Co tedy dělat, až dorosteme?

Můj poslední příspěvek, ve kterém jsem se odrazil od zvratků vysoké šlechty k úvaze o oprávněnosti předpokladu nekonečného hospodářského růstu vyvolal množství osobních i písemných reakcí, většinou nespokojených až nesouhlasných, na které jsem se rozhodl zareagovat druhým dílem úvahy, ve kterém chci propátrat to, co jsem posledně nedořekl: jmenovitě praktické dopady možného zastavení hospodářského růstu.

Zdá se, že spousta lidí vůči představě nerůstové společnosti cítí intuitivní odpor, protože mají dojem, že by byli omezováni ve svých osobních plánech, a že takto uspořádaná společnost by tudíž byla nešťastná a nesvobodná. K jistým (nejlépe dobrovolným) omezením by bezpochyby došlo, to rozhodně nemíním popírat. Chtěl bych ale ukázat, že tato omezení by se prakticky netýkala skutečných, bytostných lidských potřeb a tudíž lidského štěstí - právě naopak.

Oč tu jde je otázka, zda se budeme schopni vzdát falešných potřeb, abychom si uvolnili čas a prostředky k uspokojování potřeb skutečných.

Předjímám námitku: kdo má právo závazně určit, která potřeba je skutečná a která ne? Protože se chci vyhnout podezření, že chci někomu skrytě vnucovat své vlastní hodnoty, navrhuji zvážit několik zcela konkrétních příkladů ze života, které podle mého názoru dostatečně jasně ukáží, že růst HDP (tj. úhrnu spotřeby) souvisí s růstem štěstí či spokojenosti ve společnosti jen velmi málo, pokud vůbec.

Příklad první a hlavní: dva kamarádi, říkejme jim třeba Čenda a Aleš, jsou nadšení fandové do hudby a rozhodnou se naučit se hrát na nástroje, aby mohli založit kapelu a hrát pro lidi. Oba začnou tím, že si pořídí základní vybavení - řekněme kytary a zesilovače. HDP útratu registruje jako spotřebu a říká nám, že štěstí obou kamarádů se zvýšilo, s čímž se v tomto bodě ještě dá jakž takž souhlasit. Nicméně pak se jejich cesty začnou rozcházet: oba zjistí, že naučit se hrát na kytaru nebude jen tak. Chce to čas, odhodlání, soustavné úsilí a trpělivost, nemluvě o tom, že prstíky bolí. Aleš na toto poznání zareaguje tím, že usoudí, že jeho kytara a zesilovač nejsou dost dobré a je potřeba experimentovat s vybavením. Své současné tedy prodá, nakoupí nové, lepší a dražší, nicméně spokojenost se nedostavuje (umění totiž tryská z duše, ne ze strojů, a projeví se skrze činnost člověka, ne stroje), jenže našemu Alešovi se nechce pracovat, a proto nakupuje, prodává, nakupuje, prodává, rozdává znalecké rady a píše "recenze" na webu, utrácí deseti- až statisíce, jen tu hudbu jaksi moc nedělá - a pokud ano, nestojí za moc. Každý muzikant zná takových lidí spousty - řekl bych, že mezi lidmi, kteří se hudbou tak či onak zabývají je jich většina. Nejde jen o hudbu - stejné nebo spíš ještě mnohem horší to je například s focením, sporty apod.

Srovnejme teď ovšem Aleše s Čendou. Čenda se k výzvě bolavých prstíků postaví čelem, ponoří se do té krásné a obtížné práce, kterou je každá tvůrčí činnost, rozšíří si obzory, naučí se sebekázni a snad časem i vytvoří něco zajímavého pro druhé. K tomu všemu mu ovšem postačí pouhý zlomek výdajů, které utrácí Aleš, protože Čenda na rozdíl od Aleše ví, že kytara-věc je jen nástroj a prostředek, ne cíl či účel. Když se na oba kamarády podíváme okem boha naší doby, který se už nejmenuje JHVH jako Bůh starých Hebrejů, nýbrž HDP, jasně vidíme, že Aleš, jedinec přinejmenším nenaplněný a frustrovaný, slouží bohu HDP mnohem lépe než Čenda. HDP nám pak bude tvrdit, že Aleš je (vzhledem ke spotřebě, kterou generuje) jednoznačně šťastnější než Čenda, který vnitřně roste a vyvíjí se ve skutečného umělce. Bůh HDP byl tedy přistižen při lži.

