Anti-Dušan aneb definitivní konec opakovaného vtipu, který dávno přestal být vtipem

Když Marcel Duchamp vystavil v roce 1917 v newyorské galerii pod názvem Fontána převrácený pisoár, stěží mohl tušit, že v roce 2004 označí pět set nejrenomovanějších kritiků umění a umělců Fontánu za "nejdůležitější výtvarné dílo 20. století".

Už z tohoto stručného expozé je inteligentní čtenářce zřejmé, že tu něco nehraje. Pisoár a dílo? A k tomu nejdůležitější? A celého století? Copak nikdo nepřišel za sto let s něčím... lepším? (Nebojme se toho slova, milé čtenářky!). Znamená to, že pánské záchodky každé vesnické hospody jsou galerií, v níž visí nejméně čtyři kusy moderní Mony Lisy? Pokud ne, čím je Duchampova Fontána výjimečná? Tím, že pisoár obrátil? Že ho podepsal, přejmenoval na Fontánu? Tím, že ho napadlo vystavit ho v galerii?

Možná teď čekáte, že ze své pozice tzv. "omalovánkáře" aneb příznivce "sítnicového umění", jak tomu říkal sám Duchamp, teď Mistra zuřivě napadnu, nazvu podvodníkem a falešným prorokem, a budu všelijak nepřímo dokazovat, že umělec jsem tu já, ne on.

Ale ono to není tak jednoduché. Duchamp nebyl hlupák a provedl nám všem po čertech vypečený vtípek. Vtípek byl tak vypečený, že ho skoro nikdo nepochopil, a ze všech nejmíň jeho největší obdivovatelé.

Smyslem toho vtípku nebylo totiž ani tak poukázat na nějakou "krásu" pisoáru, ale spíš na iracionální, pseudonáboženskou posvátnost prostoru galerie a potažmo statutu umělce. Duchamp chtěl svým kanadským žertíkem upozornit na to, jak před vstupem do galerií odkládáme zdravý rozum a přiměřeně sebevědomý úsudek a jsme schopni nekriticky přijmout jakoukoli hloupost, jen když visí na zdi se jmenovkou a podpisem. Jinými slovy, Duchampův vtip byl namířen proti snobství "znalců".

Ale běda! Strašnou ironií osudu se stalo, že pisoár zvaný Fontána snoby nejen nepotřel, nýbrž se stal jejich hlavní zbraní v tažení za vymýcení smysluplného umění ve všech formách. Stal se pravý opak toho, co Duchamp zamýšlel: místo toho, aby se návštěvníci galerií znovu osmělili říkat "to se mně líbí" a "to se mně nelíbí", začali se bát ještě víc, a to tak moc, že celé dvacáté století až podnes se chodí do galerií klanět pisoárům a kradmými pohledy dokola se přitom ujišťují, že všichni ostatní dělají totéž - že kritici pořád chválí pisoáry a banky je pořád nakupují za obrovské peníze.

Absurdita uctívání pisoáru tu plní stejnou roli nesmyslného ponížení jako v ostatních rituálech šikanování: jako museli dřív v komunistických kasárnách "bažanti" nosit v ešusech čerstvý vzduch do světnice, lechtat žárovku nebo štěkat do zásuvky, i dnes se musí každý, kdo chce patřit do mocenské nebo alespoň intelektuální elity, jít poklonit do galerie nějakému tomu pisoáru, aby mu ta uzavřená parta řekla, obstál jsi ve zkoušce věrnosti plantážníku, teď jsi náš. Obdivovat pěkný obrázek, to prosím vás pěkně není žádný výkon, to dokáže každý! Kam by svět došel, kdyby každý buran rozuměl umění? Monet je akorát barevý kýč pro vidláky. Ty ukaž, že se ti líbí hovno v plechovce, a pak ti uvěříme, že se nebudeš cukat a rozhoupávat nám tu loďku, a naopak vždycky pěkně spolkneš, co se ti podstrčí. Naštěkej do zásuvky, a budeš mazák s náma!

Rozdíl mezi počinem Duchampa a harampádím, které vyprodukovaly zástupy jeho nechápavých epigonů (říkejme jim pro přehlednost Dušani), je rozdílem mezi dobrým vtipem a jeho opakováním. Některé věci se prostě nedají dělat znova potom, co už je někdo jednou udělal. Jeden pisoár v galerii stačil. Zasmáli jsme se, zamysleli, a teď půjdeme domů a začneme se zase učit malovat a sochat, co vy na to?

