěle najedli, a že kdybychom jedli víc, mohl by se příjemný pocit snadno zvrátit (sic!) v nepříjemný. Představme si jejich reakci: v lepším případě jen nevěřícný údiv a společenské faux pas, v případě horším pohrdání, vyhnání, obvinění z nevděku, nadávky, posměch.

Podobně se děje i dnes lidem, kteří odmítají přijmout neustálý růst materiálního blahobytu jako nejvyšší, konečný cíl života.

Udělejme vysvětlující odbočku do psychologie a všimněme si obecně dynamiky náruživosti a toho, čím se liší od normální, řekněme "zdravé" lidské potřeby: rozdíl mezi nimi je ten, že náruživost neumí nebo odmítá přiznat, že potřeba byla ukojena. Pro náruživého člověka je ukájení potřeb největším známým životním štěstím, a proto se nedokáže smířit s představou, že jíst stačí třikrát denně, nebo obecně s představou, že člověk vlastně k životu ani ke štěstí moc nepotřebuje. Mezi kratičkým uspokojením ze tří jídel denně se rozprostírá pustá rozloha hodin všednosti, nudy, prázdnoty bez rozkoše. Proto si náruživec hledá a vymýšlí potřeby, které by mohl neustále ukájet, aby co nejvíce rozmnožil to, co považuje za štěstí. Brambůrky, sladkosti, kafíčko - všichni to známe.

Rozhodnutí ignorovat okamžik nasycení a chovat se, jakoby nasycení nenastalo není tělesný pud, jak se obvykle mylně soudí, ale svobodné rozhodnutí lidské duše (přinejmenším zpočátku). Výřečnější a inteligentnější obhájci náruživosti (např. markýz de Sade) často argumentují "přirozeností" potřeb, jenže potřeby se dají považovat za přirozené jen do okamžiku svého nasycení - za ním přestávají být potřebami, a jejich ukájení se stává nepřirozeným. To ostatně ukazuje i etymologie slova "zvrácenost", které naznačuje, že věc přirozená a dobrá (jídlo) se nadužíváním obrací (zvrací) ve svůj opak a jídlo pak tělo ničí, místo aby ho živilo. A nakonec dojde ke zvracení, a to zcela doslovně.

Stejný mechanismus platí i pro jiné "tělesné" potřeby, například sex nebo spánek. Zmiňovaný markýz de Sade sám barvitě a docela upřímně popisoval, jak naprosté sexuální přesycení spojené s neochotou přestat s ukájením rodí určitý druh vynalézavosti, hledající silnější než přirozené dráždidla a vedoucí k chování, které se právem nazývá zvráceným.

Když tedy odhlédneme od konkrétního detailu vomitoria a vezmeme v úvahu výše popsaný obecný mechanismus náruživosti, vidíme, že naše doba se od doby heidelberských pitek příliš neliší. I my s naší vírou v nekonečný růst blahobytu (tj. spotřeby) vlastně věříme, že čím víckrát povečeříme, tím lépe se máme. I my ukájíme potřeby, které nemáme, a pak zvracíme. Nezvracíme však bohužel jenom na sebe, ale i na druhé lidi a na zemi, která nás živí a která tu po nás zůstane pro lidi budoucnosti ve stavu, připomínajícím záchod, pozvracený po divokém tahu.

K potřebám se lze v zásadě postavit dvěma různými způsoby: buď si jich můžeme co nejvíc vytvářet a pak hledat štěstí v jejich neustálém uspokojování, nebo se přesně opačně můžeme snažit potřeb zbavovat a nacházet štěstí naopak v tom, že nemáme potřeby, jejichž uspokojování je třeba neustále obstarávat. Člověk, který má mnoho majetku a nákladný životní styl rád tvrdí, že "peníze jsou svoboda", ale v praxi se udržení tohoto typu svobody nápadně podobá otročení: je namáhavé, riskantní a navíc často vede ke konfliktům s druhými. Naopak ten, kdo potřebuje málo, je svobodný ve zcela jiném slova smyslu: sice nemůže dělat, co se mu "zlíbí", protože na to nemá prostředky, ale protože ví, že ani nepotřebuje dělat, co se mu zlíbí, stává se takto svobodným - svobodným od služby umělým potřebám. Nejenom že pak míň překáží druhým, ale i sobě: v uvolněném čase může uspokojovat ty potřeby, na které "praktickým lidem" a "požitkářům" nikdy nezbývá čas. Jsou to potřeby, které jsou hlubší a skutečnější než potřeba třetí večeře a sadistických výstřelků, ale to je už námět na jinou úvahu.