Ve stručnosti ještě uvedu pár dalších příkladů. Rodiče, kteří se nestarají o dítě a uplácejí ho drahými hračkami jsou miláčky HDP, zatímco rodiče, kteří svým dětem věnují především lásku a čas jsou u našeho bůžka v nemilosti. HDP se raduje i z rozvodů, dělení majetků a domácností, z tun čerstvých potravin, které vyhazují supermarkety a restaurace, z davů nešťastných lidí, kteří marně hledají útěchu u návykových pilulek a módních psychoterapeutů, z lidí, kteří si na pár dní sportu ročně pořizují vybavení za desítky až stovky tisíc, z nezřízeného utrácení mafiánů, defraudantů a zbohatlíků, ale i z nesmyslného rozhazování veřejných peněz. HDP se přímo tetelí blahem nad ničením přírody, které na sebe vždy bere roušku "investic" a "pracovních příležitostí". HDP zvyšuje dokonce i korupce: například v Buštěhradu to mohlo být celých třicet milionů. Všechny druhy škodlivých návyků generují spotřebu a tím výživu pro molocha HDP.

Naproti tomu HDP vůbec nevidí například projevy rodinné, sousedské a všeobecně lidské solidarity, péče o slabší a znevýhodněné, nevidí štěstí lidí, kteří dokáží pečovat o něco nebo někoho jiného než jsou oni sami. HDP pohrdá člověkem, který nakupuje knížky v antikvariátě, vyčistí si hlavu ranní procházkou do práce, šetří své město a jeho obyvatele tím, že zamění auto za kolo nebo MHD. HDP neuzná ani uspokojení člověka, který si účinně promyslí složitý problém při dlouhé vycházce, nezná nadšení matematika z nádherně uspořádaného světa čísel či radost vědce z průlomu ve výzkumech. Nakonec lidé, kteří čerpají pocit základního životního ukotvení z celoživotní vzájemné loajality k partnerovi či partnerce, přátelům nebo místnímu společenství jsou pro HDP míň než vzduch.

Takových a podobných příkladů by se dalo shromáždit nepřeberné množství, nicméně spokojme se s výše uvedeným a s tím, co vidí kolem sebe každý z nás. Snad se tedy teď už shodneme, když řeknu, že HDP ohledně lidského štěstí lže, a tudíž to není žádný bůh, nýbrž jen bůžek, zlaté tele, lidskýma rukama uhnětené, tupě mlčící, zázraky nekonající, a proto je svobodného člověka hluboce nedůstojné se mu klanět.

Z uvedených příkladů jasně vysvítá nejen to, že růst (příp. objem) HDP naprosto nelze ztotožňovat s růstem štěstí ve společnosti, ale i to, že společnost, která se růstu HDP vzdá, naprosto není odkázana na frustrující stagnaci. Jinými slovy, skutečné štěstí ve společnosti nejen může růst i bez růstu HDP, ale dokonce se domnívám, že by rostlo rychleji. Vraťme se k prvnímu příkladu dvou kamarádů-muzikantů. Kdyby Aleš nežil v bohaté konzumní společnosti, pravděpodobně by neztrácel roky a statisíce neúčelným budováním své neurózy, nýbrž by měl na vybranou mezi dvěma scénáři: 1. buď hudby úplně nechat a najít si něco, co mu bude stát za tu námahu a co mu sedne líp, 2. jít cestou Čendy: přiznat si, že "je to v rukách" a dát se do práce, která by mu mohla dát kus skutečného štěstí (na rozdíl od chimérické, neustále odsouvané naděje, že s příští a ještě dražší kytarou to už konečně bude "ono"). Promyslete si takto sami všechny ostatní uvedené příklady a dospějete k až trapně banální pravdě: že lidské štěstí nezávisí na utrácení.

Zbývá ještě zamyslet se nad otázkou, jak je možné, že tak zjevný omyl, jakým je ztotožnění míry spotřeby s mírou štěstí ve společnosti vůbec vznikl, a jak je možné, že se tak úporně drží? Odpověď na první otázku je podle mého mínění v historii: před sto a více lety, kdy velké části populace i v bohatých státech žily hluboko pod hranicí chudoby, mělo podobné zjednodušení smysl. Řečeno metaforou z předchozí úvahy, úkolem bylo zajistit lidem aspoň tu jednu večeři, bez které nemůže člověk slušně žít. Druhý důvod vidím v měřitelnosti: zatímco HDP je nesporný číselný ukazatel, pocity štěstí, smysluplnosti a naplnění života se dají měřit těžko nebo vůbec. To je však nečiní o nic méně skutečnými! Byl by to krásný svět, ve kterém by se dalo všechno změřit, ale my v něm zcela jistě nežijeme.

Nicméně zdá se, že se blýská na lepší časy. Progresivní ekonomové a dokonce i finančníci (například George Soros) si už dnes jasně uvědomují, že HDP je číslo s omezenou vypovídací schopností a hledají modely, jak znovu podřídit ekonomické teorie člověku a ne naopak. Než pánové na něco přijdou, navrhuji, abychom my, každý sám za sebe, kvalitu večírku neposuzovali podle toho, kolik jsme propili, ale jestli jsme se s někým dobře pobavili. Z příjemného rozhovoru s dobrým člověkem se totiž pokud vím ještě nikdo nikdy nepozvracel.