Zástupy Dušanů za žádnou zvláštní pozornost nestojí, ale Duchamp si přece jen odpověď zaslouží. Abych zrušil to prokletí, které začal svým přenesením záchodu do galerie, vyrazil jsem opačným směrem a udělal si galerii na záchodě. Na záchodě má totiž člověk čas a klid si obrázky prohlédnout a je tam vždy sám, pročež nemusí nikomu předstírat, že se mu líbí něco, co se mu nelíbí, a naopak. Nevím jak Dušani, ale Duchamp by takový vtípek snad ocenil. A jestli ne, taky se moc neděje - nakonec je to jenom chlápek, který se proslavil tím, že vystavil pisoár. Na kvalifikaci do klubu mých hrdinů je to popravdě pořád trochu málo.

     

Polozapomenutý příběh uvadlé růže

"Time can tear down a building or destroy a woman's face
Hours are like diamonds, don't let them waste

Time waits for no one, no favours has he
Time waits for no one, and he won't wait for me"

             The Rolling Stones, z písně Time Waits for No One

Když růže ve váze uvadnou, vezmou se a vyhodí, není-liž pravda? I já jsem to tak udělal. Když jsem je vložil do odpadkového koše, něco se ale stalo: jejich krása se vzňala, vyšlehla mi do tváře jako náhlý plamen, já jsem se zhluboka zamyslel (ano, při pohledu do odpadkového koše jsem se zamyslel zhluboka), opatrně je vytáhl zpátky a vrátil do vázy.

Vždycky když objevím nečekanou krásu bez mně zjevných příčin, je kreslení nebo malování takového námětu jako terapeutická (nebo spíš mystická) cesta do podvědomí - v desítkách minut té zvláštní tvůrčí strnulosti postupně přichází ke kraji temného, neproniknutelného lesa nevědomí plachá zvěř polozapomenutých vzpomínek a potlačených myšlenek, které sem vábí kouzlo námětu.


Uvadlé růže. Jsou krásné a zároveň mrtvé, jako Ofélie. Ale spíš než mrtvou krásnou dívku, obvyklou rekvizitu citového vydírání v umění, mně růže připomněly moji sousedku z Frankfurtu, ženu starou, ale živou, v jistém smyslu dodnes.


Byla to drobná, křehká stařenka, snad stoletá. Stejně křehká jako listy uschlé růže; člověk měl pocit, že i při letmém doteku se musí začít drolit. Vycházela velmi zřídka, ale občas sedávala u okna, a to se člověk nemohl zbavit dojmu, že vyhlíží...smrt. V jejím vysokém stáří bylo i něco krásného. Její obličej nebyl bezduchý, naopak, působila dojmem, že ví víc než my, že už nahlíží za oponu.

Stařenka zemřela asi po roce. Několik dní před její smrtí jsem nemohl v noci vůbec spávat, nevěda proč, až jsem jednou ráno cestou do práce objevil na chodbě před bytem policajty, kteří přijeli odvézt tělo. Pak jsem začal zase spávat dobře. K uctění zemřelé stařenky, přítelkyně, se kterou jsem nikdy neprohodil ani slovo, jsem složil malinkou skladbičku, tak nesmírně tichou, že ji dosud nikdo neslyšel.

Do prázdného bytu se za čas nastěhoval lesbický pár. Strnulé ticho vystřídaly hlučné večírky a noční milenecké hádky, z okna, z něhož uschlá růže celé hodiny nehnutě vyhlížela Ponurého Žence, se teď kouřila trávka a rozpustile se vyskakovalo do předzahrádky. Ručička života byla navrácena z hodiny pozdní, hodiny nemohoucné moudrosti, k hodině rané, hodině nemoudré všemohoucnosti.

 

Dva pastely z plenéru

Abych nebyl tím, čemu Timur se silným ruským přízvukem a ještě silnějším opovržením říká "fucking digital artist", nabalil jsem si včera svačinu do chlebníku, o pastelech nemluvě, a vydal se na výlet do kopců, podívat se zas jednou na vlastní oči, jak ten boží svět vlastně vypadá.