10 komentářů:

  1. Jeden jediný argument: rozvoj. Bez finančního převisu nezískáš prostředky na rozvoj, výzkum a vývoj. "TAK DOST" si mohli říct lidé v roce 1800 a ve spokojenosti si nezavést v životě elektřinu. "TAK DOST" si mohli říct lidé v chýši a nevyvinout moderní izolační materiály, které zajistí pohodlné přežití zimních mrazů. Vše, co dnes ani pro samozřejmost nevnímáme (léky, elektřina, ropné produkty, energetika, stavebnictví, potravinářství, doprava), a kvůli čemu denně nemusíme bojovat o holý život, bylo vynalezeno a vyprodukováno díky lidské nenažranosti - nekonečnému ekonomickému růstu.

    OdpovědětVymazat
  2. Nazdar Qwerťáku!
    Mám za to, že na ten argument jsem odpověděl v textu, ale možná jsem se vyjádřil příliš zkratkovitě nebo metaforicky, takže si to projděme ještě jednou:

    Zamysli se ještě jednou nad metaforou večeře. Volba nestojí tak, že buď večeřet nebudeme, nebo pětkrát. Volba stojí tak, že buď budeme večeřet jednou, nebo pětkrát. Neřekl jsem, že základní potřeby by se neměly uspokojovat. Na příkladu večeře je ale jasně vidět, že nadbytečná spotřeba nepřináší nikomu nic.

    Ani jsem nikde neřekl, že by se lidé měli třást zimou a hlady a umírat na nedostatek léků. Já jsem jen řekl, že není potřeba přetápět kanceláře na 28 stupňů v zimě a v létě z nich dělat 16 C ledničky. Tvrdím že není potřeba vyhazovat 50% procent jídla, které se vyrobí. A tak dále.

    Co je hospodářský růst? Hodpodářský růst je vyjádřen růstem HDP, což není nic jiného než úhrn spotřeby ve státě. To znamená, že současná ekonomie přímo ztotožňuje růst spotřeby (ne úroveň, nýbrž růst!) s růstem lidského štěstí a spokojenosti, což je na první pohled naprosto absurdní myšlenka. Podle tohoto pohledu na svět bylo předválečné Německo nejšťastnějším státem své doby, a dnes jím je Čína.

    Zamysli se nad tím, co ta ideologie "pořád všeho víc" znamená v praktickém životě. Bude tvůj dům každým rokem lepší, když k němu budeš přistavovat neustále další a další pokoje? Bude Divokej Bill lepší kapela, když budou přibírat jednoho muzikanta ročně? Bude tvůj život lepší, když si budeš kupovat auto ročně? Užiješ si večírek líp, když si dáš dvacet piv místo pěti (a napřesrok třiadvacet, abychom měli růst HDP a nestagnovali)? Potřebuješ mít na stole tři PCčka? Atd. atd.

    Prostě je tu třeba dělat elementární rozlišení mezi kvalitou a kvantitou. Kvantita spotřeby nerovná se kvalitě života. Každá potřeba má určitý bod nasycení, za kterým je nárůst kvantity nejen nesmyslný, ale přímo škodlivý. Je dobře, že máme co jíst a nemrzneme, ale přetápěním kanceláří a vyhazováním jídla se lidstvo vůbec nijak a vůbec nikam neposunulo, a říct tomu TAK DOST nikomu neuškodí.

    Apropos: holý život je právě přesně to, oč tu bojujeme. Není těžké si dovodit, že planeta, která na rozdíl od naší nenasytnosti není nekonečná, náš nekonečný růst nebude moci dotovat a evolučně nás vymaže, jako každý přemnožený, systém destabilizující druh. Kdy ten okamžik přijde je otázka, já osobně se domnívám, že ještě my ho zažijeme. Takže ano, my tu bojujeme o holé přežití.

    OdpovědětVymazat
  3. takze mam zavcasu prodat mnoho svych nahromadenych nastroju a pripravit se ....na co vlastne? :)

    Ne vazne, samozrejme je to uvaha spravnym smerem, a vnimam, ze postupne (i kdyz prilis pomalu) k tomu speje i vseobecne mineni. Rust nemuze byt nekonecny a v buznysu se to v mensich rozmerech ukazuje nazorne a pravidelne, to cyklovani nahoru dolu. Otazka je jak hluboky bude tento propad, ktery nutne musi nasledovat... bude treti svetova? chaos, zmar, nebo jenom utahnuti opasku?

