Střechy které bublají

Když procházím městem se svým detektorem krásy a tajemství zapnutým, často se stává, že tento nevypočitatelný přístroj sveřepě mlčí tváří v tvář velkolepým výhledům a monumentální architektuře, ale rozbliká se jak splašený v přítomnosti - střech!

Často mám nutkání svůj detektor krásy a tajemství rozebrat a podívat se, jak ta zatrachtilá věc, mně pouze laskavě zapůjčená, vlastně funguje, ale vzhledem ke skutečnosti, že se jedná o jediný kus na světě, který můžu používat, nikdy se k tomu neodvážím, protože mám strach, že ho už pak nikdo nesloží dohromady a já zůstanu bez detektoru krásy a tajemství, což by byla nepopsatelná tragédie. Bez tohoto detektoru bych totiž procházel světem okolo krásy a tajemství a neviděl bych je, jako slepý, a z přebytku volného času a přirozené lidské potřeby něčemu se obdivovat bych se kochal jen velkolepými výhledy a monumentální architekturou.

Nicméně v případě střech můžu aspoň bezcílně spekulovat, co je to, co můj detektor dráždí jak jarní pyly nos alergika. Nejlepší střechy jsou zdá se takové, které díky různým chaotickým přestavbám a přístavbám organicky probublávají jedna skrze druhou a vytváří konstelace, na jaké by žádný dnešní architekt - tj. příznivec tzv. "čistých linií" - nikdy nemohl přijít. Tyto konstelace v sobě nicméně stejně jako přírodní fraktály tají účel, a já mám tušení, že účelnost je jeden z předpokladů krásy.

 

Střechy ve Františkánské ulici v Brně, tužka H na popršeném papíře

A když se takovými bublajícími střechami ještě prohrábne světlo, jehož zdroj nikdy přímo nespatříme, nelze už naléhání mého detektoru dále ignorovat.

Meziblok u Lidické, Brno, digitální skica z Nintenda DS

Někdy si ten detektor krásy a tajemství taky vytáhněte a vyzkoušejte; nafasoval ho každý, ale lidi mu bůhvíproč nevěří.