Lenka na balicím papíře

Slunce na mědi

Nevím přesně, co je meditace a jak se vlastně liší od normálního přemýšlení, ale četl jsem, že prvním krokem k ní je soustředění: ovládnutí vnitřního zraku, aby se neúhybně upřel na jednu určitou věc a po určitou dobu u ní prodlel, odmítaje dotěrný rej myšlenkového šumu. Tou věcí nemusí být jen vlastní dech, i když ten podle tradice vždy dobře poslouží. Stejně tak se může člověk láskyplně a dlouze zabývat odleskem slunce na kaluži vody (jak prý radí jogíni), nebo klidně i skvrnou na zdi (proto nejen není třeba, ale ani není žádoucí vymalovávat pokoje). Ostatně německý mystik Jakub Böhme prý pochopil všechna tajemství Boha, člověka i vesmíru v jednom okamžiku, když spatřil odlesk slunce na měděné konvici.

Každý, kdo se vážněji zabývá malováním, zná pocit, že při práci svět okolo téměř zmizí a člověk zůstane v naprostém soustředění sám se svým námětem. Zapomenout na svět i na sebe, ale při tom za to neplatit otupělostí, intoxikací nebo letargií, nýbrž právě naopak být na vrcholu mentální bdělosti a aktivity je zážitek, který nelze než doporučit - k jeho zažití člověk myslím nemusí být ani velký umělec. O to víc rozčilující však je, když se do této svatyně dobývám a ona zůstává zavřena - a i to se stává.

Proto rád kreslím na místech, kde mě nikdo nemůže vyrušit (i když práce na turistických korzech je naopak mentálně otužující). Místo skvrny na zdi jsem tentokrát věnoval hodinu v "zóně" patě starého topolu v lužním lese tady u nás. Původně jsem si chtěl udělat jen pastelem barevnou poznámku o tom, jak mech ve slunečním světle hoří měděnou (!) barvou, ale byl jsem vtažen do víru ticha, dá-li se to tak říci, a když jsem přišel k sobě, měl jsem docela kompletní malinkou pastelovou studii.
 
A víte, jaké poznání jsem si z té hodiny soustředění odnesl? Že věc, která se na první pohled zdála jednoduchá a zřejmá, je ve skutečnosti vesmírem nekonečné složitosti a nepostižitelného tajemství (v mém případě nenakreslitelného.)

Další skica zpaměti

... tentokrát bez obšírného komentáře (aby ze mě nakonec ještě nebyl moderní umělec-okecávač). Komentovat můžete vy, je-li libo!

Světlo vzpomínky, a jak mu nezaclánět

Jedna z postav ve filmu Lost Highway vysvětluje, proč si nepořizuje žádné fotografické ani videozáznamy ze svého života: "nechci si pamatovat věci tak, jak se skutečně staly."

Jde o precizní formulaci osobní vzpoury proti duchu doby, která je posedlá zaznamenáváním, hromaděním a archivováním všeho druhu. Davy turistů s kamerami a foťáky, miliardy fotek na Facebooku, Picase, Flickru. Důvodem pro nutkavé zaznamenávání je "zachytit" materiál pro vzpomínku, dát jí berličku nebo něco jako spolehlivý spouštěč, a takto objektivně zaznamenat celý svůj život, aby se nepropadal - právě do vzpomínky, předpokoje zapomnění, které samo je předsíní smrti.

Paměť a vzpomínka jsou dnes v nemilosti: odsuzujeme je jako neobjektivní a nespolehlivé, sesazujeme je z funkce a dosazujeme na jejich místo technologii. Mám za to, že dobrá vzpomínka není jen souhrnem fakt, ale naopak jejich výběrem, a ano, i tvůrčí úpravou (nemám tu teď na mysli jen historky, které jsou o to vtipnější, oč míň pravděpodobné). Pro tvorbu vzpomínky platí stejné pravidlo jako pro tvorbu uměleckou : dobrý autor se pozná podle toho, co do díla vloží, zatímco vynikající podle toho, co z něj vynechá. V dobrých vzpomínkách svítí světlo nadpozemské krásy a klidu, které žádná fotka na Flickru nikdy nezachytí. Vzpomínky musí uzrát, dojít dostatečně blízko ke zkreslení a zapomnění, aby byly dokonalé - proto nejlepší vzpomínky na dětství píší stárnoucí spisovatelé (např. L.N. Tolstoj: Dětství, nebo I. S. Bunin: Život Alexeje Arseňjeva). I proto je nesmírně zajímavé a poučné naslouchat vzpomínkám starších lidí.

Samozřejmě je třeba položit vzpomínce dobrý základ. K tomu myslím stačí soustředit se na to, co zrovna je - stará, osvědčená rada, kterou dávají všechna velká náboženství. "Žít v přítomném okamžiku" neznamená nutně potácet se životem jak Paris Hilton; jde prostě o to, soustředit se na to, co právě dělám a vnímám, a nenechat se zbytečně rozptylovat myšlenkami na minulost, nebo obavami o budoucnost. Nedávno jsem u sv. Víta viděl davy turistů, kteří katedrálou projdou, aniž spustí oči z LCD displeje své kamery - pochybuji, že takto se dá položit základ pro dobrou vzpomínku.

Tyto úvahy živí i mé experimenty s tvůrčím procesem. Je-li paměť tou mohutností mysli, která dokáže stvořit kouzelné světlo vzpomínky, je dobré se o ni zajímat, poznat ji, cvičit a využít - v troufalé snaze zachytit paprsek či dva tohoto světla, které je pro duši podstatnější než holý fakt. V tomto duchu experimentuju s dobarvenými skicami: skica samotná vznikne tužkou přímo na místě, digitální barvu přidám posléze, po paměti, bez možnosti korekce podle námětu. Paměť účinně odfiltruje zbytečné detaily a má tendenci podržet jen osnovu výjevu, zejména jeho celkovou barevnou náladu.

Dnešní skicu jsem kreslil u opuštěné rybářské boudy na Uhliskách za pošmourného, tichého soumraku.