    Podle nekterych filozofu je valka nevyhnutelna, i proto ze soucasne vlady nemaji co nabidnout, co resit....takze jim tlusta cara za minulosti da novou sanci.... je to dostatecne zvracene?

    hyena

    OdpovědětVymazat
  4. Moc se mi líbí příměr k vomitoriu a závěrečná argumentace. Zcela se stotožňuju s představou, že méně potřeb činí člověka svobodnějším než schopnost svobodně jakékoliv potřeby uspokojovat. Trochu problém mám s tím, když z toho implikujete nenutnost růstu. Nevím, jesti je makroekonomicky růst důležitý nebo ne a je mi to jedno. Myslím ale, že ta implikace neplatí, protože růst není důležitý tím, že uspokojuje potřeby, ani že nám dává touhu mít věci, které nepotřebujeme. Myslím, že růst je především spouštěčem pocitu bezpečí ve společnosti, to je pyramidě potřeb podstatnější než naplněná lednička. Více než hlad člověka pálí jeho bezpečí - faktické či ontologické. Než si nacpeme žaludky, potřebujeme vědět, že nám nehrozí válka, že nám pravděpodobně ve spánku nikdo nevetkne nůž do zad a že se společnosti tak nějak obecně daří. Optimistický sentiment dává člověku svobodu uspokojovat potřeby, ať už velké nebo malé, nebo třeba naopak lehkovážně materiálí potřeby neuspokojovat a těšit se něčím jiným. Kdyby tu ten sentiment nebyl, člověk by byl nucen dávat přednost před žitým štěstím přípravě na neštěstí.

    V.

    OdpovědětVymazat
  5. V ekonomice se nevyznám, ale je-li její růst založen na zvyšující se spotřebě, jak dlouho to může fungovat? Příklad s večeří je celkem zajímavý. Pokud si připravím kvalitní jídlo, bude mi stačit jedna večeře. Když si dám jídlo, které mé tělo neuspokojí, bude pravděpodobně hledat, čím si doplnit to, co mu chybí - třeba tou druhou večeří, sladkostma aj. Kvalitní potraviny si mohu s vynaložením úsilí opatřit, i když i zde, jako všude jinde převažuje kvantita nad kvalitou. Horší už je to s jinými "spotřebními" věcmi, které vydrží pár let a pak už se nedají nebo je nikdo nechce opravit a člověk je musí znova koupit. Ekonomické teorie a spotřeba jsou na nekvalitě přímo postavené... Jsem zvědavá, jestli se v budoucnu prosadí různé obchody založené na principu výměny nebo daru, které vznikají ve světě i u nás jako určité alternativní řešení ekonomické krize?

    Ten, kdo potřebuje málo, může dělat, co se mu zlíbí, protože se mu pravděpodobně líbí něco zcela jiného než tomu, kdo potřebuje víc. To, že potřebuju málo, je vždy svobodné rozhodnutí. Na rozdíl od ignorace pocitu nasycení, která může mít i jiné příčiny.

    Zajímavé, jak se tu diskuze stáčejí směrem k válkám a přežití - pokud budou miliony lidí myslet na válku a bát se jí, pak nejspíš nějaká vznikne - síla myšlenky. Stejní lidé na ni nemusí myslet a můžou jít do lesa, čímž jistě nezvýší HDP, ale třeba najdou to štěstí. X-)

    V.: Potřeba bezpečí je jedna z nejzneužívanějších lidských potřeb. Což by bylo na jinou diskuzi. Ve válce lidé taky jedli, pokud měli co.

    Celá ta teorie o potřebách je pěkná, ale to, že si někdo nedá pět večeří ne vždy znamená, že se díky tomu bude věnovat naplňování potřeb, které jsou na pyramidě výše. I když celospolečensky by to byl příznivý jev a taky bych ho vítala. Čekala jsem trochu jiný závěr, než nahradit jedny potřeby jinými, i když i to je řešení. Často si říkám, že kdybych nemusela jíst a spát, měla bych spoustu volného času, ale praktikovat to lze jen omezeně. Ono štěstí nespočívá jen v tom, jestli a jak naplňujeme svoje potřeby. Je to vědomé rozhodnutí a souvisí s našimi myšlenkami a se schopností oprostit se od nich.

    K.

    OdpovědětVymazat
  6. Když už jsme u toho, docela dobrá kniha zdarma ke stažení k tématu, zvláště vhodná pro antikapitalistický máničky a Zenové učedníky http://pruvodce.minimaliste.cz/

    V.

