Sluníčko

"Sluníčko", vrkala do telefonu nepřívětivě vyhlížející, ne už úplně mladá žena, která se mnou sdílela kupé, "přijedeš pro mě na nádraží? Nemám deštník a nevzala jsem si zavřené boty... Jsi miláček!"

Knotovka bílá právě kvete

... ale tahle je ještě z loňska, z nekosené psí loučky u Ostparku. Apropos psí loučky: v Německu se ve městech psi můžou pouštět z vodítka jen na vyhrazených místech a světe (Česko) div se, většina Němců (přesněji řečeno obyvatel Německa) to dodržuje.

Nás od civilizovaných psích zákonů a jejich dodržování dělí ještě několik (desítek?) pokousaných a zardoušených dětí. Mirek Dušín by řekl: každý, kdo nadarmo nechává svého psa ohrožovat kolemjdoucí, nese na smrti těch dětí vinu - i ty, plantážníku!

Kreslil jsem tentokrát pastelovými tužkami (neplést s pastelkami), které vyžadují značnou trpělivost, a proto je vytahuju jen občas.

Nic než šeptající svízele

Krajina kolem Mohanu a Moravy je vlastně docela podobná: slepé ramena, pole, zahrádky (u nás spíš chatky), a spousta nížinných stromů: vrb, olší, topolů, osik... a lopuchů a kopřiv, nemluvě o komárech a muchničkách. Když jsem se do Německa přestěhoval, objevil jsem na východním kraji Frankfurtu u Bischofsheimu místo, které mně silně připomínalo takřečený Havaj u nás hned za železničním mostem: "...akorát tú Moravu tu majú hrubší." Velice mě to tenkrát uklidnilo: ta představa, že Frankfurt je v podstatě jenom takové větší Hradiště, kde si lidi místo "vitaj" říkají "guude". Pro toto převádění neznámého na známé ("nic než") je v psychologii i nějaký cool termín (někdy mám dojem, že psychologie nedala světu nic jiného než cool termíny), a je to prý známkou omezené, podnětům uzavřené, chudé a konzervativní mysli, jako je ta moje! 

Včera odpoledne jsem se takovou krajinou kolem Baťáku vydal do Napajedel. Byl to špatný nápad, schylovalo se k dešti, zapomněl jsem si tužky a cyklostezka byla nepříjemně přelidněná. U cyklostezek se vůbec hůř hledají klidná místa ke kreslení - na kole se sice člověk dostane dál, pravda, ale málo při tom vidí a ještě míň vnímá. Zkuste si projít pěšky nějakou trasu, kterou jste tisíckrát projeli na kole - budete překvapeni, kolik zásadních věcí vám z kola uniklo. Pravý zvěd chodí po svých!

Námět jsem tedy nenašel z kola, ale v okamžiku, kdy jsem si ulevoval na postranní polňačce. Je to tak vždycky - stačí se chviličku zadívat a člověk vždycky něco zajímavého uvidí. Z pole přede mnou povstal bez jakékoliv konkurence vzrostlý, neprostupný vrbový háj, který jsem si ihned odbytě načmáral do Nintenda. Po návratu domů jsem obrázek v Photoshopu přemaloval zpaměti, přičemž háj procesem duševní fermentace zmohutněl, ztmavl a nabyl rysu strašidelného domu nebo jakési ponuré vyvřeliny; stal se z něho takový šeptající háj, na kraji jakých jsem jako dítě vždycky hodil kolo do kopřiv a prodíral se se zatajeným dechem dovnitř mezi hlemýždě, svízele a svlačce.   

       

Karpatské louky kvetou!

Xřesťanské hodnoty?

"Křesťanské hodnoty" je vágní sousloví politického slangu, které neurčitě naznačuje, že ačkoliv v Boha už dnes samozřejmě až na pár pomatenců nevěříme, přesto možná dovolíme jeptiškám, aby se tu a tam staraly o postižené, protože to vyjde levněji a díky svému bludu jsou i o cosi pracovitější než ukrajinské ošetřovatelky. "Křesťanské hodnoty" implicitně sugerují předpoklad, že i když křesťanství samotné odložíme, jeho hodnoty si jaksi přesto můžeme nechat.

Není divu, že "křesťanské hodnoty" jsou vedle "rodiny" a "tradice" pilířem slovníku KDU-ČSL, strany smutné postavy, strany právem odsouzené k zániku. KDU-ČSL je strana, která má křesťanství v názvu, čehož podle mého názoru většina hodnostářů trpce lituje, protože počet venkovských katolíků na Moravě se vytrvale snižuje, a nikdo jiný zdá se volit KDU-ČSL nechce. Není proto divu, že nový předseda strany Bělobrádek, jehož úkolem č.1 je přivést stranu zpátky do parlamentu, přemýšlí, jak oslovit i nekřesťany, a v tom mu přijdou na pomoc právě "křesťanské hodnoty".

Nedávno definoval "křesťanské hodnoty" řezník Bělobrádek v Respektu takto:

"...snížíme daně rodinám s dětmi, jejichž rodiče pracují a práci se nevyhýbají." 

