pátek 11. března 2011

Svět smaragdovými brýlemi

Když jsem minulý týden za slunečních předjarních dní brousil okolo Moravy mezi Nedakonicemi a Ostrohem, udělal jsem si nedaleko nedakonického přívozu na svoji bakelitovou hračku Nintendo DS tuhle skicku:


K podobným poznámkám mě často vybídne neurčitý, slovem nepopsatelný pocit ze scenérie přede mnou, který se pak snažím neuctivě rozpitvat a najít to podstatné, ten šém, který Golema pocitu, nebo chcete-li nálady, vyvolává k životu. V případě této skici mě přinutil slézt z kola neočekávaný šedo-modro-zelený odstín v zrcadlení na hladině řeky - ve své naivitě bych ho tam nečekal, protože les zatím zelený není, a tráva na hrázi ještě taky nevypadá právě šťavnatě, a už vůbec ne namodrale. Až doma (venku se totiž bakelitový displej hrozně leskne) jsem pak zjistil, že tento výchozí, tlumeně smaragdový tón se nenápadně, podvědomě vpil do barevnosti celého obrázku.

Jelikož umění a jeho experimenty považuju za "laboratoř života", došel jsem ke zkusmému návrhu následující zobecňující teorie: v tom, co vidíme, hledáme to, co se nám líbí a co nás přitahuje. Když to najdeme, naše přání zabarví celé naše vnímání, jako se (spíš tušený než skutečný) smaragd z vody vpil do všeho okolo. Na straně jedné by se pak dalo říct, že nevidím věci "takové, jaké jsou", ale na straně druhé je toto vpíjení zdrojem souladu celku. To prosím není žádná mlžná teosofie - mám experimentálně ověřeno, že když se snažím kopírovat barvy přesně tak jak jsou přede mnou, je výsledek neladný, působí jako kolážovitý slepenec a neevokuje představu jednoho světa (viz starší úvaha o harmonii). Až když jsem si tímto typem selhání mnohokrát prošel, začal jsem si všímat na pracech skutečných umělců, že jednotné barevné ladění téměř vždy používají, i když ho často dokáží dovedně skrýt. Ještě později jsem četl o nejrůznějších teoretických i technických tricích, jako je tzv. mapování gamutu nebo omezené paletě, které dojmu "jednoty v mnohosti" (Platónova definice harmonie) přirozeně napomáhají.

Obecný úzus má za to, že člověk, který vidí svět "růžovými brýlemi" je naivka nebo dokonce hlupák. Otázka je, jestli je problém v těch brýlích, nebo spíš v té růžové. Ptám se sám sebe, jestli ambice vidět svět "bez brýlí", "takový, jaký je", není totéž, co chtít vidět svět jako nepochopitelnou a neuchopitelnou stoku nespočetných, irelevantních faktů, kterému může dodat smysl teprve hodnotící hledisko člověka - to jest, právě brýle. Druhou možností je připustit si, že všichni nějaké brýle na nose mít musíme, a místo toho, abychom se je snažili odložit, se je snažit spíše najít, pochopit, a správně použít k vidění.

Zpět od filozofie k umění: Monet a Pissarro stejně jako jiní malíři prý malovali vedle sebe tytéž náměty, jejichž barevnosti však vycházely konzistentně jiné. V dnešní vědecké době, která věří v to, že mozek je jen složitý počítač se sklonem k nepřesnostem, se to vykládá tím, že mezi viděním různých lidí jsou vrozené rozdíly: jeden prý vidí víc fialové, druhý zas modré. To může být i pravda, ale já věřím, že tak velcí umělci si nasazovali své brýle vědomě a nechávali se jimi vést. Zvlášť při pohledu na některé Monetovy obrazy na mě doráží tušení, že jeho velikost byla právě v tom, že dokázal subjektivní barevnost sugerovat jako něco zdánlivě objektivního, jinými slovy: dokázal být osobní a zároveň sdělný.

Vyslovil-li jsem se pro "brýle", musím zároveň říct, že nasazovat si je předčasně je podle mě chyba. Stojím-li jako kreslíř před námětem, nebo jako člověk před novou situací, bylo by chybou aplikovat naučené postupy, vzorce, předsudky a finty na něco, co dosud nechápu - protože pak, se špatnými brýlemi, to nepochopím už zaručeně a nikdy. Potíž je ale v tom, že stát bezradně nad onou stokou irelevantních faktů a hledat vhodné brýle, případně čekat, až si vhodné brýle najdou mě, je velmi rozčilující a duševně vyčerpávající.

Všichni slýcháme fráze o "nezaujatém vidění" a "nestrannosti", příp. "objektivitě" na straně jedné, a o nutnosti "vyhranit se", mít názor" atd. na straně druhé. Myslím, že tyto floskule drtí pravdu o procesu tvůrčího rozhodování tím, že z věci, která má dvě nepostradatelné části, vybírají a absolutizují jen jednu. Tuším, že existuje fáze nezaujatého vnímání, sběru faktů, dojmů, naslouchání atd., která musí být následována fází rozhodnutí, výběru, hodnocení. Jedna bez druhé nemají smysl ani neplní účel, ale přepínat mezi oběma je našinci želbohu těžké a otravné.

Z tohoto důvodu mě velmi popouzí obecná představa "génia" či "talentu", protože okrádá skutečné umělce o zásluhu za to, že tento boj v potu tváře opakovaně podstupovali. Monet či van Gogh jsou v dnešním povědomí "génii", a přitom se zapomíná na spousty studií jediného námětu, ve kterých tito domnělí "géniové" pracně hledali (a dlouho nenacházeli) klíč k harmonickému podání svého úkolu. Jejich velikost pro mě spočívá spíš v tom, že se neobelhávali a dokázali si přiznat, že to ještě pořád není ono, což je v příkrém rozporu s obecnou představou génia jako popleteného citlivky, který zavře oči, mázne, a je to tam.

(Abych předešel nedorozumění, podotknu ještě, že toto únavné hledání klíče naprosto není totéž co "perfekcionismus" - ten se snaží potřebu "klíče" či "brýlí" zcela popřít. "Perfekcionista" není hledačem brýlí, ale popíračem jejich potřeby, čímž se stává fanouškem irelevantní stoky.)

Ale to už se zase opakuju. Myslím, že bych mohl tento blog přejmenovat na zkratkyneexistuji.blogspot.com, ale je otázka, kdo o takové zprávy dnes stojí!

1 komentář:

  1. Amen, ateisto.
    Ja jsem na to vylozene alergicky, protoze v zivocichopise kazde skutecne superstar existuje obdobi, kdy vicemene nedelal nic jineho nez drel a spal. Kdo si mysli ze bez prace jsou kolace, tak se musi dat na politiku a ne na umeni.

    OdpovědětVymazat