Úvaha nad vomitoriem aneb zvratky plačky

Když jsem před nějakým časem navštívil impozantní ruinu v Heidelbergu, náš průvodce, rázný a charismatický německý kantor, nás ve velké hodovní síni upozornil na kamenný výčnělek zhruba ve tvaru velkého primitivního umývadla. Nešlo však o umývadlo, nýbrž jímku na zvratky, tzv. vomitorium. Přejedení a opilí hosté místní vysoké šlechty (která dala světu mimo jiné českého "zimního krále" Fridricha Falckého) se do vomitoria v přestávkách mezi pitím a hodováním vyzvraceli, aby mohli pokračovat v radovánkách. Přítomnost speciálního zařízení přímo v hodovní síni napovídá, že zvracení z přesycení nebyla v oněch dobách občasná nepříjemnost, nýbrž běžná praxe. Ostatně celý hrad byl zařízen k potřebám životního stylu, nad jehož nezřízeností zůstává rozum stát: příkladem budiž vinný sud o objemu 32 tisíc litrů s tanečním parketem nahoře.

Náš průvodce, dobře znalý mentality turistů, podal věc na efekt, počítaje s tím, že převládající reakcí bude údiv nad barbarstvím minulých věků následovaný konejšivým pocitem, že my naštěstí už žijeme v době rozumné. Je vůbec zajímavé, že dnešní člověk většinou vnímá historii jako něco, co by se "už dnes nemohlo stát". Nejen orgie, ale i válečné hrůzy, vyvražďování a zotročování celých národů, civilizační zhroucení a podobně nevnímáme jako něco, co by se docela dobře mohlo znovu stát, teď a tady (a proto je třeba tomu neustále předcházet), nýbrž naopak jako morbidní zajímavost z neskutečného světa, která nás na chvilku jen tak příjemně postraší, avšak v důsledku spíš ukonejší.

I já jsem na vomitorium pozapomněl jako na mírně nechutnou zajímavost bez hlubšího významu. Vzpomněl jsem si na něj v nečekané souvislosti teprve nedávno, když jsem sledoval poměrně zajímavou diskuzi o udržitelnosti (a potřebě) nekonečného hospodářského růstu. Pominu-li odborné finesy problému, základní otázka stojí asi takto: může být dobrý (a dokonce stále lepší?) i takový život, ve kterém nemáme rok od roku všeho víc? Tato otázka mi připadá ne nerozumná a tudíž hodná osobního zamyšlení i širší veřejné diskuze. Proto mě silně překvapilo, že prakticky všichni mainstreamoví ekonomové proti myšlence nerůstové ekonomiky bojují nejen s nedůstojnou kombinací zuřivosti a vetchosti argumentů, ale především, že se ji snaží stigmatizovat, označit za blud tak škodlivý a zlovolný, že by se o něm nejlépe ani mluvit nemělo, aby se nepropagoval (jak se to ve šťastnějších dobách dělávalo například s rasismem nebo s konspiračními teoriemi). Na osobní rovině mi věc připadá celkem názorná: pokud má člověk vše, co potřebuje, nač chtít víc? A proč by to tak nemohlo být i na celospolečenské úrovni? Proč má být člověk, který nechce víc než má, označován za proroka stagnace a sabotéra růstu?

Představte si spolu se mnou, že sedíme v roce 1650 v heidelberské hodovní síni. Představme si, že jsme do ní přišli hladoví (což se ovšem jejímu běžnému osazenstvu patrně vůbec nestávalo), a že se tudíž z plných stolů výborně najíme. Hostitelé uvidí naše prázdné talíře a poručí další chod. My ho však odmítneme a vysvětlíme, že jsme se právě skvěle najedli, a že kdybychom jedli víc, mohl by se příjemný pocit snadno zvrátit (sic!) v nepříjemný. Představme si jejich reakci: v lepším případě jen nevěřícný údiv a společenské faux pas, v případě horším pohrdání, vyhnání, obvinění z nevděku, nadávky, posměch.

Podobně se děje i dnes lidem, kteří odmítají přijmout neustálý růst materiálního blahobytu jako nejvyšší, konečný cíl života.

Udělejme vysvětlující odbočku do psychologie a všimněme si obecně dynamiky náruživosti a toho, čím se liší od normální, řekněme "zdravé" lidské potřeby: rozdíl mezi nimi je ten, že náruživost neumí nebo odmítá přiznat, že potřeba byla ukojena. Pro náruživého člověka je ukájení potřeb největším známým životním štěstím, a proto se nedokáže smířit s představou, že jíst stačí třikrát denně, nebo obecně s představou, že člověk vlastně k životu ani ke štěstí moc nepotřebuje. Mezi kratičkým uspokojením ze tří jídel denně se rozprostírá pustá rozloha hodin všednosti, nudy, prázdnoty bez rozkoše. Proto si náruživec hledá a vymýšlí potřeby, které by mohl neustále ukájet, aby co nejvíce rozmnožil to, co považuje za štěstí. Brambůrky, sladkosti, kafíčko - všichni to známe.