"Chceme být family-friendly a řešit tím demografický deficit, který je největší hrozbou společnosti. Nebudeme-li mít dostatek dětí, hrozí nárůst kriminality, přistěhovalců a islamismu. Země bezvěrců je pro to panenskou půdou. A kdo starým lidem v eldéenkách jednou umyje zadek, když nebudeme mít dost dětí? Přistěhovalci? Možná, protože v první a v druhé generaci přistěhovalců se nic neděje. Ale kdo rozpoutal nepokoje ve Francii? Třetí generace frustrovaných Arabů."

Stručně řečeno, tradiční křesťanské hodnoty podle Bělobrádka jsou xenofobie a rasismus.

Ta krásná katolická tradice! Kde jsou ty staré dobré časy, když jsme vypalovali synagogy a vraždili Židy, křižáci se v Jeruzálemě brodili po kotníky v krvi, kolonisté rozdávali Indiánům nakažené pokrývky, nebo třeba když čeští a slovenští katolíci podporovali místní fašisty! Křesťanské hodnoty! S křesťanstvím k čertu, ale ty hodnoty, ty musíme zachovat!

Nejsou ovšem všichni katolíci z jednoho soudku. Tomáš Halík, zřejmě nejpopulárnější český kněz, ve své poslední knize píše:

"To, že v Evropě bude procento muslimského obyvatelstva stoupat, je prostě realita. Fakt, že to nějakým způsobem změní náboženskou mapu a kulturní klima Evropy, je rovněž realita. A samozřejmě se nabízejí různé možné scénáře a nikdo z nás si nemůže být jistý, jaký scénář se zrovna naplní. Částečně to záleží na tom, jakým způsobem se bude Západ k muslimům chovat, a zejména jakým způsobem se budou chovat křesťané. Myslím, že by bylo velice neblahé, kdyby se právě křesťané dali ovlivnit xenofobními, fundamentalistickými a krajně pravicovými silami, které zneužívají strach z islámu; z křesťanství pak dělají populistickou politickou doktrínu, přičemž evokací křižáckých symbolů chtějí oživit dávno zasuté stereotypy a emoce nenávisti."

Je vidno, že "křesťanské hodnoty" znamenají pro různé lidi různé věci. Řezník Bělobrádek by chtěl v jejich jménu ochcat všechny naše patníčky a rožky jak pejsek a pak se servat v hospodě, když si do ní troufnou přespolní - vždyť to je taky taková naše milá tradice. Pro kněze Halíka naopak znamenají běžnou lidskou slušnost, kterou si prokazujeme (nebo bychom měli) mezi sebou navzájem: mít dobrou vůli, nepodléhat předsudkům, ctít presumpci neviny, pomáhat lidem v nouzi, nezobecňovat prohřešky jednotlivců na národy a rasy.

Rozpor mezi Bělobrádkem a Halíkem je instancí obecnějšího jevu - rozporu mezi křesťanským učením jak je podáno v Bibli (a rozvedeno ve filozoficko-teologické tradici), a historií křesťanství jako politické ideologie. Bělobrádkovy názory nemají naprosto žádnou vazbu na Ježíšovo učení, naopak mu přímo odporují, ale zato jsou logickým rozvinutím té druhé tradice, křižáckých válek a infikovaných pokrývek. S Halíkem se to má přesně naopak: Bibli zná a rozumí jí, ale k dějinám křesťanské politiky má zásadní výhrady (stejně jako papež Jan Pavel II., který se za dějinná selhání církve omluvil).

Nacházíme tu tragické zmatení pojmů: docela protichůdné životní postoje agresivního řezníka a vzdělaného, moudrého kněze se oba nazývají "křesťanství". Navrhuji proto zavést terminologickou distinkci: xenofobní tradicionalismus nazývejme xřesťanstvím. Je to cool slovo, poněvadž obsahuje cool písmeno "x", takže můžeme doufat, že i na Facebooku se uchytí.

Největší radost by mi ovšem udělalo, kdyby KDU-ČSL šla do příštích voleb už jako XDU-ČSL. 

Brněnský deník

Minulý měsíc jsem pracovně trávil v Brně a pokud to čas a situace dovolily, přidržel jsem se svého frankfurtského zvyku skicovat po cestě do práce a z práce. Znovu se potvrdilo, že Brno je na rozdíl od Frankfurtu duchovní houština, která se přímo hemží zvěří vypasených, dobře živených pocitů. Jsa vášnivým lovcem této plaché zvěře, nedokázal jsem si odepřít potulku, spojenou s občasnými útoky na ni pomocí svého Nintenda DS, i když mým hlavním plánem byly technické studie stromů tužkou.

Tedy můj brněnský deník:

Ale víte co? Nepřechvalme to Brno. Kromě vypasených pocitů a uhrančivých zákoutí tu taky na rozdíl od Frankfurtu žije spousta hulvátů, kteří hrdě provozují národní sport české sprostoty na vrcholové úrovni. Ve službách nejde o víc než ztrátu dobré nálady, zato na silnici se sázka zvyšuje: jde o život.  Bojoví psi puštění na volno a bez náhubků, seroucí tam, kde by si v Německu hrály děti, nebo třeba otagované historické budovy patří mezi další nápadné výdobytky české kultury.  Ale o tom raději nebudu začínat.

V příštích příspěvcích se snad podělím o příběhy nebo myšlenky, spojené s některými z obrázků.