Bezduchá nejapnost

Protože blog je zvíře, které je třeba neustále krmit i za cenu toho, že po ruce je momentálně jen nekvalitní objemové krmivo aneb futr, zalovil jsem v příslovečném šuplíku a odhodlal se zveřejnit video, které před nějakým časem uvízlo v sítě perfekcionismu. Síto toto je ovšem dobrý sluha, ale špatný pán, jak se o tom často přu se svými muzikantskými kamarády (však dotčení to jistě nepřejdou mlčením), a proto považuji za prospěšné ho při krmení zvířete blogu používat s mírou.

Původní název této duchaprázdné etudy byl "Bezduchá kokotina", ale nakonec jsem to přejmenoval, abych nebyl v Hradišti za výtečníka a mamka se za mě nemusela stydět. Ostatně "nejapnost" je taky pěkné slovo.

Úvodní motiv jsem složil, to si přesně vzpomínám, před neuvěřitelnými deseti lety v hotelu v Eindhovenu. Přesto, že jsem si ho často hrával, do žádné skladby Koster se nevešel, a to hlavně proto, že na koncertě se tyhlety pidlikavé sólíčka díky břangálu z bubnů mění v čistě vizuální požitek.

Až tady v Německu jsem pojal plán, že první motiv rozpracuju do soudržné, jednoduché skladbičky, která poslouží jako etuda. Cvičit kousek hudby, jakkoliv bezduché, je totiž vždycky zábavnější a taky účinnější, než se mučit čistou gymnastikou.

Když jsem skladbičku dopracoval a nahrál, naznal jsem, že je opravdu bezduchá, a navíc se mně nelíbilo, že jsem optimisticky zabral i obličej, takže je vidět, jak při každé minele pomrkávám jak vyplašený holub, zatímco opravdoví hudebníci hrají jednak bez chyb, ale hlavně s výrazem kamenným, případně vášnivým. Ale jak bylo řečeno výše, síto toto atd.

Nakonec se ovšem ukázalo, že nejapnost to nebyla až tak bezduchá - melodii z prostřední části jsem později recykloval v Žalmu 13, což je mezi mými skladbami ta, která se duše týká nejvíc.



Žalm 13 a další skladby, které sítem prošly, si můžete poslechnout na Bandzone.

Dachau

Minulou sobotu jsem navštívil Dachau.

Touto bránou vcházeli vězni v letech 1933 až 1945 do prvního tábora svého druhu, který se stal vzorem a prototypem pro všechny ostatní nacistické koncentráky. První velitel tábora, zarytý nacista a veterán hnutí, jistě ne právě laskavý gentleman, byl zakrátko Himmlerem odvolán pro přílišnou změkčilost. Jeho následníci už nepovažovali brutalitu SS-manů za vítanou horlivost snaživých, ale za základní požadavek. Ti "nejlepší" pak byli vysíláni do nově vznikajících koncentráků jako školitelé.

Do Dachau přicházeli vězni nejrůznějšího ražení - zpočátku hlavně političtí odpůrci nacistů (především komunisti a sociální demokrati), později i další: Poláci, Cikáni, homosexuálové, svědci Jehovovi, spousta Čechů i Slováků, Rusů a samozřejmě Židi. Poslední dvě jmenované skupiny se "těšily" obzvláštní nenávisti ze strany stráží - ačkoliv většina z 25 tisíc smrtí v Dachau padá na vrub podvýživy, nemocí a sebevražd (plynové komory se tu do plného provozu nikdy neuvedly), ruští váleční zajatci se stali obětí jediného hromadného masakru, při kterém je esesáci stříleli buď jako cvičné terče, nebo jen tak, pro povyražení. Židi byli zase nejčastěji zneužíváni pro pokusy zvrácené nacistické "medicíny".

V expozici jsem mimo jiné zaznamenal i idiotsky antisemitský agitační plakát zuřivého českého "vlastence" Karla Rélinka, Brožíkova žáka, který v květnu 1945 z důvodů velmi pochopitelných spáchal sebevraždu. Rélinkův osud je natolik zajímavý, že mu v budoucnu věnuju zvláštní příspěvek.


Když už je řeč o umělcích - v Dachau jich bylo spousta, například Josef Čapek anebo neohrožený Vojtěch Preissig, odbojář za obou válek, který v Dachau zemřel. V Muzeu je k vidění mnoho kreseb vězňů, které svým způsobem dokazují, že umělecká tvorba (někdo by řekl "sebevyjádření", ale mně se tento termín moc nezamlouvá) nepřichází na řadu až tehdy, když jsou základní tělesné potřeby uspokojeny (podle hesla "nejdřív žeru, pak přemýšlím"). Zde karikatura Karla Frinty z roku 1941:


Jiní umělci se k zážitkům z Dachau vraceli ve své pozdější tvorbě. Německý ilustrátor D.L. Bloch namaloval v šanghajském exilu svou vzpomínku na "apelplac" v Dachau takto:


Všimněte si zavřeného Božího oka na nebi. "Mlčení Boha" je častým tématem reflexí vězňů.