Rozhodnutí ignorovat okamžik nasycení a chovat se, jakoby nasycení nenastalo není tělesný pud, jak se obvykle mylně soudí, ale svobodné rozhodnutí lidské duše (přinejmenším zpočátku). Výřečnější a inteligentnější obhájci náruživosti (např. markýz de Sade) často argumentují "přirozeností" potřeb, jenže potřeby se dají považovat za přirozené jen do okamžiku svého nasycení - za ním přestávají být potřebami, a jejich ukájení se stává nepřirozeným. To ostatně ukazuje i etymologie slova "zvrácenost", které naznačuje, že věc přirozená a dobrá (jídlo) se nadužíváním obrací (zvrací) ve svůj opak a jídlo pak tělo ničí, místo aby ho živilo. A nakonec dojde ke zvracení, a to zcela doslovně.

Stejný mechanismus platí i pro jiné "tělesné" potřeby, například sex nebo spánek. Zmiňovaný markýz de Sade sám barvitě a docela upřímně popisoval, jak naprosté sexuální přesycení spojené s neochotou přestat s ukájením rodí určitý druh vynalézavosti, hledající silnější než přirozené dráždidla a vedoucí k chování, které se právem nazývá zvráceným.

Když tedy odhlédneme od konkrétního detailu vomitoria a vezmeme v úvahu výše popsaný obecný mechanismus náruživosti, vidíme, že naše doba se od doby heidelberských pitek příliš neliší. I my s naší vírou v nekonečný růst blahobytu (tj. spotřeby) vlastně věříme, že čím víckrát povečeříme, tím lépe se máme. I my ukájíme potřeby, které nemáme, a pak zvracíme. Nezvracíme však bohužel jenom na sebe, ale i na druhé lidi a na zemi, která nás živí a která tu po nás zůstane pro lidi budoucnosti ve stavu, připomínajícím záchod, pozvracený po divokém tahu.

K potřebám se lze v zásadě postavit dvěma různými způsoby: buď si jich můžeme co nejvíc vytvářet a pak hledat štěstí v jejich neustálém uspokojování, nebo se přesně opačně můžeme snažit potřeb zbavovat a nacházet štěstí naopak v tom, že nemáme potřeby, jejichž uspokojování je třeba neustále obstarávat. Člověk, který má mnoho majetku a nákladný životní styl rád tvrdí, že "peníze jsou svoboda", ale v praxi se udržení tohoto typu svobody nápadně podobá otročení: je namáhavé, riskantní a navíc často vede ke konfliktům s druhými. Naopak ten, kdo potřebuje málo, je svobodný ve zcela jiném slova smyslu: sice nemůže dělat, co se mu "zlíbí", protože na to nemá prostředky, ale protože ví, že ani nepotřebuje dělat, co se mu zlíbí, stává se takto svobodným - svobodným od služby umělým potřebám. Nejenom že pak míň překáží druhým, ale i sobě: v uvolněném čase může uspokojovat ty potřeby, na které "praktickým lidem" a "požitkářům" nikdy nezbývá čas. Jsou to potřeby, které jsou hlubší a skutečnější než potřeba třetí večeře a sadistických výstřelků, ale to je už námět na jinou úvahu.

Stanislav Komárek: Nový disent?

V dnešní záplavě informací i internetových mouder je jen velmi málo věcí, které stojí za přečtení a ještě míň, které stojí za doporučení a šíření. Následující text mezi ně rozhodně patří - nejen proto, že dobře vyjadřuje něco zásadního, ale hlavně proto, že svou povahou manifestu má potenciál sjednotit slušné Čechy v opozici vůči sprostotě a apatii, dvěma sestrám, které dusí dnešní českou kulturu a společnost na všech úrovních.

Text vyšel v Respektu č. 18/2012 v rámci sloupku Žádná věda a na webu je přístupný pouze v placené sekci. Porušuji-li vědomě copyright a přepisuji ho zde, dělám to proto, že v duchu autorovy výzvy považuji šíření myšlenky za důležitější než nominální dodržování práva. Jestli vás ale článek osloví, kupte si časopis. Autor tohoto článku si rozhodně honorář zaslouží. 

Obvyklou formulku "Sdílejte!" se sem trochu stydím připisovat, protože v poslední době ji vídám především v rasistických nebo fantasmagorických postech a emailech, nicméně v tomto případě je ta žádost na místě. Nemusíte nikoho spamovat, ale pokud vás článek osloví a znáte někoho, koho by mohl zajímat, neváhejte. Následuje nezkrácený text:

  

Stanislav Komárek: Nový disent?

