neděle 27. března 2011

Tichá pošta a tichá domácnost

Když jsem se rozhodl přemalovat pastelem digitální skicu smaragdové Moravy, neměl jsem žádný zvláštní plán změnit barevnou harmonii, nad kterou jsem se v předchozím příspěvku se sobě vlastní komickou hlubokomyslností zamýšlel. Výsledný pastel se ale původní skicce barevně podobá jen málo.


Zde je seznam mých výmluv:

1. Žádné fyzické médium se v sytosti barev nemůže ani přiblížit digitálnímu obrazu na monitoru (který tvoří obraz tím, že sám světlo vyzařuje, nejen odráží jako fyzické pigmenty). S pigmenty je v malířství věčná potíž: mnoho jich bylo objeveno relativně nedávno, a i některé existující se nepoužívají, protože jsou buď drahé, toxické, nebo světloplaché. Málo se například ví, že za barevnost obrazů impresionistů nemohly jen nové umělecké postupy, ale taky v té době nově dostupné pigmenty.
2. K mé sadě pastelů se chovám jako špatný učitel k normální třídě - mám pár favoritů, většinu toleruju a pár jich nesnáším. Některé vyděděnce jsem si sice časem zamiloval (například odstíny fialové), ale zelenomodré pastely zůstávají v nemilosti - působí na mě agresivně a chemicky.
3. Postupný, iterativní proces, který se u dopracovanějších kousků snažím uplatňovat, neodstraňuje jen chyby, ale má přirozený sklon vylívat s vaničkou i dítě a potrácet i cenné aspekty první skici. Proto impresionisté propagovali malování před námětem (i když ono to nebylo kolikrát až tak jednoduché). V případě tohoto obrázku jsem předem provedl tři barevné studie - jednu digitální, dvě pastelem (nemluvě o několika kresebných, věnovaných jablůňce v popředí). První studii jsem s demonstrativně nasupeným výrazem provedl za silné účasti mých neoblíbenců, jen abych sám sobě uraženě dokázal: " já jsem ti to říkal od začátku, že to nebude fungovat". Ve druhé jsem se už řídil citem pro celek víc než ohledem na fakt, a tuto jsem použil i jako podklad pro finální provedení.

Tendence omezovat se na barevné favority je u malířů dobře známá, a obecně se doporučuje lámat tento zvyk tím, že si člověk systematicky ordinuje studie, ve kterých se vše točí kolem vyděděnců. Je to jako konfrontace mezi lidmi: napětí, které se uhýbáním skrytě střádá, se schválně vystupňuje, aby explodovalo a umožnilo buď očistné smíření založené na lepším vzájemném pochopení, nebo naopak úplný zmar. Podle mé zkušenosti ale k takovému zmaru dochází jen málokdy za předpokladu, že obě strany přispějí aspoň špetkou dobré vůle.

Ale k tomu jsem se dosud neodhodlal a mé vztahy se smaragdovými pastely zůstávají na úrovni napjatého příměří. Tichou poštou k tiché domácnosti!

7 komentářů:

  1. Moc pekny pastel je to, ma takovou klidnou predjarni naladu. Stejne by me ale zajimalo, jak by obrazek vypadal s temi smaragdovymi cleny tiche domactnosti. Mne se ty vydedene odstiny v te skicce velice libily. Takze ja bych rozhodne byla pro to, aby ses nebal a neliboval si v zabehlem tichem pohodli a nekdy si to s nimi hezky vyrikal. Proste konec vymluv, byt treba takto zajimavych a vtipnych. ;)

    OdpovědětVymazat
  2. No, ono na to dojde nejpozději tehdy, až své oblíbence spotřebuju a zůstanou mně jenom ti vyděděnci. Třeba pak namaluju smaragdový obraz pekla - přece je nevyhodím. ;-)

    OdpovědětVymazat
  3. Ses normalne hyperaktivni. Nestiham to cist. Zpomal.
    Jinak jak uz bylo receno, jde ti to uz lip nez me.
    A to ja jsem druhy Michelangelo...
    lez blobost slatanina nebo pravda?

    OdpovědětVymazat
  4. Hmm, žvanění dnes nevyšlo, tak snad jindy...

    OdpovědětVymazat
  5. Tohle je dobrá, poctivá kresba a nebýt těch hlubokomyslných výmluvností kolem, netušit nic o původní skicce, není jí co vytknout. Má svou atmosféru.

    Pokud se vrátím právě k oné skicce - podle mého názoru je to natolik živá, malířská záležitost, že je možná škoda ji převádět zrovna do pastelu.

    Neodpustím si drobnou hlubokomyslnost z prázdné hlavy, nebo rýpavost, jak je libo :) Přizpůsobit jednostlivosti celku je v tvorbě zásadní, držet se původní myšlenky důležité. Ale co dělá mistra Mistrem je vytvořit celek na základě původního záměru.

    Tím neříkám, vytáhni ty zelenomodré odstíny ze šuplíku a poť krev, umělče! Třeba ještě potřebuješ vytvořit 56 - 274 pastelů v oblíbených odstínech, než to uzraje... a přijde na řadu zelenomodré peklo (na které se velmi těším).

    OdpovědětVymazat
  6. Děkuju za komentář i rýpavost. :) Pravda je, že těch pastelů musím vytvořit nejmíň těch 274, abych nebyl tolik vydán na milost a nemilost větrům náhodných úskalí a tiché pošty, a taky to tak míním udělat. ;)

    Nicméně ještě poznámku k držení se původní myšlenky: myslím, že existují i dobré důvody pro odklon od původního záměru: například ukáže-li se tento jako nefunkční, případně se objeví cestou skutečně lepší možnost (a proveditelná - to je důležité). Většinou ovšem k odklonu dochází z neschopnosti udržet tvůrčí proces plně pod kontrolou. Toto je jedno z citlivých míst tvorby, ve kterých charakter člověka ovlivňuje kvalitu tvorby: kdo je upřímný (k sobě), ten si míň namlouvá, že to co se mu "stalo", ve skutečnosti "chtěl". Kdo ne, omlouvá deformity "tvůrčím záměrem" a tím sám sobě zahrazuje cestu dál.

    Bohužel se často stává, že mnoho umělců tyto nahodilé deformace nejen nepotlačuje, nýbrž je cíleně pěstují a vydávají je za osobní styl.

    Jako ve všem, i tu je třeba rovnováhy. Držení se původního plánu za každých okolností může vést k vyřazení citu a intuice, k mechanickému provedení, a bývá známkou silového, agresivního přístupu ke tvorbě, jakým se vyznačují obzvlášť impozantní alfa samci, pasoucí po všeobecném vzývání své mužnosti. Proto potřebujeme víc dobrých umělkyň!

    OdpovědětVymazat
  7. To je ovšem výzva :D

    A s počtem pastelů - holt preciznost a puntičkářství se nezapře. Ale rozhodně je dobré udělat raději desítky či stovky poctivých studií a skic, než sklouznout k tomu, vydávat nedokonalosti za záměr.

    OdpovědětVymazat