Pastel je médium poměrně těžké. Když k němu přibalím do chlebníku ještě svačinu, celkem se pronese. Na rozdíl od spousty jiných krajinářu s sebou sice netahám stojan, ale zase nejezdím autem, nýbrž chodím pěšky a nejsem tak odkázán jen na výhledy ze silnice, které podle mého názoru do značné míry charakterizují současnou americkou krajinomalbu ("Divočina u dálničních odpočívadel: to nejlepší z americké krajiny 2012"). Tato okolnost - tedy mé rozhodnutí chodit pěšky - má na výsledky po všech stránkách značný dopad. Určuje i mou volbu formátu (A4, což je na měkký pastel titěrně malý formát) a námětů, nemluvě o tom, že dlouhé hodiny chůze v krajině a okounění mě zpravidla správně naladí.

Teď si tedy odbudu svůj obvyklý protimluv, kterými mé příspěvky vždy překypují: první skicu jsem namaloval od silnice. Výhled tam byl sice širý (normálně mě takové moc nelákají), ale byla tam taky lavička a stín a na obloze byly pěkné mraky, které vrhaly na krajinu klouzavé stíny. Chtěl jsem si jen na vlastní ruce vyzkoušet, jak se k sobě mají barvy pastvin a lesů ve slunku a ve stínu. Zjistil jsem, že kromě rozdílu valéru (česky: světlosti) jsou ve stínu chladnější a šedší. Lavička tu byla proto, že na tomto místě zemřel v dopravní nehodě před necelým rokem čtyřiadvacetiletý hoch jménem Tomin Surý. Ve větvích stromu byly zvonečky ve tvaru ptáků, které jemně cinkaly - zřejmě projev přežívající předkřesťanské víry, že ptáčci na hrobě obveselují duši zemřelého. Ostatně za tak klidné sprnové neděle by nebylo těžké uvěřit, že zemřelí jsou veselejší než ptáčci i my živí dohromady.

        Ano, ten kopec vlevo je Javořina, která se v okruhu padesáti kilometrů dere do každého záběru.

Další skica je ovšem už z lesa liduprázdného a místa osamělého. Není na ní "nic". Hodně slýchám o tom, jak si ostatní výtvarníci vybírají náměty: zvažují kompozici, tonální plány, prostorové plány a spoustu dalších věcí, které mně připadají složité, spekulativně nejisté a nezábavné. Já si své náměty vybírám metodou mnohem jednodušší - jdu krajinou (případně městem), a co mě zaujme, to kreslím. Jako ve všem, i tady jde o to, aby byl člověk k sobě upřímný. Spousta lidí má dojem, že je "zaujaly" věci, které se konvenčně považují za zajímavé: širé scénické pohledy, honosné staré budovy, majáky (pokud jste v Americe) atd. atd. Neříkám, že tyto věci nemůžou zaujmout, ale když člověk odhrne nános konvence (což je věc vždy doporučeníhodná, a ne vždy lehká) a naslouchá jemnému chvění vlastní nahé duše, zjišťuje, že krásu nachází i tam, kde ji konvenční moudrost nehledá.

Například lesní interiéry. V dějinách krajinomalby se malovaly jen zřídka (zpravidla akademici 2. pol. 19. stol., např. náš Julius Mařák* nebo Ivan Šiškin). Myslím, že vím proč: lesní interiér postrádá kompoziční akcent a rozmanitost, navíc je kresebně nesmyslně složitý, a proto vyžaduje buď nekonečné studium, nebo naopak brutální zkratku. Prostě lesní interiéry nestojí za ty potíže.

Ale já se o ně pravidelně snažím. Možná proto, že nejsem pravý moderní výtvarník, který myslí abstraktně, v plochách, čarách a prvcích, a který používá námět, pokud vůbec nějaký má, jen jako šminku (případně kravatu) pro vlastní slovutné já. Já mám k námětu úctu. Nemaluju sebe, ale námět. Jsem jen člověk, který chodí do lesa, protože ho miluje. Stojím tam jak hlupák a říkám si, kompoziční prvky tu pravda nejsou, ale krása tu je, tož co s tým? Komupak tím ublížím, že to ještě jednou zkusím?

   


---------------------------
* Mařák své lesní interiéry vždy pečlivě komponoval, řekl bych až idealizoval, a jeho nejznámější obraz na toto téma, Šumavský prales za bouře (zajdetě se na něj podívat do NG, stojí to za to), maloval dvě celé letní sezóny.          

Láska, podrápaná a umazaná

Tužky se, jak známo, vyrábí v mnoha různých stupních tvrdosti. Ty nejtvrdší vám papír nanejvýš poškrábou, zatímco ty nejměkčí stačí položit vedle skicáku a ten už je špinavý.