Stále pevněji docházím k přesvědčení, že čas na nový disent již uzrál - podobně jako v raných sedmdesátých letech je společnost sytá, atomizovaná a frustrovaná a je třeba sáhnout k intelektuální a občanské svépomoci. Současný stav věcí bohužel hlodá v mnohém na samé bázi společnosti. Nemělo by jít o žádné spiklenecké šuškání a vytváření alternativních mocenských center. Mnohem spíše je nutno začít pěstovat vzdělání mimo rámec univerzit zahlcených absurdní administrativou, kde na něj přestává být jakýkoli smysluplný prostor - jinak zajde středoevropský styl kulturnosti na úbytě. Je třeba se stýkat a přátelit nejen po internetu: ten je jistě dobrý sluha, ale zlý pán - i rentgen je neocenitelný, zlomíme-li si nohu, ale rentgenovat se pro zábavu je kratochvíle zhoubná. Pokud se nový disent má etablovat, pak via facti tím, že bude žít, ne vyhlášením na nějaké nové internetové platformě, kde bude obvyklými diskutéry brzy rozžvaněn na prvočinitele.

Bude nutné obnovit někdejší toleranci, která se bývalému disentu velmi osvědčila. Jde také o správný poměr ke státu a jeho jednotlivým výběžkům, který by měl být zdvořilý, ale rezervovaný - usilování o příliš velké hospodářské, politicko-mocenské či mediální vyniknutí je dnes spojeno s příliš velkou škodou na duši. Je možná prospěšné chodit k volbám, ale je nezbytné se vyvázat z únavné cyklicity nepřiměřených očekávání a nepřiměřených zklamání, již přílišná vazba na vůdce nového typu přináší a která otravuje společenské ovzduší. Je potřeba mít děti a podporovat totéž i u jiných navzdory skutečnosti, že rodičovství se jeví jako překážka a břemeno - společnost, která na něco podobného víceméně rezignuje, je odepsána už nyní a není v ní co komu odkazovat.

V zásadě by se nový disent jevil čímsi jako pasivní  rezistencí v dobách, které sice mediálně na povrchu divoce bublají, ale v hloubce jsou stojaté a kalné jako metternichovská éra. Nenechat se dnes znechutit je dnes možná obtížnější než před čtyřiceti lety, ale ani tehdy nechyběly hlasy "realistů" a "rozumných". Emigrací jsem ušel sudbě disidentního mladíka, té disidentního staříka už asi neuklouznu.

    

Projekt Alej: Martin Heidegger píše na Povodí Moravy

Silvestr, svítání.

Martin Heidegger byl bezesporu jedním z nejvlivnějších myslitelů 20. století. V jeho knize nazvané "Věty o vědě" najdeme pozoruhodný úryvek, který dosti přesně vyjadřuje i moje pocity:

Příroda a země.


Co činí technika s přírodou, vyčleněnou ze jsoucího přírodní vědou? Rostoucí či lépe dovršující se zničení přírody. Čím byla kdysi? Místem příchodu a pobytu bohů, když ještě jako fýsis spočívala sama v příbytku bytí. 


Potom však se stala jsoucím a poté dokonce opakem "milosti" a po tomto ponížení byla vydána do násilné moci počítající manipulace vědy. 


A nakonec ještě zbyla "krajina" a příležitost k zotavení a i to teď bylo podrobně spočítáno a upraveno pro masy. A co dále? Je to konec? Proč země mlčí při tomto ničení? 

Leden, večerní šero. 

Projekt Alej: přehledný argumentář

V poslední době vyšlo na téma naší aleje pár článků (např. na iDnes nebo ve Slováckém deníku), objevil se i krátký šot v ČT. Absolvoval jsem několik různých diskuzí i sezení a vyslechl a uvážil řadu argumentů. Mediální prostor má ovšem své zákony, které příliš nepřejí skutečné diskuzi. Na argumentaci protistrany se nedá dost dobře odpovědět věcně, protože věcné odpovědi mají sklon být delší a "nejasnější" (vyžadují totiž zamyšlení), a proto by je nikdo nečetl. Celá věc pak končí u klišovitého podání podobných situací, kde je místo pro postavu "rozčileného občana" (v tomto případě jsem jím já a další obránci aleje) a postavu "rozvážného odborníka" (tj. Povodí Moravy). Rozčilený občan pochopitelně ničemu nerozumí, nevnímá širší souvislosti a ani nechce, zatímco odborník se shovívavou trpělivostí zastává všelijaké "racionální" postoje, a to v zájmu ne vlastním (na rozdíl od rozčileného občana, rozumí se), nýbrž v zájmu "veřejného blaha", definovaného v našem případě jako "ochrana majetku občanů na prvním místě". 

 Alej za prosincového rána, jinovatka.

Proti tomuto (optickému?) klamu je ovšem třeba se co nejrozhodněji ohradit. Ochrana krajiny není iracionální, právě naopak. Aby rozumní ochránci naší aleje a jiné zeleně nemohli být dále označováni za "rozčilené občany", sepsal jsem "argumentář", který přehledně a racionálně vysvětluje, proč argumentaci Povodí Moravy nepřijímám.