    OdpovědětVymazat
  7. Není třeba se rozčilovat nad tím, že HDP neměří štěstí. To taky, co vím, nikdo z ekonomů netvrdí. Mimo jiné proto, že by museli definovat štěstí. HDP už bylo zpochybňováno mockrát, a proto taky byly vynalezeny jiné indikátory (např. HDI).

    Připomínám, že ekonomie je disciplína, která pracuje s modely (typicky bez možnosti ověření experimentem). Díky modelům se totiž líp chápe složitost reality. Co s jejími závěry pak udělá další interpretace, je jiná věc.

    Btw. Qwerty uhodil hřebíček.

    Tvoja mama.

    OdpovědětVymazat
  8. Nevážená anonymko,

    podepsat se jako někdo, kdo nejsi, je v mém světě nemalá sprosťárna. Kvůli lidem, jako jsi ty, zvažuju zákaz přispívání anonymům.

    Musím říci, že pokud tento blog nebudeš číst ani do něj přispívat, nebudu tě postrádat. Nejde mi tu o statistiky, ale o dobrou společnost, a do té se lidi, kteří se vydávají za někoho jiného, nezvou.

    Petr

    P.S.: A k tomu ještě dlužíš omluvu mé matce.

    OdpovědětVymazat
  9. Ahoj, jmenuji se "ALLIE REYNA" Jsem z USA. Byl jsem ženatý 7 let s Rubenem. Věci začaly být ošklivé a téměř pokaždé jsme měli boje a argumenty. To se ještě zhoršilo v okamžiku, kdy požádal o rozvod ... Snažil jsem se, co mohl, aby mu změnil názor a zůstal se mnou, ale veškeré úsilí bylo marné. Prosil jsem a zkoušel všechno, ale nic nefungovalo.

    Průlom nastal, když mě někdo představil tomuto úžasnému, velkému kouzelníkovi, který mi nakonec pomohl ... Nikdy jsem nebyl fanouškem takovýchto věcí, ale prostě jsem se rozhodl neochotně vyzkoušet, protože jsem byl zoufalý a nezbylo mi na výběr ... Udělal zvláštní modlitby a použil kořeny a byliny ... Během dvou dnů mi zavolal a byl mi líto všech emocionálních traumatů, které mi způsobil, přestěhoval se zpět do domu a nadále šťastně žijeme. co úžasný zázrak udělala Baba Egbe pro mě a moji rodinu. Pomohl mi také vyřešit můj problém s artritidou, se kterým se zabývám celá léta

    Představil jsem mu spoustu párů s problémy po celém světě a měli dobré zprávy ... Pevně ​​věřím, že někdo tam potřebuje pomoc. Pro naléhavou pomoc jakéhokoli typu kontaktujte Babu Egbe nyní prostřednictvím jeho e-mailu: babaegbetemple@gmail.com nebo WhatsApp ho na +2347013499818

    OdpovědětVymazat
  10. Ahoj, jmenuji se "ALLIE REYNA" Jsem z USA. Byl jsem ženatý 7 let s Rubenem. Věci začaly být ošklivé a téměř pokaždé jsme měli boje a argumenty. To se ještě zhoršilo v okamžiku, kdy požádal o rozvod ... Snažil jsem se, co mohl, aby mu změnil názor a zůstal se mnou, ale veškeré úsilí bylo marné. Prosil jsem a zkoušel všechno, ale nic nefungovalo.

    Průlom nastal, když mě někdo představil tomuto úžasnému, velkému kouzelníkovi, který mi nakonec pomohl ... Nikdy jsem nebyl fanouškem takovýchto věcí, ale prostě jsem se rozhodl neochotně vyzkoušet, protože jsem byl zoufalý a nezbylo mi na výběr ... Udělal zvláštní modlitby a použil kořeny a byliny ... Během dvou dnů mi zavolal a byl mi líto všech emocionálních traumatů, které mi způsobil, přestěhoval se zpět do domu a nadále šťastně žijeme. co úžasný zázrak udělala Baba Egbe pro mě a moji rodinu. Pomohl mi také vyřešit můj problém s artritidou, se kterým se zabývám celá léta

    Představil jsem mu spoustu párů s problémy po celém světě a měli dobré zprávy ... Pevně ​​věřím, že někdo tam potřebuje pomoc. Pro naléhavou pomoc jakéhokoli typu kontaktujte Babu Egbe nyní prostřednictvím jeho e-mailu: babaegbetemple@gmail.com nebo WhatsApp ho na +2347013499818

    OdpovědětVymazat