 Skupina borovic, měkká tužka 8B

A tak nastává dilema: které používat? Je to klasická paranoia konzumenta dnešní doby, zahlceného nadbytečnou volbou: jako dítě jsem měl prostě nějakou tužku a neptal jsem se, jestli je měkká nebo tvrdá, značková nebo neznačková, vhodná či méně vhodná - stačilo mně, co jsem měl. Dnes však, tváří v tvář kompletním sortimentům několika výrobců zvučných jmen, mám pocit, že ať už vyberu cokoliv, vždycky to bude volba špatná (protože asi ne ta úplně nejlepší).

Jednu dobu jsem toto tužkové dilema řešil podobně, jak řeším konzumentskou paranoiu obecně: vícméně nahodilým, umělým rozhodnutím jsem začal používat pouze tužky 2B značky Faber Castell a žádné jiné jsem si nepořizoval, hlavně proto, abych náhodou nezjistil, že jsem celou dobu používal nevhodný typ. (Stejně to ostatně dělám s oblečením a jiným spotřebním zbožím: vyberu si jednu věc, která moje potřeby nějak splní, a pochyby po nákupu si už nepřipouštím.)

Berlínský dóm, tužka 2B

Jenže pak se mně dostala do rukou tvrdá tužka H a já jsem zjistil, že dělá krásně tenké čáry a nemusí se skoro vůbec ostřit. Ovoce ze stromu poznání bylo nakousnuto a idyle bylo odzvoněno - z ráje nevědomosti jsem byl vyhnán do lopotného světa konzumentů, kde nezbylo než skupovat a zkoušet různé tvrdosti i značky a srovnávat je mezi sebou (občas mám pocit, že někteří touto metodou řeší volbu partnera). Kapsa mých kapsáčů, kde dosud vegetovaly jen dvě tužky 2B (dlouhá a "špaček"), začala při běhu na vlak (jsem nedochvilný) chřestit pluralitou. Podle chuti a nálady jsem začal používat všechny stupně tvrdosti.

 Kaštan v hradišťských kasárnách, tvrdá tužka H

A právě tím se po zcela nezajímavém a sebestředném úvodu dostávám ke svému dnešnímu postřehu: všiml jsem si totiž, že když člověk pracuje s větším množstvím různých tužek, jsou období, kdy je miluju všechny jako děti, které jsou každé jiné, ale všechny hodné lásky, a pak naopak období, kdy mně není žádná dost dobrá - měkká špiní, "neumí" pevnou čáru a člověk aby ostřil po každém druhém tahu, zatímco tvrdá je bledá a ryje, a HB (prostřední) je to všecko dohromady, a k tomu NAPROSTO bezcharakterní!

Jeden stav skutečnosti, ale dva stavy duše - a stavy radikálně odlišné. Stejně se to má s jídlem, s oblečením, s lidmi, s prací, s místy, prostě se vším. Jsou lidé, kteří snědí všechno, s každým se dohodnou, práce se neštítí, počasí je neodradí, všude se jim líbí. A pak jsou ti druzí, kterým je pořád buď horko nebo zima, pořád se jim děje nějaká nespravedlnost, všichni kolem jsou burani a prkýnko na hajzlu studí. Ale nejen že jsou lidé takoví i takoví - i já jsem, jednou takový a pak zas takový. Ale raději bych chtěl být jen takový, který se s každým dohodne, žádná práce mu nesmrdí a prkýnko ho příjemně chladí.

Ale jak na to? Jistě ne výměnou tužek, protože jak jsem už podotkl - jeden stav skutečnosti připouští dva různé stavy duše. Ve stavu tužek, tedy skutečnosti, problém asi nebude. Problém bude asi v té duši. Co je to, co duši smiřuje se všemi tužkami? Správně hádáte, milé děvčata, je to ta Láska z titulku, vzpomeňte si na ni, až zas budete držet v H&M čtyři různé halenky, vzpomeňte si na Lásku a třeba pak vyjdete z H&M bez nové halenky, zato však s uvědoměním, že ta stará není vůbec tak stará ani tak nemožná. Na kraj světa by šli všichni kvůli Lásce prý, a ejhle, ono stačí přilnout k vyrudlému starému tričku, propálenému od cigaret, se sepraným obrázkem lebky na hrudi.