1. Čištění a bagrování koryta. Různí lidé z Povodí udávají různé důvody, proč to nejde a proč se musí zvyšovat hráze. Ing. Mařák, ekolog Povodí, mimochodem velmi ochotně reagující na mé dotazy, mi řekl, že řeka se od nánosu kalů čistí sama. Ing. Cenek, šéf místního závodu PM na setkání s veřejností jen opakoval, že bagrování "není řešení", ale ani na opakované dotazy nebyl schopen vysvětlit, proč vlastně. Padl i dotaz, o kolik by bagrování bylo dražší než zvyšování hrází, ale ani na tento dotaz Ing. Cenek neodpověděl. Mluvčí PM pak ve výše odkazovaném článku na iDnes říká, že "na dně se posouvá štěrk, takže by se muselo bagrovat neustále", což je věta, která nedává valný smysl, ale přesto odporuje prohlášení Ing. Mařáka. Mlžení okolo čištění koryta je každopádně velmi podezřelé. Zjevně k němu není vůle, a zdá se, že skutečné důvody, proč se nebagruje, se před lidmi tají. Proč, to nedokážu odhadnout.

2. Stromy "stejně musí k zemi, protože jsou přestárlé a nebezpečné" (citace z reportáže ČT). Argumentovat nebezpečností stromů se stalo v poslední době u nás jakýmsi evergreenem, ale argument je to populistický a demagogický. Skutečně se jednou za čas může stát, že v silném větru ulomené větve, případně padající stromy, mohou zranit nebo dokonce zabít člověka. Těmto případům se však dá předcházet vhodnou péčí o stromy a běžnou opatrností na straně lidí, ale především jsou tak řídké a přínos stromů toto riziko natolik převyšuje, že jimi nelze argumentovat. Podle této logiky bychom měli totiž zcela zakázat vjezd aut do měst, ba co více, zcela zakázat automobilovou osobní dopravu, která stojí zdraví a život mnohonásobně více lidí než stromy. O tom se však ani neuvažuje, protože je to politicky neprůchodné a na autech naší společnosti velmi záleží. Argumentace "nebezpečností" stromů tedy nepřímo ukazuje, že těm, kdo rozhodují, na stromech ve skutečnosti nezáleží, a toto považuji za důležitý signál, zvlášť pro nás jako voliče. Ukažme, že nám na stromech záleží.

 Přestárlá a nebezpečná lípa v prvním sněhu své poslední zimy.

Ale to odbočuji. Stromy nejsou přestárlé (není jim ani sto let, byly vysazeny okolo r. 1930), a jsou-li neudržované a nemocné (což opravdu jsou), pak je to zaviněním právě Povodí Moravy, které se o tyto stromy má starat, ale nečinilo tak. Argumentovat špatným stavem stromů jako důvodem k pokácení je, jako kdyby řekněme Národní památkový ústav nechal zchátrat Buchlov natolik, že by byl pro návštěvníky nebezpečný, a pak ho kvůli tomu (tj. vlastnímu selhání) chtěl nádavkem zbourat. Uvažte přitom, že toto je jeden z klíčových "racionálních" argumentů pro kácení.

K tomu ještě poznámku: v televizní reportáži vylamuje ing. Mařák prsty "měkkou hnilobu" ze zlomené nosné větve jednoho ze stromů a demonstruje tím, že "většina" stromů je zevnitř právě takto prohnilá. Pravda je ovšem taková, že tato konkrétní větev je zlomená už nejmíň rok a není tedy divu, že vyhnívá, a za povšimnutí taky stojí, že Povodí Moravy, kterému tolik leží na srdci moje bezpečnost, se za celý ten rok neodhodlalo tuto zlomenou a uhnilou větev odklidit, přestože se naklání přímo přes cestu a nejistě se opírá o protější strom.

Shrnuto: chce-li Povodí kácet alej kvůli jejímu špatnému stavu, ať zároveň čestně přiznají, že jsou to oni, kdo tento stav zavinili.

3. "Hráz se v roce 1997 protrhla kvůli stromu." Hráz u Jarošova se sice protrhla v místě, kde stál strom, ale protrhla se především kvůli tomu, že byla úzká, slabá a zcela prosáklá vodou. Když PM po povodních zničenou hráz opravovalo z daru Povodí Odry, oprava spočívala především v masivním rozšíření vrcholu hráze, čímž mi vlastně dávají za pravdu. Strom možná mohl představovat strukturální slabinu, ale nebyl bezprostřední příčinou - tou byla její nedostatečná šířka. Strom tu hraje roli obětního beránka, aby se Povodí vyhnulo zodpovědnosti. Hráze se trhaly i jinde, a i na místech, kde nebyly stromy.

Podobné účelové polopravdy mě nutí ptát se, proč Povodí nehraje s otevřenými kartami a nevysvětlí své řešení veřejnosti věrohodně a přesvědčivě, pokud sami skutečně věří, že je ve veřejném zájmu?

 Protrhne tento strom nedostatečně širokou hráz?

