Další pastely, dokud je teplo

Střechy které bublají

Když procházím městem se svým detektorem krásy a tajemství zapnutým, často se stává, že tento nevypočitatelný přístroj sveřepě mlčí tváří v tvář velkolepým výhledům a monumentální architektuře, ale rozbliká se jak splašený v přítomnosti - střech!

Často mám nutkání svůj detektor krásy a tajemství rozebrat a podívat se, jak ta zatrachtilá věc, mně pouze laskavě zapůjčená, vlastně funguje, ale vzhledem ke skutečnosti, že se jedná o jediný kus na světě, který můžu používat, nikdy se k tomu neodvážím, protože mám strach, že ho už pak nikdo nesloží dohromady a já zůstanu bez detektoru krásy a tajemství, což by byla nepopsatelná tragédie. Bez tohoto detektoru bych totiž procházel světem okolo krásy a tajemství a neviděl bych je, jako slepý, a z přebytku volného času a přirozené lidské potřeby něčemu se obdivovat bych se kochal jen velkolepými výhledy a monumentální architekturou.

Nicméně v případě střech můžu aspoň bezcílně spekulovat, co je to, co můj detektor dráždí jak jarní pyly nos alergika. Nejlepší střechy jsou zdá se takové, které díky různým chaotickým přestavbám a přístavbám organicky probublávají jedna skrze druhou a vytváří konstelace, na jaké by žádný dnešní architekt - tj. příznivec tzv. "čistých linií" - nikdy nemohl přijít. Tyto konstelace v sobě nicméně stejně jako přírodní fraktály tají účel, a já mám tušení, že účelnost je jeden z předpokladů krásy.

 

Střechy ve Františkánské ulici v Brně, tužka H na popršeném papíře

A když se takovými bublajícími střechami ještě prohrábne světlo, jehož zdroj nikdy přímo nespatříme, nelze už naléhání mého detektoru dále ignorovat.

Meziblok u Lidické, Brno, digitální skica z Nintenda DS

Někdy si ten detektor krásy a tajemství taky vytáhněte a vyzkoušejte; nafasoval ho každý, ale lidi mu bůhvíproč nevěří.

Sny aneb rybaření u temné tůně

Když jsem byl na vysoké škole, našel jsem doma soubor Freudových přednášek pro laickou veřejnost, který se tuším jmenuje Přednášky z úvodu do psychoanalýzy (2 díly). Je to fascinující četba - vzpomínám si, že tento úvod do vědy o lidském nevědomí jsem hltal stejně nedočkavě, jako pár let předtím Vinnetoua a Rychlé šípy. Hned poté jsem si opatřil a přečetl Výklad snů (1900), dílo mnohem vědečtější a obsáhlejší, a pod dojmem z četby jsem si začal vést tzv. "snový deník". Úlomky výraznějších snů jsem si zaznamenával zpravidla okamžitě po probuzení, abych přelstil mimořádně silnou tendenci lidské psychiky zapomínat všechno, co se jí nehodí do krámu.

Ačkoliv k Freudovu učení jsem po letech získal obezřetný odstup a v jistých bodech až odpor, přesto považuju jeho práci za průkopnickou - otevřel dveře, které se po něm už nedají dost dobře ignorovat. I když spousta jednotlivostí v jeho postojích ohledně vytěsňování, neuróz a sexuality mně postupem času začala připadat podezřelých až zavádějících, na fakt, že pod osvětlenou hladinou vědomí je temná hlubina, v níž se neustále sváří to nesvatější i nejhnusnější v člověku a z níž jedině vychází skutečná psychická energie, to jest vůle k činu, na tento fakt jsem už nezapomněl.

Nevzdal jsem se ani občasného zaznamenávání krásných, děsivých, absurdních a poetických zážitků, které  prožívám každou noc. Naslouchání vlastním snům je velmi poutavá, záživná forma sebereflexe, která na rozdíl od suchého logického "přemyšlování" vede člověka k tajemství a kráse a otevírá cesty, kterými by se sám o vlastní vůli nevydal. Takto se stalo, že za mnoho svých důležitých životních rozhodnutí vděčím snům a můj život by vypadal úplně jinak, kdybych sny nebral vážně.

V poslední době si občas výrazné sny zaznamenávám i obrazem. Je to, kromě všech výše uvedených důvodů, i z malířského hlediska užitečná protiváha vůči realistickým záznamům míst, kterým jinak věnuju většinu času. Zadání je u malby snu úplně opačné než se skutečností - zatímco u skutečnosti mám k dispozici přemíru realistického detailu, ve které je ale težké nalézt pocit, po snu mně naopak  zůstane jen ten pocit - zpravidla velmi silný, ale bez konkrétních detailů.

Při malování snu se tedy spoléhám na paměť a představivost - a každý malíř ví, jak taková situace svádí k ulehčování si práce používáním různých "předloh" a "podkladů", tj. fotek a podobně. Používání podkladů pro technické zpřesnění obrazu by v případě snů ale byla zbabělost, která by zcela popřela smysl cvičení - vyjít si na špacír do houštin vlastního nevědomí, zarybařit si u temné tůňky, v níž žijí mluvící ryby. Proto fotky v takovýchto případech zásadně nepoužívám a nechávám promluvit pouze vlastní paměť a představivost - co nenajdu v nich, to v obrazu nebude. Výsledky jsou často hrubé a neotesané, ale zpravidla ne nezajímavé.

Jako příklad přikládám obraz snu, který jsem namaloval pro kamaráda (na obrázku leží na posteli). "Příběh" snu si nechám pro sebe, abyste si mohli v přátelském rozhovoru s vlastním nevědomím vytvořit vlastní výklad!