Já sám jsem se poté, co mě vymetli z muzea při zavíračce, ještě drahnou chvíli potloukal po táboře a ledabyle skicoval, což je pro mě mimo jiné i způsob, jak důkladně vstřebat ovzduší místa. Toto je hlavní budova lágru, postavená rukama prvních vězňů:

Když jsem tak to ovzduší vstřebával, napadlo mě, že je tam ve vzduchu cítit - klid, velký klid; zrovna jako na hřbitově. Ticho, jen topoly šumí, a člověk má pocit, že jednou bude dobře.

Jenže kdoví. V závěrečné části expozice je i faksimile věstníku s pěkným názvem "V nový život", který si čeští vězni vydávali po osvobození. První odstavec vyjadřuje radost těch, kteří přežili peklo, ale už v tom druhém se sejí semena nových lágrů a nových vražd.

Myslím, že jsme nepoučitelní.





P.S.: Moje hluboká, nehynoucí úcta patří Němcům jako národu za to, že se dokáží stavět své hanbě muzea, jako je toto. V poctivém poměru ke své minulosti nás Čechy nesporně převyšují. Opravte mě, jestli se mýlím, ale Němci jsou, zdá se, jediným národem v historii, který dokázal účinně litoval zla, které způsobil.

Casella, ve větru, na slunci

Casella je obří chemička na východním okraji Frankfurtu. Sedla si ztěžka na městskou část Fechenheim, kterou rozsedla na dvě oddělené části, Fechenheim Nord a F. Süd. Aby obyvatelé Fechenheimu, z valné části chudší přistěhovalci, nemuseli molocha obcházet, postavil jim moloch nad sebou visutou lávku, která vede přímo nad tajemnými zákoutími jejích smrdutých vnitřností. Když jsem lávku objevil, zaplesal jsem. Do té doby jsem znal jen jednu takovou lávku nad industriálním koutem, a to v Brně-Maloměřicích, nad seřazovacím nádražím, kde se ve vzduchu hojně vyskytují různé silné pocity, zvlášť za večerů (jste-li lovci pocitů, někdy si tam určitě běžte zalovit).

Nedávno byl v Německu státní svátek (Boží Tělo - Němci se přes spojený nápor multi-kulti a obchodních zájmů křesťanských tradic dosud nevzdávají), ale my v Cryteku jsme vesměs pracovali. V hernímu průmyslu jsou takové přesčasy dost obvyklé, a říká se jim crunchtime. Optimistické odůvodnění crunche říká, že dělat hry není povolání, nýbrž poslání, které se do běžné pracovní doby nevměstná, zatímco pesimisti tvrdí, že crunch je důsledkem špatného plánování a nerealistických termínů. Ale to odbočuju.

Tak jsem si tedy o obědové pauze na Boží Tělo vyšel se skicákem na lávku nad molochem. Na lávce jsem ve větru a na slunci strávil s molochem klidnou, tichou hodinu. Moloch totiž Boží tělo světil; nespal sice, ale aspoň podřimoval. Ve větru, na slunci.


Ve větru, na slunci: dva živly, které se doplňují jako dokonalý lidský pár: působí společně, a přece se vzájemně umírňují. Postát si ve větru a na slunci je vždycky skromné blaho, ale ve společnosti svátečně podřimujícího smrdutého molocha to bylo, smím-li si dovolit žertovný protimluv, tajemně poučné.

Nejdřív mysli, a až pak žvaň

Bylo by asi dobré, kdybych hned zkraje vysvětlil neomalenost, kterou jsem si vetkl do názvu blogu. Předně: není určena tobě, laskavý čtenáři či shovívavá čtenářko, nýbrž především mně.

"Nejdřív mysli, a až pak žvaň." Autorem této brilantně zformulované maximy nejsem ovšem já, nýbrž náš fyzikář ze základní školy. Vedle ní nám tento chytrý a úctyhodný gentleman vštěpoval mnohá další užitečná ponaučení, například "těžko na cvičišti, lehko na bojišti". Byl, jak se říká, ze staré školy: nezasáhla ho dnes moderní vlna permisivní, bezstresové výchovy a místo toho, aby dětským egům všemožně lichotil, na nás neváhal klást různé požadavky, a když jsme je neplnili, nenechával nás o tom na pochybách.

Jednou nám vyložil princip polovzdělance na příkladu elektřiny takto: "Toho, kdo tomu rozumí to nekopne, protože ten ví, co a jak. Toho, kdo tomu nerozumí, to taky nekopne, protože ten má strach se v tom hrabat. Kopne to toho, kdo si jenom MYSLÍ, že tomu rozumí."

Proto on na nás ty nároky totiž kladl: ne proto, aby nás stresoval, ale proto, aby nás to nekoplo.

Nejdřív myslet a až pak žvanit byl tedy jeden z požadavků, které na nás tento dobrý muž nepermisivně kladl, a který jsem, řečeno freudovsky, internalizoval neboli přijal za svůj (stejně jako ty o cvičišti a kopání). Blogování s sebou ze své podstaty nese nebezpečí samolibé grafománie a když jsem se rozhodoval, jestli s ním vůbec začít, vzal jsem si tento požadavek k ruce jak klacek, kterým budu nepermisivně přeměřovat své příspěvky. Ale protože rozpoznat vlastní chyby je, jak známo, mnohem težší než rozpoznat chyby druhých, chtěl bych, abyste tím klackem poměřovali moje příspěvky i vy, a nenechávali mě na pochybách, kdykoliv mě přistihnete při žvástu.