4. Povodí Moravy počítá ve svém návrhu s parametry průtoků dvacetileté a stoleté vody stanovených podle hodnot z uplynulého století. Protipovodňová opatření se dimenzují tak, aby se povodeň z roku 1997 do nového koryta tak tak vměstnala. Neberou přitom zřejmě v úvahu, že klima se v současnosti dramaticky mění, že průměrná teplota podle odhadů mezivládních vědeckých komisí bude v roce 2050 nejméně o dva stupně vyšší než dnes (do konce století až o čtyři stupně, podle prognóz nedávného klimatického summitu v Durbanu), a že následky tohoto oteplení pro místní klima, doby sucha a přívalové deště dnes neumí nikdo předpovědět. Pokud by Povodí šlo opravdu o ochranu majetků v mimořádných, nepředvídatelných výkyvech klimatu, pracovali by především na řízeném rozlévání vody do krajiny, jak to dělají v Německu. Tím padá další "racionální" argument. 

5. Rozdílnost opatření na obou březích aneb co se musí na jednom břehu, to se na druhém nemusí. Na setkání v kině Hvězda jsem se ptal, proč se u Kobylice "musí" pokácet celá jedna řada stromů, zatímco na opačném břehu u města se budou kácet jen některé kusy. Ani tady jsem nedostal jasnou odpověď a můj odhad je, že na mnohem frekventovanějším hradišťském břehu by tak drastické opatření narazilo na odpor veřejnosti, a proto se hledala jiná varianta. Z toho mi vychází, že nějaká šetrnější varianta existuje i pro alej u Kobylice.

6. Mluvčí PM v televizním šotu uvedla, že řešení šetrné k aleji u Kobylice by se prodražilo "nejméně na dvojnásobek", v článku na iDnes mluví u půlmiliardě (plánovaná cena celého projektu je cca 200 mil. Kč.). To je možná pravda, ale bez veřejného předložení kompletní analýzy a návrhů variant považuji podobná čísla za nepodložená a nemohu je přijmout jako platný argument. Myslím, že není korektní se podobnými čísly zaštiťovat bez vysvětlení. 

Podtrženo a shrnuto: nejsem vodohospodář ani dendrolog, ale taky nejsem úplný hlupák, abych neviděl, že Povodí Moravy se nesnaží občanům čestně objasnit řešení, které považuje za dobré a které předkládá jako jediné možné. Naopak, vidíme jeho krátkozrakost (v případě předpokládaných průtoků), polopravdy (strom jako "příčina" protržení hráze), nepodložená tvrzení (domnělé půl miliardy), mlžení (bagrování) a demagogii (stáří a stav stromů). Bůh ví, že jsem schopen se smířit se zmrzačením aleje, pokud není jiná cesta (a řekl jsem to několikrát i ing. Mařákovi z Povodí). Ale Povodí Moravy to není schopno dokázat.

Je opravdu nutné, aby alej padla? Posuďte sami.

Alej v prosincovém vichru. Větev na mě nespadla, dokonce ani ta prohnilá, kterou Povodí rok nedokázalo odklidit.

P.S: Kdo jste ještě nepodepsali petici, podepište ji tady. 

       

Projekt Alej aneb idiotské koktání

Pravidelnější návštěvníci mého webového zápisníčku si jistě všimli, že jsem sem delší dobu nic nepsal. Není to ovšem kvůli podzimním rýmám ani depresím, nýbrž kvůli nedostatku času. Ke svým obvyklým pracovním povinnostem jsem totiž přidal "Projekt Alej", soukromý závazek namalovat co nejvíce skic z aleje na břehu Moravy, která má být za pár měsícu (či spíše týdnů) vykácena.

Zde jsou telegrafická fakta: Povodí Moravy (PM) se podařilo 13 let po povodních v roce 1997 konečně vypracovat projekt ochrany města před další velkou vodou. Projekt je to velkorysý a velkolepý, a to natolik, že bez masivní dotace z EU (celá sranda má stát okolo 200 milionů) by vůbec nebyl. S budováním suchých poldrů podél toku řeky ani čištěním koryta se nepočítá (to dělají jen zaostalé země, například Německo), zato se však budou zvyšovat hráze, v některých místech i betonovými zdmi. Velká voda se tak neoslabená předá městům níže po proudu, kde ať se spánembohem klidně rozlije. Kdyby měli zdi, nemuseli by se bát.

Stromy na hrázích by těžko přežívaly přisypání zeminy u kmene, a proto se budou selektivně kácet. Aleje na obou březích řeky, jeden z nejvýraznějších krajinných prvků ve městě a zásadní opora místního genia loci, budou na různých místech do různé míry zdecimovány. Nejvíce postižena bude alej mezi Rybárnami a slepým ramenem Kobylica, kde se bude kácet celá jedna strana, a tudíž z aleje se stane jen řada stromů. Kácet se má začít v lednu 2012.

Tolik fakta, přejděmež nyní k "věcem srdce". Když jsem se o kácení doslechl (docela náhodou), hrklo ve mně. To přece, to přece nemůžou udělat!, říkal jsem si. Copak se tam nebyli podívat? Copak neví, že ta alej je magické místo? Kolik takových alejí znáte, kde se vine vyšlapaná pěšinka (ne silnice, ne cyklostezka, nýbrž opravdová pěší pěšinka) alejí vzrostlých lip, a ještě k tomu u vody? Já jenom jednu, a to jsem prosím vášnivý chodec a lovec zákoutí.

Rozeslal jsem tedy několik e-mailů na příslušná místa, navštívil jsem dokonce i Povodí Moravy, a z tónu i obsahu odpovědí jsem celkem přesně vyrozuměl, jakou šanci má mravenec jako já zastavit rozjetý parní válec evropské dotace, kterou je třeba "proinvestovat".

Co dělat? 

Malovat. Má-li to místo zmizet, ať nezmizí beze stopy. Kdyby ve městě žil Monet, Levitan nebo Overbeck, a jati starostí o osud malebného místa by chodili tito titáni do aleje malovat nádherné náladové krajiny, nemaloval bych, stačilo by mi dívat se. Ale vzhledem k tomu, že ve městě Levitana ani Overbecka nemáme (i když máme uměleckou komunitu  kolem UMPRUMky ale ta, z celkem pochopitelných důvodů, nemá asi o náladovou krajinomalbu ani záchranu skutečné krajiny prvořadý zájem), tedy vzhledem k tomu, že u nás žádný Levitan bohužel nebydlí, začal jsem malovat já.

 

První  skica vznikla v jeden srpnový podvečer a poučila mě, že i když si práci zjednoduším použitím svého "digitálního skicáku", malé herní konzole Nintendo DS, nebude to jednoduché. Námět v sobě zahrnuje shluk netriviálních problémů: perspektiva, kresba, barevnost, anatomie stromů, textury povrchů. Přesto jsem se nevzdal. Věřím totiž, že pokud idiot vyzná pravou lásku i tím nejsměšnějším koktáním, je to Bohu libé (lidem ovšem zpravidla ne).

Můj skicák.

A tak tedy chodím od srpna do aleje idiotsky koktat. Přeskočme dopředu k zatím poslednímu číslu, 26 - slunečno na konci listopadu. 

Můj přístup k malování je velmi prostoduchý - maluju víceméně co vidím; a v tom, co vidím, si vybírám to, co se mi líbí. Přesto jsem v průběhu celé série dosud nepocítil ani zpovzdálí, že by se námět začínal vyčerpávat. Alej mě s vynalézavostí, nápadně podobné vynalézavosti milující ženy, zahrnovala stále novými podněty. Tady je několikrát za sebou "totéž" - slunečné odpoledne zkraje podzimu.

 

 

Pak se zatáhlo a přišel vítr, který serval všechno listí během dvou dní.

Nicméně i v listopadu se občas ukázalo slunce:

Několikrát jsem sešel z hráze a maloval alej i zvenčí.

Jako zmínění mistři Levitan a Overbeck jsem se za prvního nočního mrazíku pokusil i o idiotsky koktavé zachycení měsíčné noci. 

Občas jsem skicoval jen tužkou. 

Všechny tyto i většinu ostatních dosavadních obrázků najdete tady.

Projekt dosud není u smutného konce. Dokud stromy stojí, budu do aleje dál chodit a láskyplně koktat. 

P.S.: Ještě jedna důležitá věc: pokud ani vám osud této aleje (a další zeleně v Hradišti) není zcela lhostejný, podepište petici za její záchranu. Dáte tím najevo, že krajina v okolí města není jen překážka v cestě investicím, ale taky hodnota, o jejíž zachování je třeba v rámci možností usilovat. Petice je tady.

      

Vlára aneb dvojité zrcadlení

Vlára, pastel na papíře, 16x23 cm

Smysl malování tkví v "převyprávění" námětu, to jest něčeho, co je, v jazyce umělce. Tento jazyk tvoří jednak možnosti a omezení média, jednak jeho osobní preference, dané hodnotami, zkušenostmi, umem, názory a citem. Jde svým způsobem o zrcadlení: námět-skutečnost se jakoby odráží v zrcadle tvůrce, které ovšem není pasivní jako skutečné zrcadlo, nýbrž námět aktivně třídí, ohýbá, vykládá, upravuje, deformuje, ale i opatřuje přidaným smyslem. 

Když jsem maloval hladinu podzimní Vláry, přemýšlel jsem nad touto metaforou a nad tím, že v případě tohoto obrázku jde o zrcadlení dvojité, neboť už sám námět tu nebyl něco skutečného, nýbrž zrcadlový odraz skutečnosti, vytříděné, ohýbané, zdeformované, ale i okrášlené zrcadlem prvním, zrcadlem klidné vodní hladiny. Myslel jsem na to, že umělec by měl být jako hladina říčky: neukazovat sebe sama, nýbrž jen oduševnělým zrcadlením rozezpívat krásu světa kolem něj. 

Od Vláry je třeba se učit.